Věra Černá: naše poslední mistryně světa v gymnastice. V sedmnácti ochrnula a už neměla nikdy chodit

Bylo jí sedmnáct. Ležela na studené palubovce nymburské tělocvičny, zkroucená v prudké bolesti, a nemohla se pohnout. Ještě před pár vteřinami letěla vzduchem při závěrečném přeskoku; teď hleděla vytřeštěnýma očima ke stropu haly a v hlavě jí pulsovala jediná myšlenka: už se nezvednu.

Okolo stála skupina trenérů a lékařů v tichém šoku. Jeden z nich opatrně poklekl vedle drobné gymnastky. Věra Černá, naděje československé sportovní gymnastiky, právě dokončila svůj poslední skok.

O necelý rok dříve stála stejná dívka na nejvyšším stupni vítězů v texaském Fort Worth. Věra Černá získala jako šestnáctiletá titul mistryně světa na kladině – první československé zlato od dob legendární Věry Čáslavské v 60. letech.

Američtí pořadatelé tenkrát neměli nachystanou československou hymnu; vítězství mladé Brňanky nikdo nečekal. Až když pianista české výpravy začal pobrukovat melodii Kde domov můj, našel se v archivu příslušný záznam. Černá stála na pódiu v národním dresu a do očí se jí draly slzy.

Nebyly to však slzy smutku, ale dojetí a nevěřícného štěstí. „Chtěla jsem tam vyhrát a potom za čtyři roky se zúčastnit ještě jedné olympiády,“ vzpomínala po letech na své ambice. Fort Worth 1979 jí otevřel dveře mezi světovou elitu. Tehdy ještě netušila, jak brzy se ty dveře zase zabouchnou.

Černá pocházela ze sportovní rodiny. Od mala překypovala nezdolnou energií. „V šesti mě rodiče dali do rytmiky,“ líčila své začátky, a už v osmi letech přešla na sportovní gymnastiku v brněnské Zbrojovce. Talentovaná dívka dřela denně od útlého dětství.

V jedenácti se poprvé dostala do reprezentačního výběru a ve dvanácti už jako juniorka bodovala na mezinárodních závodech. Její jméno – i shodné křestní jméno s Čáslavskou – vzbuzovalo pozornost. Na domácích mistrovstvích většinou končila těsně druhá za zkušenější Evou Marečkovou, ale na evropské scéně se rychle zlepšovala.

V roce 1977 byla pátá na mistrovství Evropy, o dva roky později už zazářila ve světovém poháru v USA: vyhrála kladinu i bradla a k tomu stříbro z prostných. Všechno směřovalo k olympiádě v Moskvě 1980. Právě tam chtěla navázat na svůj světový triumf. „Chtěla jsem tam vyhrát,“ opakovala odhodlaně. Moskva pro ni měla být životním vrcholem.

Osud však rozhodl jinak. Je sobota 21. června 1980, necelý týden před odjezdem na olympiádu. Věra na soustředění v Nymburce rozbíhá svůj poslední skok dne. Odpíchne se, letí – a dopadá.

Nárazu už přetížená páteř neodolá. Pochroumané tělo vydá praskavý zvuk, který mladou gymnastku v příští vteřině ochromí. „Běžela jsem normálně, skočila jsem perfektně, ale jak jsem doskočila, tak mi vlastně v očích probleskla jiskra. V té chvíli jsem se zbortila bolestí k zemi a už jsem se nemohla postavit,“ popsala Černá smutný konec své slibně rozjeté kariéry.

Zlomil se třetí bederní obratel a praskly dvě ploténky. Věra zůstala ležet a nemohla cítit nohy. Ještě na ploše haly ji lékaři opatrně uložili na nosítka. Hlavou jí vířily chaotické myšlenky – šok, strach, zklamání. Tušila, že je zle.

V nemocnici strávila dva měsíce upoutaná na lůžko. Ani o milimetr se nemohla pohnout. Doktoři se obávali, že „není jisté, zda bude moci ještě někdy chodit“, jak stálo v lékařské zprávě. Sedmnáctiletá dívka byla najednou odkázána na pomoc s nejzákladnějšími úkony.

Její sen o olympijském kovu zmizel „v mlze bolesti“, jak poeticky poznamenal jeden novinový článek. Ale Věra Černá se odmítla litovat. Když akutní fáze pominula a rehabilitace přinesla malé pokroky, upnula se k novému cíli: postavit se znovu na nohy.

