Článek
Herec, kterého televizní diváci důvěrně znají jako Lumíra Nykla z Ulice, prožil svou první skutečnou svatbu po třiadvaceti letech čekání na tu pravou lásku. V nekonečném seriálu Ulice se ženil už několikrát, tehdy ovšem kolem stály kamery a svatební veselí bylo pečlivě napsané ve scénáři.
Ve skutečném životě se do chomoutu nijak nehnal. Jeho partnerka Lenka, sympatická blondýnka z Brna, vedle něj stála celé dvě dekády „jen“ jako družka – a trpělivě čekala, až ji požádá o ruku. Snad každému v okolí bylo jasné, že tihle dva k sobě patří.
Přesto by si leckterá žena na jejím místě po tolika letech marného čekání mohla myslet, že to muž nikdy nemyslí vážně. Nakonec se ale dočkala. Václav Svoboda se odhodlal – nebo spíš byl k tomu s láskou přemluven – a 17. července 2021 si Lenku v Brně vzal za ženu.
„Jsem ženáč! Představuji vám moji paní Svobodovou,“ napsal tehdy rozesmátě na sociální sítě a se svým štěstím se okamžitě podělil s fanoušky. Pod svatební fotografií zářil upřímnou radostí ženicha, kterému se splnil dlouho odkládaný slib.
SDÍLEJTE NEŽ TO SMAŽU 😂 Jsem ženáč👩❤️👨! Představuji vám moji paní Svobodovou. #manzele #odsoboty
Posted by Václav Svoboda on Sunday, July 18, 2021
Jeho cesta k této životní chvíli nebyla přímá ani jednoduchá. Václav Svoboda se narodil 16. ledna 1964 v Děčíně, ale jeho duše patří Brnu. Ještě jako nemluvně se tam s maminkou přestěhoval poté, co jejich rodinu opustil otec.
V moravské metropoli našel domov i budoucnost. Už v deseti letech poprvé stanul na divadelních prknech – jako dítě účinkoval v brněnském Divadle Na provázku. Tehdy se v něm zrodil sen stát se hercem. Cesta k profesionálnímu herectví však zpočátku klopýtla. Když se hlásil na hereckou konzervatoř, nebyl napoprvé přijat.
Matka mu hned našla místo na elektromechanickém učilišti, a tak nastoupil na obor silnoproud. Byla to pro citlivého kluka doslova muka. Totální omyl. Dva roky se tam trápil mezi kabely a transformátory a každý den v duchu utíkal zpátky za svým snem. Přesto se nevzdal.
Zkusil to znovu a napodruhé už talentovaného mladíka ke studiu herectví přijali. Svoboda vystudoval brněnskou konzervatoř a hned po absolutoriu získal vysněné angažmá v Divadle Husa na provázku. Na těchto legendárních prknech hrál v průběhu osmdesátých a devadesátých let nespočet rolí.
Dokázal se proměnit v Hamleta i v potrhlého Huga ze hry Zahradní slavnost. Každý večer stával na jevišti s odevzdaností a vervou, jakou v sobě nosil od dětství. Už tehdy mu kolegové přezdívali „bodrý Moravák“ – z Václava totiž vždycky sálal srdečný humor a bezprostřednost venkovského kluka.
Netrvalo dlouho a všiml si ho i film. Psal se rok 1984 a dvacetiletý Svoboda dostal příležitost zahrát si ve filmu Jak básníci přicházejí o iluze. Před kamerou debutoval rolí medika Venoše Pastyříka, veselého Moravana milujícího život a víno. Náhle se ocitl po boku mladých hvězd Pavla Kříže a Davida Matáska v komedii, která se měla stát generační legendou. Měl trému? Nikoli.
„To je jak s prvním sexem… První film, krása, užíval jsem si to,“ vzpomínal se šibalským úsměvem na ty chvíle. Jelikož od deseti let hrával v divadle, kamera ho nevylekala a roli si užíval naplno – žádné nervy, jen nadšení.
Měl tenhle devatenáctiletý kluk vůbec tušení, jak výrazně mu tahle první filmová zkušenost změní život? Sotva. Tehdy zkrátka žil svůj sen a netušil, jak hluboko se jeho jméno vryje do paměti diváků. Publikum si bodrého medika Venoše okamžitě oblíbilo.
Svoboda pokračoval v téže roli i v navazujícím snímku Jak básníkům chutná život (1987) a po letech si ji zopakoval ještě jednou v šestém díle básnické ságy (2016). Jeho postava se stala nezapomenutelnou součástí populární série – kdo by si nepamatoval Venošovo rozverné „Klíííd!“ a ustavičně dobrou náladu?
Právě Svobodův přirozený komediální talent a srdečný moravský šarm dodaly Básníkům kouzlo všední lidskosti. Přestože první filmové úspěchy přišly záhy, Svoboda zůstal věrný především divadlu.
