Sargasové moře je jediné, které nesousedí s pevninou. Námořníky děsilo a úhoři bez něj vyhynou

A přece je tam. Uprostřed Atlantiku se líně převaluje vodní plocha o rozloze čtyř milionů kilometrů čtverečních, kterou nedefinuje žádná pevnina, žádný kontinent, žádný ostrov. Jejími jedinými břehy jsou čtyři mocné oceánské proudy, které ji drží v neustálém, pomalém objetí a vytvářejí tak gigantický vodní vír. Jmenuje se Sargasové moře. A je to místo plné paradoxů.

Píše se rok 1492. Stojíte na palubě jedné ze tří karavel Kryštofa Kolumba, týdny jste neviděli nic než nekonečnou modř, a najednou se před vámi objeví něco nemyslitelného. Zelené louky. Husté, zlatohnědé koberce trávy, které se táhnou od obzoru k obzoru.

Posádku zachvátí panika. Tráva přece roste na mělčině! Uvízneme! Ztroskotáme uprostřed ničeho!. Kolumbus si do svého deníku poznamenal nejen strach svých mužů z uvěznění v chaluhách, ale i z další, ještě zlověstnější hrozby: naprostého bezvětří.

Vpluli do oblasti, kterou pozdější mořeplavci s hrůzou nazývali „Koňské šířky“. Je to pás oceánu s vysokým atmosférickým tlakem, kde vítr často na celé týdny utichne a plachetnice zůstávají bezmocně stát jako mouchy v medu.

Představte si to ticho. Jen skřípání dřeva a pleskání vln o trup. Slunce pálí, zásoby pitné vody se tenčí. A na palubě máte desítky koní, cenný náklad pro Nový svět. Koně mají žízeň. Obrovskou žízeň. A tak přišlo na řadu zoufalé řešení. Aby se ušetřila drahocenná voda pro posádku, námořníci házeli nebohá zvířata přes palubu.

Kolumbus ve svém deníku zaznamenal i další podivnosti – kompas se choval zmateně a v noci posádka viděla na hladině záhadná světla stoupající a klesající jako „divná svíce“. Právě tady, v srdci Sargasového moře, se zrodily první příběhy, které o staletí později vytvořily legendu o Bermudském trojúhelníku.

V 19. století se pověst Sargasového moře ještě zhoršila. Stalo se z něj „pohřebiště oceánu“, místo, kam proudy stahují všechny opuštěné a ztroskotané lodě. Tyto legendy přiživovaly skutečné události.

V roce 1840 byla nalezena francouzská loď Rosalie, plující s napnutými plachtami, s cenným nákladem a prostřenými stoly v kajutách. Vše bylo na svém místě, jen posádka zmizela beze stopy.

Spisovatelé jako William Hope Hodgson pak ve svých hororových povídkách vykreslovali moře jako místo, kde lodě zarůstají chaluhami a na jejich posádky útočí obří chobotnice a jiné nestvůry z hlubin.

Pravda je, jako obvykle, o něco prozaičtější. Porosty řas rodu Sargassum nikdy nebyly tak husté, aby skutečně uvěznily loď. Skutečným nebezpečím bylo ticho. Smrtelné ticho bezvětří, které mohlo odsoudit posádku k pomalé smrti žízní a hladem.

Ale to, co děsilo staré mořské vlky k smrti, je ve skutečnosti jeden z největších zázraků světových oceánů. Ty hrozivé koberce chaluh nejsou hnijící pastí, ale základem neuvěřitelně bohatého ekosystému, kterému se přezdívá „zlatý plovoucí deštný prales“.

Celé toto moře života je postaveno na dvou druzích řas rodu Sargassum – S. natans a S. fluitans. A ty jsou naprosto unikátní. Na rozdíl od jiných mořských řas nepotřebují ke svému životu mořské dno. Jsou takzvaně holopelagické, což znamená, že se volně vznášejí na hladině a rozmnožují se jednoduše fragmentací – když se kousek utrhne, roste dál jako nová rostlina.

Tato plovoucí města poskytují útočiště a potravu pro neuvěřitelné množství tvorů. Vědci zde napočítali přes 145 druhů bezobratlých a více než 127 druhů ryb. Deset druhů zvířat je dokonce endemických, což znamená, že nežijí nikde jinde na světě.

Ačkoliv jsou hluboké vody Sargasového moře považovány za oceánskou poušť, chudou na živiny jako je fosfor, na jeho hladině bují život v celé své kráse. Tento kontrast je ohromující – na nehostinném základě vyrostl jeden z nejbohatších ekosystémů. Je to dokonalý příklad toho, jak si příroda umí poradit a vytvořit hojnost i tam, kde bychom to nejméně čekali.

