Článek
Všechno začalo 2. července 1979 v Severomoravském kraji. Tehdy se objevily první případy žloutenky v okresech Nový Jičín, Šumperk a Opava. Lékaři zpočátku tápali – nemocní měli příznaky infekční hepatitidy typu A (lidově „nemoci špinavých rukou“), ale nikdo nevěděl, odkud se nákaza bere.
Virus se šířil rychle po celém Československu, hlavně mezi dětmi. První vlna zasáhla přes tisíc dětských pacientů ve věku 6–9 let. Během pár týdnů se počet nemocných vyšplhal na desítky tisíc; nejpostiženější skupinou byly nakonec děti ve věku 10 až 14 let.
Epidemiologové zkoumali vodu, potraviny i cukrovinky, ale skutečný zdroj infekce objevil až postupný proces eliminace. Nakonec vše ukázalo na něco tak nevinného, jako byly jahodové nanuky.
Zdrojem nákazy se ukázaly zmrzlinové nanuky vyrobené z infikovaných jahod dovezených z Polska. „Jahody byly pěstovány ve velkém na polích, hnojených lidskými fekáliemi. Ke sběru jahod užili moderní sběrací stroje z dovozu, v nichž se natrhané jahody čistily jen proudem vzduchu a hned na poli je zmražovali“ popisuje příčinu pozdější zpráva hygieniků.
Virus tak zůstal živý a skrze oblíbenou letní pochoutku se dostal k tisícům lidí. V Polsku probíhala o rok dříve obdobná epidemie, ale zprávy o ní se k nám tehdy vůbec nedostaly. Kontaminované mražené jahody putovaly do československých mrazíren a jejich stopování připomínalo detektivku.
„Dnes už nevím, koho to napadlo jako prvního – hledat zdroj mezi mraženými výrobky, konkrétně mezi dětmi velmi oblíbenými nanuky,“ vzpomínal později ostravský epidemiolog Vladimír Plesník. Bylo to logické, protože hlavními oběťmi nákazy byli školáci.
V celostátním měřítku se epidemie rychle rozšířila. Postihla celkem přes 34 tisíc lidí a dodnes je považována za jednu z největších epidemií virové hepatitidy v poválečné Evropě. Na tak masivní výskyt nebyly tehdejší úřady připraveny. Nemocnice brzy praskaly ve švech a zoufale scházely vakcíny, dezinfekční prostředky i tak základní vybavení, jako jednorázové injekční jehly.
Očkovací látka proti hepatitidě A byla v roce 1979 vzácná – zásoby se velmi rychle vyčerpaly. Zdravotníci si museli poradit i bez dostatku pomůcek. Naprostý nedostatek jednorázových stříkaček vedl k nouzovému řešení: povolilo se opakované používání již jednou použitých jehel po pečlivé sterilizaci.
Personál na infekčních odděleních byl navíc často zcela vyčerpaný a mnohde nezkušený, protože v běžném provozu nebylo tolik specializovaných infekčních lůžek potřeba.
Do chaosu přispívala i informační politika režimu. O epidemii se oficiálně téměř nepsalo. „Ono bylo jakési informační embargo,“ potvrzuje dnes Milina Matulová z Muzea Vysočiny Třešť.
V denním tisku a televizi panovalo zarážející ticho – zatímco v nemocnicích už ležely tisíce pacientů, noviny stále řešily úspěchy socialistického hospodářství a ve zprávách nebyla o žloutence ani zmínka. Rodiny často neměly žádné zprávy o svých nemocných blízkých, netušily, jak zle na tom ve skutečnosti jsou.
Někdy ani nevěděly, ve které nemocnici jejich příbuzní právě leží. Mezi lidmi se šířil strach, nejistota a místy i tichá hysterie – šeptem se mluvilo o „nějaké žloutence“, ale ověřené informace chyběly. Spoléhalo se na šeptandu a osobní zkušenosti, které byly mnohdy o to děsivější.
