David Zeisberger: Moravský kněz milovaný indiány se stal předlohou pro knihu Poslední mohykán

Na více než šedesát let se stal mostem mezi dvěma nesmiřitelnými světy a pro tisíce indiánů byl jejich Mojžíšem. Jeho příběh je ságou o budování utopie, o neuvěřitelné odvaze a lingvistickém géniovi, ale také o drtivé zradě a tragédii tak strašlivé, že otřásla samotnými základy Nového světa.

Příběh Davida Zeisbergera nezačíná v rozlehlých lesích Ameriky, ale v tiché noci roku 1726 na Moravě. Vzduch je mrazivý a tísnivý. Manželé David a Rosina Zeisbergerovi prchají ze svého domova v Suchdole nad Odrou, tehdy Zauchtenthalu. V rukou svírají jen to nejcennější – pětiletého synka Davida, který klopýtá mezi nimi. Neženou je dluhy ani zločin, ale něco mnohem silnějšího: touha po svobodě uctívat Boha podle svého svědomí.

Jako členové Jednoty bratrské, duchovních dědiců husitství, čelí v habsburské monarchii tvrdému pronásledování. Jejich cílem je Herrnhut v Sasku, útočiště pro náboženské uprchlíky založené hrabětem Zinzendorfem. Tento noční útěk, plný strachu a naděje, se stane základním kamenem života malého Davida. Vštípí mu víru, která nezná kompromis, a ukáže mu, že za svobodu se musí bojovat – nebo utíkat. Netuší, že tento útěk je jen první z mnoha, které ho v životě čekají.

Davidův osud se zdál být předurčen. Jeho rodiče, poháněni misionářským zápalem, odpluli v roce 1736 do Nového světa, do nově založené kolonie Georgia. Patnáctiletého Davida však zanechali v Evropě, v moravské komunitě v Holandsku, aby dokončil své vzdělání. Jenže mladý Zeisberger nebyl stvořen pro pasivní poslušnost.

Tvrdá disciplína a „drsné zacházení“ v komunitě se mu příčily. Nebyl to vzdor proti víře, ale proti autoritě, která se snažila udusit jeho vlastního ducha. Spolu s dalším chlapcem se rozhodl k zoufalému kroku: utekl. S pomocí pekaře v Amsterdamu našli loď do Anglie a odtud se vydali přes oceán.

Když konečně dorazil do Georgie, scéna shledání byla stejně dramatická jako jeho cesta. Jeho rodiče, David a Rosina, stáli před ním, ale v jeho tváři neviděli svého syna. Jak si později zapsal do deníku, „vůbec nepoznali svého syna a museli uvěřit, že je to on“. Ten okamžik odhalil propast, která se mezi nimi za ty roky vytvořila. David už nebyl jen jejich chlapcem, ale mužem, který si svou cestu vybojoval sám.

Jeho neústupný charakter se projevil v plné síle o několik let později. Církevní vedení, které si všimlo jeho mimořádného talentu, rozhodlo, že ho pošle zpět do Evropy na nejlepší univerzity. Zdálo se, že jeho americký sen končí. Poslušně nastoupil na loď kotvící v newyorském přístavu. Ale v momentě, kdy námořníci začali odvazovat lana, se v něm něco zlomilo.

V poslední vteřině přeskočil zábradlí a skočil zpět na pevninu, kde prohlásil, že v Americe zůstane. Tímto skokem si nevratně zvolil svůj úděl. Odmítl cestu pohodlí a učenosti a vrhl se do neznáma, vyzbrojen jen svou vírou a železnou vůlí.

Zeisbergerova největší zbraní nebyla Bible, ale jeho uši. Zatímco jiní misionáři přicházeli kázat, on přišel naslouchat. S neuvěřitelnou lehkostí se ponořil do spletitého světa indiánských jazyků. Brzy mluvil plynule nejen různými dialekty kmene Delaware (Lenapů), ale ovládal i jazyky mocných Irokézů, jako byla onondagština, mohawština a kajugština, a dokonce i odžibvejštinu. Jeho talent byl fenomenální.