Mezi těmi zlatými chuchvalci řas žije tvor, který jako by vypadl z fantastického filmu. Sargasová ryba (Histrio histrio) je predátor, který dovedl umění kamufláže k naprosté dokonalosti. Její tělo je pokryto masitými výrůstky a dokáže měnit barvu tak, aby dokonale splynulo s okolními řasami. Tato ryba téměř neplave. Místo toho se svými přeměněnými prsními ploutvemi, které připomínají ruce, pomalu plazí a šplhá po stoncích sargasových řas.

Je to mistr takzvané „agresivní mimikry“. Z čela jí vyrůstá zvláštní výrůstek, odborně ilicium, který je zakončený masitou bambulkou zvanou esca. Tou pak mává jako rybář vábničkou, aby přilákala kořist – malé rybky a krevety, které v řasách hledají úkryt. A když se nic netušící oběť přiblíží, stane se něco překvapivého. Alespoň pro nebohou kořist.

Sargasová ryba otevře svou obrovskou tlamu a nasaje kořist dovnitř. Celá akce trvá pouhých 6 milisekund. Je to jeden z nejrychlejších predátorských útoků v živočišné říši. A aby toho nebylo málo, je to kanibal, který bez váhání sežere i menšího příslušníka vlastního druhu.

Pro vědce bylo Sargasové moře dlouho spojeno s další záhadou – takzvanými „ztracenými“ mořskými želvami. Vědělo se, že se malé želvy, jako jsou karety obecné a karety obrovské, líhnou na plážích, vběhnou do moře a pak na několik let zmizí. Nikdo netušil, kam. Až moderní technologie odhalila, že jejich cílem je právě Sargasové moře.

Husté koberce sargasových řas jsou pro malé, zranitelné želvičky dokonalou školkou. Poskytují jim nejen hojnost potravy, ale hlavně úkryt před predátory, dokud nevyrostou a nezesílí natolik, aby se mohly vrátit do pobřežních vod. To, co námořníky děsilo, je pro tyto ohrožené tvory bezpečným přístavem a klíčovou součástí jejich života.

Po tisíce let si lidstvo lámalo hlavu s jednou z největších zoologických záhad: jak se proboha rozmnožují úhoři? Velký Aristoteles ve 4. století př. n. l. pitval jednoho hadovitého tvora za druhým, ale nenašel ani jikry, ani mlíčí. Nakonec usoudil, že se rodí samovolně z „útrob země“, tedy z bahna. Vznikaly i další, ještě bizarnější teorie – že se líhnou z koňských žíní hozených do vody nebo se rodí z májové rosy.

O více než dva tisíce let později se do stejného problému zakousl i mladý, tehdy ještě neznámý Sigmund Freud. Než se ponořil do hlubin lidské duše, strávil měsíce pitváním stovek úhořů ve snaze najít jejich varlata. Neuspěl. Záhada přetrvávala. Vědělo se, že dospělí úhoři jednoho dne opustí evropské řeky a zmizí v moři, a o pár let později se u pobřeží objeví miliony malých, průhledných úhoříků, takzvaného monté. Ale co se dělo mezitím?

Odpověď přinesl až neuvěřitelně houževnatý dánský biolog Johannes Schmidt. V roce 1904 se vydal na svou první expedici a hon za úhořím tajemstvím mu nakonec zabral osmnáct let života. Na palubě výzkumných lodí jako Thor a Dana křižoval Atlantik a systematicky lovil úhoří larvy, kterým se kvůli jejich tvaru říká leptocephali (vrbové lístky). Jeho metoda byla geniálně prostá: čím dál na západ plul, tím menší larvy nacházel. Až konečně v roce 1922, v srdci Sargasového moře, ulovil ty nejmenší, čerstvě vylíhnuté larvičky. Záhada byla rozluštěna. Všechny evropské i americké úhoře se rodí právě tady.

Životní cyklus úhoře říčního je jedna z nejúžasnějších poutí v přírodě. Dospělí jedinci, kteří strávili 10 až 15 let v našich řekách, se na podzim vydají na cestu dlouhou až 7 000 kilometrů. Během této migrace, která trvá zhruba rok a půl, vůbec nepřijímají potravu. Jejich tělo projde neuvěřitelnou proměnou: ze žluté barvy se změní na stříbrnou, zvětší se jim oči, aby lépe viděli v hlubinách, a jejich zažívací trakt kompletně zakrní a uzavře se. V hloubkách Sargasového moře se vytřou a poté hynou vyčerpáním.

Jejich potomci, miniaturní průhledné larvy, se pak nechávají unášet Golfským proudem zpět k Evropě. Tato pasivní plavba trvá neuvěřitelné 3 až 4 roky. Když konečně dorazí k evropským břehům, promění se v takzvané „skleněné úhoře“ neboli monté, a začnou stoupat proti proudu řek, aby zde dospěli a celý cyklus se mohl opakovat.

Jak ale dokážou najít cestu přes tisíce kilometrů zdánlivě prázdného oceánu? Dlouho se věřilo, že se jen pasivně unášejí proudem, ale moderní výzkum ukazuje, že úhoři jsou mnohem aktivnější navigátoři.

