Článek
„Pusinko, najdi rodné listy, budeme se brát.“ – slova, která herečka Věra Galatíková slyšela v nemocničním pokoji od svého partnera. Bylo to v roce 1977, po mnoha letech jejich vztahu. Ladislav Frej před ní stál s přáním, jež v sobě neslo omluvu i prosbu.
Pro ni, která nikdy předtím nevstoupila do manželství, to byl okamžik, kdy se poprvé ocitla ve středu vlastní pohádky, zároveň však stála na prahu křivolaké cesty, na níž se světla reflektorů mísila se stíny osobních zranění.
Bylo to gesto něhy i smíření a zároveň chvíle, kdy se do jejího života nevratně vepsala mrazivá pravda: ve světě, kde hrdiny vytváří divadlo, se skutečné dramata odehrávají v šepotu nemocničních chodeb.
Dětství na Moravě a v Srbsku
Narodila se v srpnu 1938 v paseckém stavení nedaleko Zlína, uprostřed valašského kraje, který formoval její tichý smutek a hlubokou vnitřní sílu. Otec Ignác byl zaměstnancem firmy Baťa a vyznačoval se živou povahou – tancoval prý jako vítr, plnil sály písní a smíchem.
Matka Marie vnesla do domu klidnou oddanost. Krátce po svatbě odešli pracovat do Borova u Vukovaru; Věra tak své první kroky a slova spojovala se srbskými dvorky, kde volala na děti „chodymo námo“ – pojďte k nám. Domů se vrátili až po válce a nastupující režim z nich učinil rukojmí své ideologie.
Otec odmítl povýšení nabízené komunistickými pohlaváry, protože by vyhodili zkušeného pracovníka; tento akt osobní cti mu zničil kariéru a přinesl trvalé bolestné stavy migrény.
Tento příběh o odmítnutí moci a důsledcích pro rodinu provázel Věru celý život. Později otevřeně kritizovala otcovu další slabost: po třiceti letech manželství odešel za jinou ženou. „Mohl to zvládnout. Jeho povinností bylo zůstat,“ řekla ke konfliktu mezi touhou a odpovědností.
Díky těmto raným ranám se naučila rozumět zradě a také odpouštět.
Od učitelky k herečce
Po maturitě z pedagogického gymnázia v Gottwaldově učila krátce na základní škole. Tento osud, v němž by setrvala jako zneuznaná učitelka, se však brzy zlomil. V roce 1957 složila zkoušky na Janáčkovu akademii múzických umění v Brně a objevila tam svět, který ji pohltil.
Vedle školních rolí získala i první filmovou nabídku: režisér František Vláčil ji obsadil do historického dramatu Údolí včel, kde ztělesnila Lenoru, tajemnou šlechtičnu plánující mstu. Vláčilův cit pro vizuální lyriku a její charismatický zjev vytvořily postavu, která v sobě nesla křehkost i krutost – předzvěst pozdějších rolí, které budou šokovat svou autentičností.
Věra Galatíková jako Lenora v historickém dramatu Údolí včel
Posted by Zlatá šedesátá / sladká šedesátá on Wednesday, September 26, 2018
Po studiích nastoupila do Východočeského divadla v Pardubicích. To místo, kde se mísil pach dřeva a prachu s kouřem cigaret, se stalo školou řemesla i života. Po pěti letech přešla do činoherního klubu v Praze.
Mladá metropole se v šedesátých letech stala centrem divadelního experimentu; ve slavné pohřební inscenaci Višňový sad v režii Otomara Krejči i v groteskním Smrt obchodního cestujícího předváděla křehkou sílu ženských hrdinek. Její hlas byl jemný, s lehkou vibrací, jako by se každé slovo rodilo z bolesti i údivu.
Kino pro Věru nebylo jen zábavou, ale prostředkem, jak vyjádřit vnitřní svět žen, které se přizpůsobují osudu. V roce 1968 ztělesnila ženu hospodáře v oscarovém snímku Všichni dobří rodáci, portrétu moravské vesnice zničené kolektivizací.
Její tvář – zrazená, ale nezlomená – se stala symbolem zmařených nadějí. O dva roky později se objevila v psychologickém dramatu Dým bramborové natě, kde jako Pavla Kodetová otevírala venkovskému lékaři cestu k pochopení vlastního osudu. Kritici ocenili film pro baladickou náladu a introspektivní tón; režisér František Vláčil ji obsadil s přesvědčením, že v sobě nese autenticitu obyčejných lidí.
V sedmdesátých a osmdesátých letech se objevila v desítkách filmů: Nahota, Kytice, Dým bramborové natě, Skřivánci na niti nebo Dům ztracených duší. Tyto snímky odhalovaly společenské tlaky, které diktatura uvalovala na každodenní život.
V televizních seriálech jako My všichni školou povinní ztvárnila ředitelku školy Martínkovou – přísnou, ale spravedlivou ženu, která skrývala vlastní zranitelnost Diváci se s ní učili, že autorita může být i laskavá, a její výkon zapsal do paměti generací úsměv se slzami v očích.
Láska a strádání: vztah s Ladislavem Frejem
V Pardubicích se seznámila s hercem Ladislavem Frejem. On byl mladší, obletovaný, třikrát rozvedený. Ona tajemná, tichá, s očima, které viděly dál než na jeviště. Když se jí dotknul, připadalo jí, že vstupuje do nové role – tentokrát nebyla sepsaná dramatikem, ale životem. „Byl jsem sviňa,“ vzpomínal Frej na pozdější roky, kdy v jejich manželství došlo k nevěrám.