Začala znovu od nuly – jako miminko se učila sedět, potom stát. Nakonec se lékařské prognózy zlepšily a Věra skutečně zkusila první krůčky. Bolest byla nesnesitelná, ale nevzdávala se. Za nějaký čas dokázala chodit o berlích. Trvalé následky si však ponese celý život.

Sportovní kariéra tak náhle a krutě skončila. „Úplně mi unikla moskevská olympiáda,“ pronesla hořce a v očích se jí zračila stará křivda. Už nikdy nezávodila jako gymnastka na vrcholné úrovni. Přesto zůstala u milovaného sportu alespoň okrajově – pomáhala jako trenérka nadějných děvčat, radila trenérům, dokonce si v třiceti letech zkusila pro radost pár gymnastických prvků.

„Dělala jsem i salta, žádné jen tak chození,“ smála se hořce sama sobě, ale věděla, že to bylo jen na chvíli. Své místo na světových pódiích musela opustit dřív, než pořádně začala.

Nenadálý pád znamenal pro Věru těžké psychické trauma. Mladá šampionka si ale brzy našla nový směr. Dokončila gymnázium a rozhodla se, že když nemůže reprezentovat vlast tělem, bude aspoň studovat hlavou. S vynikajícím prospěchem vystudovala stavební inženýrství na VUT v Brně.

Život se zdál jít dál – provdala se, narodila se jí dvojčata Kristýna a Lucie. Věra Černá žila zdánlivě obyčejný život, jak sama říkala. Nikdy však nebyl úplně snadný: následky zranění páteře ji trápily neustále a o své zdraví musela pečovat víc než ostatní. V 90. letech vystřídala řadu zaměstnání. Krátce pracovala v oboru, ale brzy dala přednost pestřejším výzvám.

„Tři roky jsem působila u městské a rok u státní policie,“ vzpomínala s hrdostí na službu u brněnské policie. Naučila se karate, vedla dokonce vlastní taneční skupinu. Později zkusila práci tiskové mluvčí u Českých drah. A aby uživila rodinu, neváhala přivydělávat si všelijak – roznášela noviny, točila zmrzlinu, pomáhala v pekárně. Tvrdá práce jí nikdy nebyla cizí.

Na prahu čtyřicítky se zdálo, že by konečně mohla sklízet i trochu životního štěstí. Dvojčata dorůstala, Věra se těšila z jejich vlastních gymnastických úspěchů. Ve čtyřiceti letech (roku 2003) se jí narodil vytoužený syn Daniel.

Znovu cítila radost z mateřství. Jenže právě tehdy, kdy měla pocit, že život se obrací k lepšímu, přišla další rána. Je sychravý jarní den a Věra je na návštěvě u své maminky. Zničehonic jí otupí polovina obličeje, v levém oku se rozostří vidění a hlavou projede ostrá bolest.

Zmateně vstává a míří do koupelny. Přidává se mráz do celého těla a třes. „Myslela jsem si, že asi umřu,“ pronesla poté tiše o oné osudné chvíli. Vzápětí upadá v koupelně do bezvědomí. Její matka volá sanitku. Věra Černá, kdysi vrcholová sportovkyně, prodělala klinickou smrt.

Sanitka přijíždí rychle, ale během převozu do nemocnice se srdce pacientky několikrát zastaví. Záchranáři ji půl hodiny oživují – bezvládné tělo modrá a malé dcerky Kristýna s Lucie pláčou strachy, když vidí maminku v ohrožení života. Lékařům se nakonec podaří dostat Věru zpět.

Následná vyšetření odhalí příčinu kolapsu: obrovský nádor na mozku, velký jako dětská pěst. Okamžitě musí na operaci. Šance na přežití? Jen deset procent. „Doktor řekl, že paní Černá má jen deset procent na přežití operace,“ vzpomínala Věra na tvrdý verdikt. Ještě pořád slyší ta slova.

„Dávali mi deset procent, přesto jsem přežila,“ konstatovala s trpkým úsměvem ve svých memoárech. V jejím případě se stal malý lékařský zázrak: zákrok dopadl úspěšně a Věra se probudí z kómatu. Když otevře oči, uvědomí si dvě věci – že žije, a že necítí levou polovinu těla.