Jedním z největších ohnisek nákazy se stala Jihlava. Tamní nemocnice přijímala až 90 pacientů denně a během pár dnů přestala stačit. Lékaři měli plné ruce práce s nejvážnějšími případy; ty lehčí proto začali převážet do provizorních zařízení. Základní škola v nedaleké Třešti se tak narychlo proměnila v náhradní nemocnici.
Dne 6. července 1979 dorazila do třešťské školy delegace z jihlavské nemocnice a z okresního národního výboru. Učitelé a další zaměstnanci školy byli obratem odvoláni z dovolených, aby pomohli s přípravami lůžek a zázemí. Za pouhý týden – 13. července – už škola přijímala první pacienty, z většiny děti.
V improvizované nemocnici panovala přísná pravidla. Děti nesměly mít u sebe žádné osobní věci, aby se zabránilo šíření nákazy. Od rodin mohly dostávat jen med s křenem – překvapivou součást tehdejší léčby hepatitidy, která měla podpořit jejich chuť k jídlu a zotavení jater.
Na vrcholu epidemie leželo v třešťské škole až 300 pacientů najednou. Jen žáků této školy onemocnělo celkem 190, což byla čtvrtina všech jejích žáků. O nemocné se ve dne v noci starali lékaři, zdravotní sestry, učitelé jako ošetřovatelé i místní dobrovolníci. Dobové záznamy líčí každodenní boj s nedostatkem dezinfekce, s vyčerpáním personálu i se strachem z neznámého viru.
„Smrad chlóru byl tak silný, že se nedalo dýchat,“ píše ředitel. Přesto se objevovaly i dojemné momenty – jedna babička přinesla personálu domácí buchty na přilepšenou a učitelé večer zpívali malým pacientům ukolébavky, aby utišili jejich stesk po rodičích.
Provizorní nemocnice v třešťské škole fungovala do 24. srpna 1979. Poté se personál školy opět vrátil k svým pedagogickým povinnostem – čekalo je důkladné čištění a malování tříd, aby mohla být škola v září znovu otevřena pro děti.
Podobný příběh se odehrál i v nedalekém dětském sanatoriu v Kostelci u Jihlavy. V pátek tam přišla komise, která zaměstnancům oznámila, že mají ozdravovnu uzavřít, protože zde bude zřízeno infekční oddělení.
„Vůbec jsme netušili, že někde propukla epidemie žloutenky a říkali si, že jen straší. V pondělí ráno, když jsme však přišli do práce, holky z Jihlavy už tam byly a my se dozvěděli, že tam jsou už od soboty, kdy začali přivážet pacienty. Bylo vidět, že jsou hodně unavené,“ vzpomínala jedna ze sester z Kostelce.
Během epidemie totiž onemocněly celé rodiny nakažených – a nemoc se nevyhnula ani mnoha členům personálu, kteří se o pacienty starali.
Epidemie se neomezila jen na Čechy. Na východním Slovensku bylo už od března do května 1979 hlášeno přes 1 000 případů hepatitidy, celkem tam onemocnělo více než 2 300 lidí. Diagnostika tam byla ještě zmatenější než v Čechách – někteří lékaři si nákazu spletli s Q-horečkou.
To dokonce vedlo k neefektivním opatřením, například ke zrušení podávání imunoglobulinu (protilátek), který se běžně dává kontaktům nemocných jako prevence. Slovenské úřady navíc tajily skutečný rozsah epidemie, což ztížilo spolupráci s českými hygieniky.
Pokyn hlavní hygieničky ČSR ze dne 26. června, kterým se zakazovaly dětské tábory a rekreace v rizikových okresech na Slovensku, se do Severomoravského kraje dostal pozdě – nikdo ho tam už nebral vážně. Nákladná přeočkování a preventivní karantény, které mohly zbrzdit přenos, tak proběhly jen v omezené míře.