Jsou vybaveni takzvanou magnetorecepcí – vnitřním kompasem, který jim umožňuje vnímat magnetické pole Země. Nedávné studie dokonce prokázaly, že si mladí úhoři dokážou „vtisknout“ do paměti magnetický směr přílivových proudů ve svém domovském ústí řeky.

Tuto magnetickou mapu si pak „pamatují“ od svých rodičů a používají ji k orientaci. Není to jen instinkt, je to naučená dovednost, která jim umožňuje dokončit jednu z nejdelších a nejzáhadnějších migrací na naší planetě.

Jenže ten samý vír oceánských proudů, který tak dokonale ohraničuje Sargasové moře, chrání jeho unikátní život a po tisíciletí navádí úhoří larvy domů, se v posledních desetiletích stal i dokonalou pastí. Proudy, které sem přinášejí život, sem stahují i náš odpad. Přímo v srdci tohoto plovoucího pralesa se tak vytvořila obrovská akumulace plastů, známá jako Severoatlantická odpadková skvrna.

Koncentrace mikroplastů zde dosahuje hodnot srovnatelných, a někdy i vyšších, než v nechvalně proslulé Velké tichomořské odpadkové skvrně. Už na začátku 70. let zde vědci našli 3 500 kousků plastu na kilometr čtvereční.

Samotné řasy Sargassum fungují jako houba, která mikroplasty zachytává a transportuje je dál, čímž znečištění ještě zhoršuje. Dopad je vidět i na jediném kousku pevniny v tomto moři – na Bermudách, jejichž kdysi panenské pláže jsou dnes zavaleny plastovým smetím z celého světa.

Pro mladé mořské želvy, které se sem po miliony let vydávaly za bezpečím, se jejich instinktivní chování stalo smrtící pastí. Tento jev nazývají vědci „evoluční past“. Želvy jsou evolučně naprogramovány, aby vyhledávaly sargasové řasy jako úkryt a zdroj potravy.

Dnes je však tento bezpečný přístav prolezlý plastem. Želvy si pletou barevné kousky plastu s potravou – igelitové tašky jim připomínají medúzy, drobné fragmenty zase korýše. Studie jsou děsivé. Při pitvách mladých želv nalezených v této oblasti se ukázalo, že až 86 % z nich mělo v trávicím traktu plast.

Jediný kousek plastu může zablokovat jejich střeva a způsobit pomalou a bolestivou smrt hladem.

Problém ale nekončí u udušených želv. Plasty v mořské vodě na sebe jako magnet vážou další nebezpečné chemikálie, jako jsou polychlorované bifenyly (PCB) a těžké kovy. Tyto mikroplasty plné jedů se stávají součástí potravního řetězce.

Snědí je nejmenší organismy, ty pak menší ryby, a ty zase větší predátoři, jako jsou tuňáci. Na vrcholu tohoto řetězce stojíme my, lidé. Konzumací ryb z těchto znečištěných oblastí se tak toxické látky, které jsme kdysi vyhodili, vrací zpět na naše talíře.

I v tomto boji o přežití ale najdeme českou stopu. Český vědec Michal Koblížek z Mikrobiologického ústavu Akademie věd se zúčastnil několika výzkumných plaveb do Sargasového moře. Jeho tým zjistil, jak se místní mikroorganismy dokážou neuvěřitelně přizpůsobit prostředí s extrémním nedostatkem živin – například tím, že ve svých buněčných membránách nahrazují vzácný fosfor sírou.

Největší tragédií pro Sargasového moře je fakt, že z drtivé většiny leží na volném moři, v mezinárodních vodách. Nepatří nikomu, a tak za něj nikdo nenese přímou odpovědnost. Jak chránit místo, které nemá hranice ani majitele?

Přesto existuje naděje. V roce 2014 byla podepsána Hamiltonská deklarace, nezávazná dohoda mezi několika státy (včetně USA, Velké Británie, Bermud či Kanady), která založila Komisi pro Sargasové moře. Ta má fungovat jako jeho správce a strážce. Organizace jako UNESCO a IUCN usilují o zapsání této oblasti na seznam světového dědictví a ekologické organizace v čele s Greenpeace prosazují, aby se Sargasové moře stalo jednou z prvních chráněných mořských rezervací v rámci nové Globální oceánské dohody OSN.

Zdroje:

https://www.greenpeace.org.uk/news/sargasso-sea-golden-floating-rainforest-global-ocean-treaty-sanctuary/

https://cs.wikipedia.org/wiki/Sargasov%C3%A9_mo%C5%99e

https://sailmagazine.com/cruising/the-mysterious-life-of-the-sargasso-sea/

https://www.smithsonianmag.com/science-nature/the-sargasso-sea-62459984/

https://www.thebermudian.com/home-a-garden/nature/mysteries-of-the-sargasso-sea/