Nespokojil se však jen s mluvením. Stal se kronikářem a lingvistou mizejících světů. S pečlivostí vědce sestavoval rozsáhlé slovníky a gramatiky, které jsou dodnes považovány za základní kameny pro studium těchto jazyků. Vytvořil čtyřjazyčný slovník – anglický, německý, onondagský a delawarský – monumentální dílo, které se stalo mostem mezi čtyřmi odlišnými kulturami.

A co bylo nejdůležitější, přeložil stovky křesťanských písní a liturgií do jazyka Lenapů. To byla revoluce. Umožnil indiánům mluvit s jeho Bohem jejich vlastními slovy.

Vyzbrojen tímto hlubokým respektem a porozuměním, dokázal Zeisberger něco, co se zdálo nemožné. V roce 1772, hluboko v údolí řeky Tuscarawas v dnešním Ohiu, založil osadu Schoenbrunn – „Krásný pramen“. Nebyla to jen shluk chatrčí, ale pečlivě naplánovaná vesnice s úhlednými ulicemi, srubovými domy, školami pro děti a velkým shromažďovacím domem, který pojal až 500 lidí. Osada vzkvétala tak rychle, že brzy nedaleko vyrostla druhá, Gnadenhutten – „Chýše milosti“.

Tato místa byla v drsné a násilné realitě amerického pohraničí zjevením. Byla to ostrůvky míru a řádu uprostřed chaosu. Ženy v nich nechodily polonahé, ale byly skromně oblečené, místo opileckých rvaček se z domů ozýval zpěv náboženských popěvků a místo špíny vládla čistota.

Pro mnoho indiánů, unavených neustálými válkami a zničujícím vlivem alkoholu, který přinesli bílí obchodníci, představovaly tyto misie příslib nového, lepšího života. Byly to bezpečné přístavy, kde mohli žít v klidu, chráněni před agresí bílých osadníků i nepřátelstvím jiných kmenů.

Tajemství Zeisbergerova úspěchu nespočívalo v tom, že by indiány nutil stát se Evropany. Naopak, vytvořil unikátní „střední cestu“ – novou kulturu, která v sobě mísila moravskou zbožnost a delawarské tradice. Právě tato ochota ke kompromisu a kulturní citlivost přitahovaly stovky konvertitů.

Na krátký, prchavý okamžik se zdálo, že sen o mírovém soužití se stal skutečností. Ale právě tento oslnivý úspěch, toto zářivé světlo naděje, přitahovalo temnotu, která se chystala pohltit vše.

Idyla neměla dlouhého trvání. Výstřely americké revoluce, které se rozezněly na východním pobřeží, se brzy jako ozvěna smrti rozlehly i v hlubokých lesích Ohia. Křehký mír byl v troskách. Zeisbergerovy misie, založené na principu přísné neutrality, se ocitly v neřešitelné situaci.

Obě válčící strany – Britové se svými indiánskými spojenci a američtí kolonisté – na ně vyvíjely obrovský tlak, aby se přidali na jejich stranu. Zeisberger však neústupně trval na neutralitě. Tento postoj, který byl kdysi jejich silou, se stal jejich smrtelnou slabinou. Pro válčící mocnosti byl nepochopitelný a podezřelý.

Britové v Detroitu, podněcováni svými spojenci, byli přesvědčeni, že misie jsou hnízdem špionů pro Američany a že Zeisberger tajně posílá zprávy do americké pevnosti Fort Pitt. Na druhé straně, pro americké milice na hranici, plné nenávisti a strachu, byl každý indián, i ten pokřtěný, jen zrádným divochem, kterého je třeba vyhladit. Smyčka se stahovala.

V roce 1781 napětí dosáhlo vrcholu. Na příkaz britského velení v Detroitu vtrhla do misijních vesnic skupina válečníků z kmene Wyandotů. Zeisberger a jeho spolupracovníci byli zajati a násilím odvlečeni stovky kilometrů daleko, do britské pevnosti v Detroitu, aby se zodpovídali z velezrady.

