Článek
Narodil se 19. května 1946 v Apulii, v městečku Ascoli Satriano, jako jedno z osmi dětí stavebního dělníka Beniamina Placida a hospodyně Marie Iazzetti. Jejich rodina patřila k nejchudším v regionu. Michele mluví o dětství, v němž kamna bývala studená a boty se dědily. Vyrůstal mezi dvěma vesnicemi – Rionero in Vulture, odkud pocházel otec, a Ascoli Satriano, kde rodina žila. Je prý vzdáleným potomkem zbojníka Carmineho Crocca, což ho od mala spojovalo s romantickou představou vzpoury a bezpráví.
Po maturitě se v osmnácti vypravil do Říma. Národní akademie dramatických umění byla jeho snem, ale realita byla mnohem víc prozaická: aby přežil, vstoupil do řad policie. Přidělili ho do římských kasáren Castro Pretorio. Díky tomu se skoro ocitl uprostřed jednoho z nejdramatičtějších okamžiků šedesátých let – bitvy o Valle Giulia.
Tento střet se odehrál 1. března 1968 a šlo o násilnou konfrontaci mezi univerzitními studenty a policií v Římě. Studenti se pokusili znovu obsadit budovu Fakulty architektury na Římské univerzitě ve Valle Giulia, kterou předtím policie vyklidila. Placido později vzpomínal, že „pokud by byl v ten den ve službě, byl by na špatné straně, protože byl policista“.
V kasárnách narazil na knihovnu. Byla pro něj útočištěm, ve kterém si krátil čas. Jednou večer recitoval monolog z Pirandella, když ho slyšel nadřízený. Ten mu místo trestu za nepovolené přebývání na služebně nabídl, aby přednesl báseň na policejní ceremonii.
Bylo to první uznání jeho umělecké vlohy, jiskra, která ho posunula k přijímacím zkouškám na Centro Sperimentale di Cinematografia (Experimentální centrum kinematografie) a Akademii dramatických umění „Silvia D’Amico“. Studoval u režisérů, jako byli Luca Ronconi a Giorgio Strehler, a zjistil, že je na jevišti jako doma.
Počátky herecké kariéry
Rok 1974: Monicelliho Romanzo popolare mu přinesl první filmový úspěch. V malé roli se setkal s Ornellou Muti a později přiznal, že se do ní tajně zamiloval a pokusil se ji políbit. „Ona mi vrazila facku, která mě vrátila na zem,“ vyprávěl s úsměvem.
Rok 1976: Marcia trionfale – postava vojáka Paola Passeriho.
Rok 1979: film Ernesto mu vynesl Stříbrného medvěda na Berlinale. S každou rolí se posouval, zkoušel charaktery proletářů, drsných chlapů, ale teprve jeden televizní projekt změnil jeho osud navždy.
Šel na konkurz s tím, že nemá moc šancí na úspěch. Televize si představovala známější tvář, například Giuliana Gemmu. Režisér Damiano Damiani však trval na jeho obsazení. Placido později vzpomínal, že scénáristé psali postavu Cattaniho filmovou dramaturgií a on v ní našel možnost naplno se projevit.
fotogrammi scelti da A. Li Voti direttore della fotografia : Nino Celeste
Posted by Corrado Cattani (Michele Placido) - La Piovra on Thursday, September 24, 2015
Natáčení s filmovým štábem trvalo rok. Výsledek? Fenomenální seriál La Piovra (Chobotnice). Realistický portrét mafie, jejích vazeb na politiku, finance i elitu společnosti, se stal mezinárodní senzací. Východní Evropu a bývalý Sovětský svaz zasáhl jako blesk. Tato role mu přinesla opravdovou mezinárodní slávu.
Cattani nebyl klasický televizní detektiv. Byl to morální maják, který se nebál postavit se svodům moci. Placido ho vnímal jako člověka, jenž „musel dávat příklad i za cenu vlastního života a rodiny“.
V rozhovoru pro ruské noviny přiznal, že si po třetí sérii vyžádal smrt své postavy, aby se nestal vězněm jednoho hrdiny. Komisař Corrado Cattani, umírá na konci čtvrté série. Diváci v Evropě však často psali na italské velvyslanectví, aby Cattaniho vzkřísili. Tak moc byla jeho postava populární.
Zajímavostí je, že televize musela vystřihnout erotickou scénu, protože seriál se vysílál v neděli po papežském požehnání. Seriál také čelil protestům sicilské buržoazie. Na slavnostní projekci v Palermu hosté ostentativně odcházeli a Silvio Berlusconi si prý stěžoval, že seriál škodí obrazu Itálie. Při premiéře dílu, kdy Cattani umírá, sledovalo obrazovky 17,2 milionu diváků. A právě tato smrt se stala pro Placida osvobozením.