Epidemie výrazně zasáhla i chmelové brigády, které byly pro tehdejší režim hospodářsky důležité. I když riziko nákazy na studentských brigádách bylo značné, úřady trvaly na pokračování sklizně. Například v okrese Louny se v prvním srpnovém týdnu objevilo 500 nových případů, z toho 126 přímo ve městě.
Mnozí rodiče odmítali své děti na brigády vůbec pustit, ale komunistická strana trvala na tom, že se chmel musí sklidit za každou cenu. Hygienická opatření na chmelu proto byla přísná – brigádníci museli mít čestné prohlášení, že nemají nařízenou karanténu, a lékařské potvrzení o zdravotním stavu ne starší než tři dny.
U zvláštních vlaků, které vyjížděly s brigádníky na pole, kontrolovali tyto dokumenty pracovníci hygienické služby. Ve vlacích byly dokonce vyhrazené zdravotní vozy s lékařem a zdravotní sestrou, připravené ihned zasáhnout, pokud by někdo po cestě onemocněl. Na chmelnicích pak probíhala každodenní dezinfekce latrín, kontrola kvality vody a přísný dozor nad čistotou ve stravovacích zařízeních.
Realizace těchto opatření však často drhla – seznamy brigádníků a pedagogického dozoru přicházely pozdě, mnozí učitelé doprovázející studenty nechtěli s hygieniky spolupracovat a někteří rodiče odmítali potvrzení o bezinfekčnosti vůbec podepsat. Přes všechny obtíže se hygienikům podařilo zabránit nejhoršímu – k nekontrolovaným velkým ohniskům nákazy na chmelových brigádách nakonec nedošlo.
Trvalo zhruba půl roku, než se podařilo nákazu definitivně zastavit. Od prvních případů začátkem července uplynulo několik dlouhých měsíců plných obav, dřiny a ztrát. Nemoc na dlouhé týdny vyřadila z provozu stovky škol, továren i rodin po celé zemi a stála nemalé finanční náklady na léčbu a opatření.
Epidemie žloutenky typu A z roku 1979 odhalila hluboké slabiny socialistického zdravotnictví: pomalou reakci úřadů, zatajování informací, chronický nedostatek léků a vybavení, ale i celkovou nepřipravenost systému na skutečnou krizi.
Zkušenost z horkého léta 1979 nakonec přiměla vedení státu přijmout aspoň určité změny: zpřísnily se hygienické standardy při výrobě potravin (nově se zavedla povinná pasterizace ovocných směsí pro mražené výrobky) a hygienici zlepšili monitoring přenosných nemocí. Nevyřčenou traumatickou vzpomínku na ponížení z kolapsu zdravotnictví a z utajované hromadné nákazy si však celá jedna generace nesla dál.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Epidemie_%C5%BEloutenky_v_%C4%8Ceskoslovensku_1979
https://www.prolekare.cz/casopisy/epidemiologie/2008-2/epidemie-virove-hepatitidy-typu-a-v-roce-1979-vzpominky-stareho-epidemiologa-dokonceni-1231
https://vysocina.rozhlas.cz/epidemie-zloutenky-promenila-na-konci-70-let-trestskou-zakladni-skolu-v-8467341
https://magazin.aktualne.cz/zloutenka-1979-skoly-v-nemocnice-hrdinne-sestry-a-chaos-v-ce/r~1271567c490111ef9af20cc47ab5f122/
https://ralf.signaly.cz/1106/zloutenka-1979
https://www.vitalia.cz/clanky/zloutenka-typu-a-epidemie-stoleti-se-nekona/
https://www.idnes.cz/brno/zpravy/epidemie-zloutenky-brno.A160723_2261652_brno-zpravy_krut
https://zurnal.pravda.sk/neznama-historia/clanok/765976-otazka-po-zltackach-kedy-sa-uz-naucime-umyvat-si-ruky/