Celá devadesátá léta hrál v Brně a objevil se jen v několika dalších filmech (například v psychologickém dramatu Tichá bolest z roku 1990 nebo ve veselohře Jedlíci aneb Sto kilo lásky). Širší veřejnosti v té době trochu zmizel z očí – nebyl z těch, kdo by se drali za slávou do metropole. Jeho srdce pořád bilo pro Brno.
Nakonec ho však práce přece jen zavedla i do Prahy. Když se v roce 2005 rozjížděl ambiciózní projekt nového televizního seriálu Ulice, Václav Svoboda u toho nemohl chybět. Do nekonečného příběhu ze života vstoupil rolí, která mu změnila kariéru: stal se svérázným Lumírem Nyklem, „figurkout“ z městské čtvrti, jenž zpočátku působil jako směšný intrikán a maloměstský podrazák.
Svoboda se s vervou ponořil do natáčení – a netušil, že tím začíná kapitola, jež potrvá dekády. Lumír Nykl ho provází už dvacet let. Za tu dobu postava prošla obrovským vývojem. Z vypočítavého podivína a nechvalně proslulého tlusťocha v politických funkcích se postupně stal milující otec, dobrák od kosti a nakonec i pokorný pekařský pomocník, kterého si nelze nezamilovat.
Je to právě Václavova zásluha, že Lumír navzdory všem chybám působí lidsky a opravdově. Svoboda do něj vložil kus sebe – hřejivý humor, spontaneitu i schopnost udělat si legraci sám ze sebe. Bez Lumíra by si dnes diváci Ulici ani neuměli představit. Během těch dlouhých let se z kolegyň a kolegů na place stala druhá rodina.
S představitelkou Lumírovy seriálové maminky, herečkou Jaroslavou Obermaierovou, ho pojí přátelství a takřka synovská starostlivost – v zákulisí na ni dává pozor a občas jí dobromyslně domlouvá, aby se neuhnala prací. Sám se směje tomu, že po tolika letech ho štáb Ulice bere „už jako kus nábytku“.
Když režisér zavelí „Stop!“, Svoboda odloží roli jako kabát na věšák: „Zahraju to a v mžiku je to pryč. A jdu na pivo,“ říká s nadsázkou. Nechávat si práci v hlavě nikdy neměl ve zvyku – skutečný život pro něj vždycky začínal tam, kde končí reflektory.
Každý týden tak pendluje mezi dvěma světy. V Praze v ateliéru odehraje své scény a pak se po věčně ucpané dálnici D1 vrací do opravdového domova v milovaném Brně. Svůj rodný kraj zkrátka nikdy neopustil. „Rád žiju, nedokážu furt pracovat,“ vysvětluje a vypočítává, jak důležité je posedět s kamarády u piva nebo si jít zahrát fotbálek.
V Brně tohle všechno může – je tam „svůj“ a lidé na sebe mají čas. V ruchu hlavního města by žít nemohl, tam všichni pořád někam spěchají. Svoboda zůstává Moravanem tělem i duší, přestože jeho pracovní týdny často končí v anonymním pražském studiu. Možná právě tyhle pevné kořeny v obyčejnosti mu pomohly zvládnout i soukromé karamboly.
Ač působí jako člověk stále dobře naladěný, v lásce si vytrpěl své. V mládí míval na ženy vyloženě smůlu – kdykoli se doopravdy zamiloval, vztah záhy zkrachoval. Jeho partnerky často jeho city neopětovaly, nebo ho po čase opustily.
Ze vztahu s jednou přítelkyní vzešla dokonce dcera Vendula. Jenže partnerství nevydrželo. Matka jeho dítěte si našla jiného muže a odstěhovala se; malou dcerku pak vychovával nevlastní táta. Václav raději ustoupil stranou.
„My jsme s dcerou nikdy nežili, takže jsem na ni neměl takový vliv,“ přiznal po letech trpkou skutečnost. Dnes se s dospělou Vendulou vídá jen výjimečně a snaží se najít cestu, jak dávno zpřetrhaný vztah napravit. Zůstal tehdy sám a možná se v duchu ptal, jestli ho ještě vůbec čeká v životě skutečná láska. A čekala.
Svou druhou šanci na rodinné štěstí našel Václav až v druhé polovině života. Bylo mu čtyřiatřicet, když potkal ženu, která mu změnila svět. Lenka byla atraktivní, rázná a laskavá – a nebyla sama. Měla už tři malé děti z předchozího vztahu. Nejstaršímu chlapečkovi bylo sedm, prostřednímu pět a nejmladší holčičce teprve rok. Kdekdo by se možná zalekl; vstoupit do vztahu s tolika závazky není jen tak.
Kolik mužů by z takového vztahu vycouvalo? On ne. Václav se zamiloval a věděl, že tohle je ta pravá. „Nejsem troškař,“ vtipkuje dnes s odstupem – do nové lásky skočil po hlavě, i s celým „kurníkem a slepicemi“. Jako pravý chlap se své vysněné ženy nevzdal a ratolesti přijal za vlastní. Vyčaroval si tím vlastně rodinu na počkání: vychovával děti jako své a postupně se dočkal i role dědečka.