Po odchodu z „Chobotnice“ se cítil, jako by opustil stroj, který ho definoval. Trvalo léta, než našel novou profesní identitu. Výzvou byla režie. Debutoval snímkem „Pummarò“ (1990), sociálním dramatem o imigrantech. Následovala intimní komedie „Le amiche del cuore“ (1992) a soudní drama „Un eroe borghese“ (1995) o advokátovi zabitém mafií, za které získal italskou filmovou cenu. „Del perduto amore“ (1998) reflektovalo tragédii učitelky, která se postavila mafii. Každý film se vracel k tématu morálního odporu.
V roce 2005 vyvolal mezinárodní pozornost filmem „Romanzo criminale“, adaptací románu o Banda della Magliana, kde ztvárnil mafiána a přenesl na plátno brutalitu římského podsvětí. O rok později volal z afghánského Kábulu po propuštění unesené humanitární pracovnice Clementiny Cantoni, což ukazovalo, že se stále angažuje i mimo film.
Lásky a rodina
Osobní život Michele Placida je mozaika setkání, vášní a ztrát. V sedmdesátých letech potkal herečku Simonettu Stefanelli, hvězdu filmu Kmotr, na natáčení erotického dramatu Peccati in famiglia. Byla o osm let mladší. Po dlouhém vztahu se vzali v roce 1989 a měli tři děti – Violante (nar. 1976), která se sama stala herečkou a zpěvačkou, Michelangela (1989) a Brenna (1991).
Stefanelli později přerušila kariéru kvůli mateřství a otevřela si butik v Římě. Violante debutovala po boku otce ve filmu „Quattro bravi ragazzi“ a později se prosadila v seriálu „Squadra antimafia“.
Koncem osmdesátých let měl krátký vztah s francouzskou herečkou Virginie Alexandre, s níž má syna Iniga (nar. 1988). V té době hledal rovnováhu mezi filmem a rodinou, což se mu příliš nedařilo. Manželství se Stefanelli skončilo rozvodem v roce 1994.
V roce 2000 se v Parabitě seznámil s devatenáctiletou herečkou Federicou Vincenti. Přišla se podívat na jeho divadelní představení a po něm mu řekla, že ho znovu uvidí v Římě. Mezi nimi vznikla vášeň navzdory 38letému věkovému rozdílu.
se svojí druhou ženou, Federicou Vincenti v roce 2008
Vincenti přiznala, že čelila předsudkům. Lidé o ní říkali, že je „zlatokopka“, ale ona tvrdí, že ho miluje a podporuje jeho talent. Vzali se v roce 2012 v Cisterninu. Jejich manželství popsala jako „fúzi“, v níž se navzájem prodlužují. Placido říká, že sexualita mizí, ale vášeň pro divadlo a film je pojí. V rozhovoru uvedl: „Je to nejdůležitější žena mého života,“ a dodal, že prodloužila jeho mládí.
Pár si prožil bolestnou ztrátu: při prvním těhotenství potratili, když mělo miminko tři měsíce. O dva roky později se jim narodil syn Gabriele (2006). Placido se tak i v pozdním věku těšil z dětství svého syna.
V rozhovorech často hovoří o stárnutí. Před časem řekl ruskému novináři, že „nechce žít v minulosti“ a raději se soustředí na nové projekty. Přesto zůstává, zejména ve východní Evropě, ikonickým představitelem Cattaniho. Na otázku, zda ho sláva unavuje, odpověděl: „Bylo mi 38 let, když jsem hrál Cattaniho. Teď mám jiné priority“. Když byl v Rusku, diváci mu ukazovali fotografie malých dětí pojmenovaných Corrado, a on si uvědomil, jak moc hluboko se tato role vepsala do paměti diváků
Zdroje:
https://it.wikipedia.org/wiki/Michele_Placido
https://www.csfd.cz/film/69804-chobotnice/prehled/
https://en.kinorium.com/name/515232/
https://www.ilgiornale.it/news/michele-placido-vi-racconto-mio-68-divisa.html
https://ilmanifesto.it/archivio/2003153051
https://www.fanpage.it/spettacolo/personaggi/michele-placido-e-lamore-con-federica-vincenti-mi-ha-allungato-la-vita-38-anni-di-differenza-si-sentono/
https://www.comingsoon.it/personaggi/michele-placido/78496/biografia/
https://www.jesolojournal.com/en/michele-placido/
https://www.lascimmiapensa.com/2024/11/15/michele-placido-intervista-film/
https://mhzchoice.com/first-look-the-octopus-la-piovra-complete-series/
https://www.ilfattoquotidiano.it/2024/04/11/la-piovra-fa-40-anni-a-roma-un-evento-speciale-sulla-serie-che-ha-raccontato-i-legami-della-mafia-con-la-politica-la-massoneria-e-lalta-finanza/7509917/
https://www.perizona.it/michele-placido-moglie-e-figli/