Během natáčení televizního filmu Oldřich a Božena v roce 1984 se zamiloval do Jany Šulcové a přiznal, že vůči Věře nebyl férový. Ona ale dokázala skloubit hrdost a pochopení; ctila hodnotu rodiny, stejně jako její matka kdysi trpěla kvůli otcově nevěře. Právě v této zkoušce se projevila její největší statečnost – zůstat, i když by jiné odešly.
Když ji Frej v roce 1977 požádal o ruku, udělal to s prostotou a úsměvem. Zatelefonoval do nemocnice, kde ležela s virózou, a přinesl jí kytičku. „Najdi rodné listy,“ řekl tiše a nepřímo. Věra se rozplakala – nejen proto, že se dočkala svatby, ale také proto, že v jeho slovech cítila závazek, který jiní muži odmítali.
Společně vychovali dceru Kristýnu a syna Ladislava. Jejich domov byl plný knih, rozhovorů o umění a sporů o drobnosti, do nichž se promítaly hlubší rány. Návštěvníci cítili, že tady se žije pro divadlo i pro lásku – že v jejich manželství existuje tiché spojenectví proti krutosti světa.
Hlas, který hladí i řeže
Když mluvila, lidé zpozorněli. Její hlas byl sametový i chraptivý, jako by v sobě nesl kouř z tisíců cigaret a zároveň čistotu valašských lesů. Kolegové si vybavovali, že dokázala sama sobě poručit, aby se v roli emocím poddala a zároveň je ovládala.
Michal Dočekal, tehdejší šéf činohry Národního divadla, ji označil za „nezaměnitelnou herečku, která nesla v sobě noblesu a charisma“. Gabriela Vránová, její přítelkyně, vzpomínala, že byla „hluboký člověk“, který se nenechal strhnout povrchností.
V roce 1994 získala Thálii za roli Hekaby v Pokořitelích Tróje, kde předvedla tragédii matky, jež přihlíží zničení svého města. Její pojetí antické truchlohéry spojovalo monumentalitu s prostotou: starší žena v černém šatě s pohledem, který připomínal pohřebiště.
Od 70. let se stala vyhledávanou dabingovou herečkou. Její hlas propůjčil život francouzské herečce Annie Girardot a jiným zahraničním filmovým bohyním. Za tento obor získala roku 2000 cenu Františka Filipovského.
Ve studiu strávila desítky hodin, zabalená v pleteném svetru, s tužkou v ruce, sledující anglické dialogy a přesně chytající rytmus. V dabingu našla speciální potěšení: nikdo ji neviděl, ale všichni ji slyšeli.
Jako pedagožka na DAMU předávala zkušenosti dalším generacím. Její studenti vzpomínali, že jim kladla na srdce opravdovost a pravdu – nikdy nehrát, ale žít. Když chodila po chodbách školy, prosvětlených zeleným neonem, bylo to, jako by se stará herečka dělila o tajemství trvalosti.
Boj s nemocí
V mládí kouřila bez zábran – cigareta byla součástí atmosféry divadelních zkoušek a bohémských večírků. Po třiceti pěti letech, kdy se prsty téměř nerozlučně spojily s filtry, se jí do života vkradla diagnóza. V roce 2002 jí lékaři sdělili, že má rakovinu plic; zastavila se v čase.
Okamžitě přestala kouřit a zapojila se do protikuřácké kampaně, v níž se snažila varovat mladé před osudovou chybou. Její dcera Kristýna vzpomínala, jak lékaři s nadějí říkali, že pokud se do pěti let neobjeví nový nádor, vyhráli.
Věřila, že se tělo dokáže bránit. Po dvou letech se však nemoc vrátila s krutější prognózou. Rodina se sešla u její postele a ona – když je viděla – pochopila, že se blíží konec.
Lékaři jí dávali tři měsíce, ale ona přežila rok. Odmítla chemoterapii, která by ji znavila, a zvolila imunoterapii, aby její vlastní buňky mohly bojovat. Mezitím se snažila žít naplno: vychutnávala si život, procházela se s manželem po Vyšehradě a četla básně.
V prosinci 2007 navždy odešla. Bylo jí šedesát devět let a přála si dožít do Vánoc – přání, které se nesplnilo.
Po její smrti se objevily nekrology plné obdivu. Kritici zdůrazňovali, že byla herečkou psychologické hloubky a zároveň obyčejnou ženou, která uklízela kuchyni a smála se u filmů. „Byla nezaměnitelná,“ napsal jeden deník, „a její noblesa a charisma z ní udělaly jednu z nejvýraznějších tváří českého divadla“.
Ale pro ty, kteří ji znali, byla především člověkem, který nesl své rány s důstojností. Její dcera a syn dosvědčovali, že i v posledních dnech si zachovala humor a laskavost, učila je, že slova mají význam.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C4%9Bra_Galat%C3%ADkov%C3%A1
https://www.vlasta.cz/celebrity/vera-galatikova-deti-filmy-ladislav-frej-nevera/
https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/5950/vera-galatikova
https://www.lidovky.cz/kultura/zemrela-herecka-vera-galatikova.A071222_110109_ln_kultura_glu
https://www.lidovky.cz/relax/lide/pred-75-lety-se-narodila-herecka-vera-galatikova.A130818_173114_lide_hm
https://dvojka.rozhlas.cz/vera-galatikova-herecka-ktera-mluvila-srdcem-9535924
https://www.lifee.cz/historie-a-tajemno/tvrdohlavy-tatinek-very-galatikove-vzeprel-se-komunistum-ale-ziskal-cejch-neposlusneho-cloveka_545216.html
https://celebwiki.blesk.cz/osobnost/1542/vera-galatikova/