Po operaci zůstala napůl těla ochrnutá. Levá ruka bezvládná, levá noha neovladatelná. Půl obličeje strnulá a oko na téže straně téměř nevidomé. „Po operaci jsem zůstala na půl těla ochrnutá a nemohla se hýbat. Tehdy jsem si řekla, že to tak nenechám a postavím se osudu. Byla jsem zvyklá dřít a začala jsem tvrdě cvičit, abych se z toho co nejdřív dostala a byla soběstačná,“ vzpomínala později odhodlaně.

Odmítla se poddat zoufalství. Krok po kroku, centimetr po centimetru, se znovu učí hýbat ochrnutou paží a vláčet nohu vpřed. Oporou jsou jí dvě berle, ale zvládá to – po týdnech a měsících tvrdé dřiny dokáže vstát a ujít pár kroků. Lékaři jen kroutí hlavou nad její vůlí. Trvalá invalidita však zůstává. Věra už nikdy nebude plně pohyblivá; z nemocnice odchází s označením těžkého tělesného postižení.

Vítězství nad smrtí mělo hořkou příchuť. Černá byla ráda, že žije a vidí vyrůstat své děti, ale každodenní realita byla „peklo“ – jak sama někdy říkala bez obalu. Ochrnutí, chronická bolest a vyčerpání změnily každý úkon v boj. Místo radosti z malého synka přišla tvrdá zkouška mateřské lásky a trpělivosti.

A v nejtěžších chvílích přišlo další nemilosrdné bodnutí. Leží na nemocničním lůžku, tělo zmožené operací a rehabilitací, když za ní do pokoje vchází její partner – otec malého Daniela. Věra se unaveně usměje; snad jí přinesl kytici pro povzbuzení? Místo květin však přichází šok.

„No ale nejhorší bylo to, že vlastně za mnou přišel otec mého dítěte oznámit mi, že nás opouští,“ popsala Černá další z temných kapitol svého života. Její manžel tehdy prostě utekl. Odešel za jinou ženou a Věru nechal ležet ochrnutou v nemocnici s dvouletým dítětem.

„Místo toho, aby mi donesl kytku, mi přišel říct, že nás opouští,“ řekla hořce a v jejím hlase už nebyly jen slzy, ale i vzdor. Zůstala sama. Další dny v rehabilitačním ústavu probrečela polštář, ale pak zatnula zuby. Už poněkolikáté vstala z prachu, otřela si tvář a rozhodla se bojovat dál – pro své děti, pro sebe.

Následující roky byly těžké a skromné. Z někdejší světové šampionky se stala invalidní důchodkyně odkázaná na pomoc ostatních. Rodinné úspory rychle mizely. Věra se ocitla s dětmi na hranici chudoby. Žila v malé zahradní chatce na okraji Brna, kde se tísnili ve čtyřech lidech.

Interiér chaty byl zároveň obývákem i ložnicí. Na jedné ze stěn tam Věra rozvěsila své nejcennější relikvie – onen památný rudý gymnastický trikot a všech 63 medailí, které během kariéry získala. Mezi závěsy medailí pobíhaly kočky. „Mají rády jejich cinkot,“ usmála se drobná žena, když pozorovala svoje kočky laškující se stužkami od medailí. Byla to tichá připomínka někdejší slávy v kontrastu s její současností. Kdo tu chatu navštívil, nikdy by nehádal, že ta skromná paní o berlích bývala hvězdou světového sportu.

Společnost jako by na Věru Černou zapomněla. Sem tam ji brněnští radní pozvali na veřejnou akci – třeba zapózovat s medailí při výstavě k historii sportu. Vždy ochotně přijela, půjčila své trofeje, ale odměny se nedočkala. Někdy jí pořadatelé ani nezaplatili cestu. Přesto nezahořkla a dál se snažila pomáhat, kde mohla. Zapojila se do iniciativy Hnutí pro sport, které usilovalo o systémovou podporu mládežnického sportu a také o pomoc bývalým reprezentantům v nouzi.

Když mohla, přijela povzbudit malé gymnastky na závody, rozdávala úsměvy a předávala ceny. V zákulisí pak o berlích tiše odkulhala zpět do svého stínu. Občas si večer psala básně do sešitu – připravovala sbírku „Myšlenky, co se mi v noci honí hlavou“, jak svůj samizdatový výtvor nazvala s humorem. Poezie jí pomáhala vyrovnat se samotou a bolestí.