Na jedné straně stál major Arent De Peyster, ztělesnění vojenské moci Britského impéria. Na druhé straně drobný, tichý misionář, jehož jedinou autoritou byla jeho víra. De Peyster se ho snažil usvědčit z tajné korespondence s nepřítelem. Zeisberger přiznal, že na žádost Delawarů psal dopisy do Fort Pittu, ale trval na své neutralitě.

De Peyster, neschopen najít důkaz o zradě, nakonec Zeisbergera a jeho muže propustil. Misionář si mohl myslet, že zvítězil. Že obhájil nevinu svých lidí před jednou z nejmocnějších říší světa. Byla to však Pyrrhovo vítězství. Nevěděl, a nemohl tušit, že zatímco on v Detroitu čelil podezřívavosti Britů, skutečná, smrtící hrozba se formovala jinde. Jeho nucená nepřítomnost zanechala jeho stádo bez pastýře. A vlci se už blížili.

Zatímco byl Zeisberger zadržován v Detroitu, jeho lidé v údolí Tuscarawas hladověli. Více než 150 z nich se v únoru 1782 odvážilo vrátit do opuštěného Gnadenhuttenu, aby sklidili kukuřici, kterou tam museli zanechat. Právě tam je zastihla zkáza. Na začátku března se k vesnici přiblížila jednotka 160 pensylvánských milicionářů pod velením plukovníka Davida Williamsona. Tito muži, rozlícení nedávnými nájezdy jiných indiánských kmenů, přišli s jediným cílem: pomstou.

Nerozlišovali mezi přáteli a nepřáteli; pro ně byl každý indián vinen. Jejich taktika byla ďábelsky krutá. Přišli s úsměvem a přátelskými slovy. Tvrdili, že přišli, aby ochránili křesťanské indiány a bezpečně je doprovodili do americké pevnosti Fort Pitt.

Důvěřiví a mírumilovní obyvatelé Gnadenhuttenu jim uvěřili. Pohostili je a ochotně odevzdali své lovecké pušky a sekery, čímž se zcela odzbrojili. Milicionáři dokonce přesvědčili posly, aby svolali i obyvatele ze sousední misie Salem. Jakmile byli všichni shromážděni a bezbranní, maska přátelství spadla.

Milicionáři své zmatené a vyděšené zajatce svázali. Plukovník Williamson pak předstoupil před své muže a nechal je hlasovat o osudu vězňů. Výsledek byl téměř jednomyslný. Jen osmnáct mužů z celé jednotky hlasovalo pro jejich záchranu. Drtivá většina se rozhodla pro smrt. Vězni byli informováni, že protože jsou křesťané, bude jim milostivě dopřána jedna noc na přípravu.

To, co následovalo, je jedním z nejdojemnějších svědectví víry v dějinách. Indiáni byli rozděleni podle pohlaví a odvedeni do dvou srubů, kterým jejich vrazi cynicky přezdívali „jatka“. Věděli, že je čeká smrt. Místo nářků a proseb se však z obou budov celou noc ozývaly modlitby a zpěv.

Ráno 8. března 1782 přišli vrazi. Byli netrpěliví. Zeptali se, zda jsou indiáni připraveni. Když dostali kladnou odpověď, začalo peklo. Muži z milice, vyzbrojeni těžkými tesařskými palicemi, vstupovali do srubů. Systematicky, jednoho po druhém, omračovali své klečící, modlící se oběti úderem do hlavy a poté je skalpovali. Jeden z vrahů, jistý Nathan Rollins, který se mstil za smrt svého otce a strýce, údajně sám zabil devatenáct lidí.

V domě žen a dětí začal masakr u Judith, staré a zbožné vdovy. Hlasy zpívající a modlící se postupně utichaly, až nakonec zavládlo hrobové ticho. Celkem bylo zavražděno 96 nevinných lidí: 29 mužů, 28 žen a 39 dětí. Poté, co bylo dílo dokonáno, milicionáři oba sruby i celou vesnici zapálili a u plamenů, které pohlcovaly těla jejich obětí, strávili noc v opileckém veselí.

