Článek
Jeden nečekaný dárek mi však ukázal, že pro ně je mé nové štěstí zradou vzpomínky na otce a že mi možná nikdy neodpustí.
V domě vonělo tak jako každou slavnostní neděli uplynulých čtyřiceti let: pečené kuře se mísilo s aromatem starého dřeva a na stole stál pořád tentýž svatební porcelán. Jen jedno bylo jiné – ke stolu usedl Karel. A na římse krbu, hned vedle fotografie zesnulého Jardy, zářila kytice růží, kterou mi přinesl.
Byly to mé první narozeniny po Jardově odchodu, které jsem netrávila sama. Syn Petr a dcera Jana dorazili i s rodinami. Přepadla mě nervozita, ale převážila naděje: chtěla jsem, aby viděli, že znovu dokážu být spokojená – že Karel není náhradou jejich otce, nýbrž novou kapitolou mého života.
Napětí však viselo ve vzduchu. Děti se ke Karlovi chovaly až křečovitě zdvořile. Dotazy na práci, auto, počasí – konverzace vhodná spíš do výtahu. Každou chvilku odbočily k minulosti: „Mami, vzpomínáš, jak táta při tvých oslavách vždycky vyprávěl ten vtip…“ Jejich smích zněl nuceně a pohledům na Karla se vyhýbaly, jako by neexistoval.
Když přišel čas dárků, dostala jsem od dětí poukaz do zahradnictví a nový román oblíbené autorky – milé, bezpečné volby. Potom se zvedl Karel s elegantně zabalenou krabicí. Cítila jsem chladné, hodnotící pohledy svých dětí.
Rozbalila jsem balicí papír a objevila stříbrný digitální fotorámeček. „Napadlo mě,“ usmál se Karel, „že máš spoustu fotek v krabicích. Naskenujeme je – ty s Jardou a dětmi i nové, které spolu teprve pořídíme. Budou se tu střídat, abys je měla stále na očích.“
V místnosti okamžitě klesla teplota. Petr se na rámeček díval se znechucením, Janě se zaleskly oči.
„Takže…“ promluvil Petr tiše, ostře jako čerstvě zlomené sklo, „tátovy fotky se budou střídat s … ním?“ kývl ke Karlovi, aniž vyslovil jeho jméno.
„Na té římse,“ zašeptala Jana a ukázala pod fotografii otce, „dřív stál náš společný snímek z moře. Chceš ho nahradit touhle blikající věcí?“
Karel zbledl. „Omlouvám se, nechtěl jsem… chtěl jsem udělat radost.“
Ale problém nebyl v Karlovi ani v jeho dárku. Pochopila jsem to, když se Petr zvedl a hlas se mu zlomil. „Myslíš, že na něj chceme zapomenout, mami? Že se dá vyměnit? Dva roky jsme sem jezdili, sekali trávu, opravovali střechu, protože jsi byla sama. A teď, když máš ‚společnost‘, tátu prostě smažeme?“
Nebyla v tom zlost, jen syrový smutek a strach – že mé nové štěstí vymaže jejich vzpomínky. Pro ně byl Karel koncem truchlení, rozpadem světa, kde jsme ještě byli „my“ poznamenaní ztrátou.
Oslava dozněla v tichu. Karel se vytratil, děti beze slova sklidily stůl. Uprostřed zůstal digitální rámeček – symbol propasti, která se mezi námi otevřela.