Nebudu brečet, opakovala si vždy, když se jí draly slzy – stejnou větu říkala reportérům, kteří za ní občas přijeli udělat rozhovor o její nezlomnosti. „Ale brečet nebudu,“ prohlásila pokaždé tvrdohlavě a z šedých očí jí přitom čišela nezměrná síla.

Tragickou ironií osudu dostala Věra k padesátým narozeninám nečekaný „dar“. Úřady jí v roce 2013, krátce před jejím jubileem, sebraly část invalidního příspěvku. Posudková lékařka ji při kontrole označila za „soběstačnou, až zdravou“ a rozhodla, že už nemá nárok na některé podpůrné dávky.

„Jsem ráda, když se dobelhám dvacet metrů k autu,“ líčila tehdy s pláčem bezmocná Černá, které kvůli tomu vypadlo z rozpočtu několik tisíc korun měsíčně. Její stížnosti nakonec pomohl vyslyšet vstřícný lékař v nemocnici a po několika týdnech se nespravedlnost napravila. Pro Věru to ale byla další bolestná připomínka, že i po všech těch letech musí stále bojovat – tentokrát s neviditelným byrokratickým molochem.

Přesto všechno neztratila Věra Černá vnitřní jiskru. „Život se mnou cloumá dál,“ říkávala s hořkým úsměvem, „ale nevzdám se.“ Svou energii věnovala dětem – všechny tři vedla k lásce ke sportu. Dcera Kristýna a Lucie zkusily gymnastiku, syn Daniel se stal dokonce mistrem republiky ve hře dáma.

Věrčina hrdost na jejich úspěchy prozařovala těžké chvíle. A když se narodily vnučky, měla najednou po letech zase důvod k úsměvu. „Babička Věrka“ je brávala na procházky – pomalým krokem o berlích, ale šla. Krok za krokem.

Na sklonku života se dočkala i drobných poct. V Brně se občas objevila na veřejných akcích – naposledy v roce 2019 přijala pozvání na slavnostní gymnastický ples, kde jí mladé závodnice s obdivem podávaly ruku. V jejích vrásčitých prstech to pořád bylo – stisk měla pevný a v očích kuráž.

Když si s nimi povídala, nikdy nezapomněla zmínit něco povzbudivého. Navzdory všem pádům zůstala inspirací. „Bojovala a nevzdávala se,“ napsali o ní obdivně sportovní funkcionáři. I přes pohnuté životní okamžiky si dokázala vždy najít na životě něco hezkého.

Na podzim roku 2024 zasadila sudička Věře Černé poslední úder. Přišla náhlá mozková mrtvice – a tentokrát už nebylo v silách drobné bojovnice vyhrát. Po dlouhém trápení zemřela 30. září 2024 v brněnské nemocnici. Bylo jí 61 let. Smutná zpráva obletěla svět gymnastiky: odešla dosud poslední československá mistryně světa.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C4%9Bra_%C4%8Cern%C3%A1

https://www.listyjm.cz/halove-sporty/gymnastka-vera-cerna-zlato-nador-i-ochrnuti.html

https://isport.blesk.cz/clanek/blesk-sport/452836/kruty-osud-gymnasticke-sampionky-cerne-61-tezky-uraz-klinicka-smrt-a-zrada-partnera.html

https://www.listyjm.cz/halove-sporty/gymnastka-vera-cerna-zlato-nador-i-ochrnuti.html

https://www.sport.cz/clanek/ostatni-posledni-ceska-mistryne-sveta-vgymnastice-tezce-ochrnula-25927

https://www.idnes.cz/sport/ostatni/vera-cerna-pribeh-vzpominka-gymnastka-mistrovstvi-sveta.A241003_180631_sporty_ten

https://brnensky.denik.cz/ostatni_region/gymnastce-cerne-ukoncila-karieru-praskla-pater-20121027.html

https://www.lidovky.cz/relax/lide/zivot-s-ni-clouma-ale-nevzdava-se.A151212_203007_lide_ele

https://cnn.iprima.cz/zemrela-vera-cerna-podlehla-dlouhe-nemoci-449412

https://www.gymfed.cz/1409-vera-cerna-odesla-do-gymnastickeho-nebe.html