Zpráva o tomto „ohavném masakru“ otřásla i Benjaminem Franklinem v Paříži. Ve svém dopise vyjádřil „nekonečnou bolest a mrzutost“ a divil se, jak mohla Prozřetelnost dopustit, aby byli takto zničeni nevinní lidé, zejména „malé děti, které nemohly spáchat nic, co by si zasloužilo smrt“. Masakr v Gnadenhuttenu se stal nesmazatelnou skvrnou na duši mladého amerického národa a brutálním popřením všeho, v co David Zeisberger věřil.

Když se Zeisberger konečně vrátil z Detroitu, našel jen spáleniště a hroby. Jeho životní dílo, jeho sen o míru, ležel v popelu. Pro většinu lidí by to byl konec. Pro Zeisbergera to byl začátek jeho nejtěžší zkoušky. Zlomený, ale ne poražený, shromáždil malý, traumatizovaný zbytek svých konvertitů – ty, kteří masakru unikli – a stal se jejich Mojžíšem v pustině.

Následující roky byly nekonečným putováním. Hnáni nepřátelstvím jiných kmenů a neustálou hrozbou ze strany bílých osadníků, prchali z místa na místo. Zeisberger je vedl přes Ohio do Michiganu a nakonec až do Kanady, kde na řece Thames založili dočasné útočiště Fairfield. Neustále budoval a znovu ztrácel, zakládal nové osady jen proto, aby je musel znovu opustit. Byl pastýřem rozprášeného stáda, mužem, který nesl na svých bedrech nejen zármutek nad mrtvými, ale i odpovědnost za živé.

V roce 1798, po téměř dvou desetiletích v exilu, se kruh uzavřel. Americký Kongres přidělil jeho indiánům pozemky v jejich staré vlasti, v údolí Tuscarawas. Sedmasedmdesátiletý Zeisberger se vrátil. Nedaleko ruin Schoenbrunnu a Gnadenhuttenu založil svou třináctou a poslední misii: Goshen. Zde strávil poslední desetiletí svého života.

Podle svědectví ho pronásledoval hluboký pocit selhání. Viděl zničené osady a rozptýlené konvertity a věřil, že jeho životní poslání nebylo naplněno. Ponořil se do práce, která mu zbyla – do svých slovníků a překladů. Právě v nich, aniž by si to možná plně uvědomoval, spočíval jeho největší odkaz.

V listopadu 1808, ve věku 87 let, jeho síly definitivně ochably. Jeho poslední dny byly stejně mimořádné jako jeho život. Když umíral, shromáždili se u jeho lůžka jeho věrní indiánští bratři. Nezůstali tiše. Začali zpívat – zpívali písně, které pro ně přeložil do jejich vlastního jazyka. David Zeisberger, moravský apoštol indiánů, zemřel za zvuku delawarských hymnů, obklopen láskou lidí, kterým zasvětil svůj život.

PS: V Posledním Mohykánovi se neobjevuje moravský misionář David Zeisberger, ale fiktivní postava David Gamut, „učitel žalmů“. Cooper však při psaní románu čerpal zejména právě ze Zeisbergerových zápisků.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Gnadenhutten_massacre

https://en.wikipedia.org/wiki/David_Zeisberger

https://temata.rozhlas.cz/apostol-indianu-david-zeisberger-8001817

https://www.lideazeme.cz/clanek/lideazeme-cz-lide-osobnosti/85934/cesky-misionar-david-zeisberger-apostol-severoamerickych-indianu.html

https://www.ceskatelevize.cz/porady/10342488763-david-zeisberger-apostol-indianu/

https://archive.org/details/lifetimesofdavid0000desc_f3v3

https://archive.org/details/wildernesschrist0000gray

https://content.wisconsinhistory.org/digital/collection/aj/id/11138/