Článek
Jmenuji se Hedvika, dcera Nora mi už před časem oznámila, že čeká dítě. Dojala mě tím a zároveň jsem si naivně myslela, že bude svatba a šťastná rodina. Ona mi však bez skrupulí řekla, že bude na dítě sama. Že otec? Toho raději nikdy do našeho života nevezme.
Bylo mi z jejího postoje těžko. Sama jsem kdysi musela vychovat Noru v náročných podmínkách, ale měla jsem manžela, který se po vojně vrátil a všechno nahradil. A i když rodina nebyla dokonalá, aspoň jsme měli domov, kde jsem nikdy nebyla skutečně sama. Tak proč se dcera dobrovolně rozhoduje pro opačnou cestu?
Nora totiž nestojí o to, aby se její syn Matěj znal s vlastním otcem. V rodném listu je prázdné místo, žádné jméno. Snažila jsem se jí domlouvat, až jsem se chvílemi bála, abych o dceru a vnuka nepřišla úplně. Ona umí být v tomhle tvrdohlavá.
Mám pocit, že je to její způsob, jak „potrestat“ muže, který jí nedokázal dát to, co tolik let sliboval – stabilní vztah, rozvod s manželkou a svatbu s Norou. Udržovali spolu románek, on jí tvrdil, že se kvůli ní rozejde se svou ženou. Když se to nestalo a Nora zjistila, že je těhotná, zavřela za ním dveře s pomstou v srdci: „Nikdy se o dítěti nedozví.“
A tak se i stalo. Nora se po porodu opírá hlavně o mě a svého otce, tedy mého manžela. Sami už jsme v důchodu, takže s hlídáním jí pomůžeme. Ale přece jen, finance a energie na to být svobodnou matkou se nám už těžko shánějí. Vidím, jak je Nora dost unavená, přesto zatvrzele odmítá jakoukoli šanci, že by jeho účast vnukovi prospěla. „Nezaslouží si být tátou, když mi roky lhal,“ říká. Jenže co Matěj, vždyť on je v tom nevinně. A co ten chlap – třeba by mu to konečně dalo impuls odejít z nefunkčního manželství a starat se?
Pokaždé, když jsem na to téma zabruslila, dcera se rozhněvala: „Mami, je to moje volba. Tys taky byla kdysi sama, když byl táta na vojně, takže víš, že se to dá zvládnout.“ Ano, jenže já mohla aspoň počítat s tím, že se mi muž vrátí. Ona se záměrně odřízla od podpory otce svého dítěte. Když byla jednou slabá, přiznala mi celou pravdu: existuje chlap, který by o dítě zřejmě stál.
Ale ona se rozhodla, že ho před Matějem utají. Já jen vidím, jak ji to sžírá, ale nedá si říct. Nevím, zda bych mu neměla třeba anonymně napsat. Vnouček přece jednou poroste a bude se ptát, co se stalo s jeho tátou. Přijde mi skoro kruté ho takto odstřihnout. Nora je jinak citlivá, ale tady chladně říká, že i on sám musí nést následky svých rozhodnutí.
Mám pocit, že jsme uvězněni v divném tichu. Dcera odmítá, aby kdokoli kontaktoval otce. Pokud bych to udělala já, bojím se, že se se mnou přestane stýkat a vnuka mi odřízne úplně. Přesto mi to trhá srdce. Přála bych si, aby Matěj znal své kořeny.
Takhle roste ve lži či v jakémsi zatvrzelém mlčení. A Nora není hloupá, ona moc dobře chápe, že jednou bude muset synovi říct pravdu. Jenže tohle všechno je pro ni trest – trest za to, že ji kdysi klamal a nedokázal se rozvést. Jako by si řekla: „Chceš děti, přesto sis mě nezvolil? Tak žádné mít nebudeš. A syn tátu taky nepozná.“
Nevím, jestli se mám smířit s rolí milující, ale bezmocné babičky, co jen mlčky přihlíží. Pokaždé, když se zeptám: „Nechceš to přece jen říct otci?“ Dcera se zatvrdí a skončí diskusi. Zvažuji i krajní varianty – kontaktovat ho, aniž by ona věděla. Nebo to ještě nějakou dobu nechat být a věřit, že jí dojde, že dítě má nárok poznat tátu. Jenže nevím, zda zbytečně neodsouvám možnost, jak něco napravit, dokud je čas.