Dnes se raduje už ze čtyř vnoučat a když děda Václav hlídá, je prý ten nejvtipnější a nejmilejší parťák široko daleko. Roky plynuly a z Václava a Lenky se stal harmonický pár, který už nic nerozdělí. Společně provdali a oženili všechny děti a teď je spojuje nejen láska partnerská, ale i radost z rodiny, kterou kolem sebe vybudovali. Jen jednu věc Svoboda dlouho odkládal: svatbu.
Pro něj byla podstatou vztahu společně strávená léta a přijatá odpovědnost, ne kus papíru. Lenka to chápala, ale přesto se s rolí „přítelkyně“ nechtěla smířit. A tak jednou téma svatby otevřela – s pádnými a nečekaně prozaickými argumenty. „Začala mluvit o zdraví, kdyby se se mnou něco stalo, kdybych ležel v nemocnici… o těch praktických věcech,“ popsal herec, jak jej životní láska nakonec obměkčila. Svoboda musel uznat, že má pravdu – po tolika společných letech bylo načase vztah i úředně stvrdit.
„Já se nechtěl ženit, ale nějak to vzešlo,“ žertoval, když do toho konečně praštil. S úsměvem dnes říká, že asi „dozrál“ – nebo ho možná Lenka prostě ukecala. Pravdou je, že svatba nic nezměnila na jejich každodenním soužití plném pohody. Oba si dodnes užívají společné procházky se psem a drobné radosti, jako by spolu teprve začali chodit.
Samozřejmě i v ráji se občas přeženou mráčky, jak už to bývá. „Jasně že se pohádáme. Hádky vyčistí vzduch… stejně vždycky skončí smíchem,“ přiznává Svoboda a je zřejmé, že v jejich domácnosti nechybí humor.
Ostatně jeho žena Lenka jeho povahu trefně shrnula v jednom z rozhovorů, když o něm s láskou prohlásila: „Manžel je takovej něžnej cholerik. Ale je to strašně hodnej člověk.“ Tato drobná charakteristika jako by dokonale vystihovala jejich soužití – plné emocí, ale vždy podložené hlubokou láskou a vzájemným pochopením.
Zásadní věci navíc umí vyřešit raz dva, jakmile je třeba – v tom je Václavova nátura rázného a starostlivého samaritána opět znát. Lenku nazývá osudovou ženou a věří, že spolu zestárnou v lásce, která je den ode dne silnější.
Stejně jako jeho seriálový Lumír se na prahu šedesátky pustil do hubnutí a díky pevné vůli dokázal během pár měsíců shodit přes jedenáct kilo. „Nejvíce mi chybí sladké,“ přiznal otevřeně v jednom rozhovoru, ale vydržel. Začátky byly krušné – ostatně každý, kdo se kdy pustil do hubnutí, ví, že to není žádná procházka růžovým sadem.
Nejhůř prý nesl odloučení od čokolády a oblíbeného piva, ale nevzdal to. Společně s nutriční poradkyní, a dokonce i jako součást scénáře Ulice, měnil životní styl a každý týden oznamoval fanouškům na svém instagramu další a další ztracená kila. Po třech měsících jich bylo dole přes jedenáct.
Není to poprvé, co zhubl, ale tentokrát si dává pozor, aby to nepřehnal. Pamatuje si totiž, jak minule všichni kolem chodili po špičkách a báli se ho i oslovit – jeden kolega se dokonce osmělil zeptat: „Ty máš rakovinu?“, když Václav tak výrazně pohubl. Teď se tomu směje a říká, že pod sto kilo už raději nepůjde – přece jen k němu pořád patří láska k pivu a sladkostem, a tu nehodlá zapírat. Zato pravidelné procházky, plavání a zdravější jídelníček si hodlá ponechat i do budoucna, protože energie, kterou díky tomu získal, stojí za to.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1clav_Svoboda_(herec)
https://www.novinky.cz/clanek/zena-styl-vaclav-svoboda-alias-lumir-nykl-z-ulice-manzelka-o-mne-rika-ze-jsem-neznej-cholerik-40372855
https://brno.rozhlas.cz/v-ulici-jsem-uz-20-let-berou-me-tam-jako-kus-nabytku-smeje-se-vaclav-svoboda-9492169
https://www.expres.cz/serialy/vaclav-svoboda-doma-mela-hlavni-slovo-mama-moje-vztahy-kvuli-tomu-zkrachovaly.A211001_162531_dx-serialy_bpet
https://www.dotyk.cz/magazin/vaclav-svoboda-manzelka-2/
https://tv.nova.cz/porad/ulice/clanek/605141-hubnouci-uspech-vaclava-svobody-podivejte-se-kolik-uz-lumir-z-ulice-shodil
https://tn.nova.cz/zpravodajstvi/clanek/440189-svatba-hvezdy-z-ulice-predstavitel-lumira-do-toho-konecne-prastil
https://www.extra.cz/velka-promena-nykla-z-ulice-vaclav-svoboda-zhubnul-a-naramne-prokouknul-18672
