Článek
V obýváku voněl smažený kapr a bramborový salát, stromek poblikával do taktu koled, které už nikdo nevnímal. Balicí papír z roztrhaných dárků ležel na stole jako svědek nucené rodinné idyly. Manžel Tomáš se řehtal bratrovu fórku, já jen křečovitě srkala víno. David mi byl odjakživa nepříjemný – necítila jsem k němu nenávist, spíš varovný pocit.
Bylo to patrné z toho, jak se na Janu dívá. Jak jí dolévá víno, sotva se sklenky dotkne. Jak spolu mlčky komunikují pohledem. Dvojice spojených duší uprostřed našeho rodinného klanu.
„Mrknu na malého,“ oznámila jsem a uvítala záminku zmizet. Tomáš mávl rukou, pohlcen debatou. V hostinském pokoji spal Davidův syn. Sedla jsem si na okraj postele a sledovala, jak mu pravidelně stoupá hrudník. Zelené světýlko na digitální chůvičce poblikávalo. Sáhla jsem po ní, abych ji vypnula – a do sluchátka se ozvalo drobné, rytmické cvak–cvak, pak tiché šustění a jemné vrnění ozubených koleček. Nad tím vším zpívalo sotva slyšitelné broukání – melodie, kterou Jana zpívávala vnoučkovi. David zřejmě vzal přijímač s sebou. Dolů do sklepa.
S chůvičkou přitisknutou k uchu jsem potichu sestoupila. Proplížila jsem se kolem obýváku, kde se stále smáli, a přiložila ucho ke sklepu – zamčeno. Odkudsi z dálky se ke mně z chůvičky vracelo to cvakání. Byl to rituál, ne rozhovor.
Vrátila jsem se do pokoje bledá jako stěna. Tomáš se zarazil: „Adélo, co se děje?“ než jsem stačila odpovědět, otevřely se dveře a do místnosti vstoupili David s Janou, tváře klidné, blažené.
Nevydržela jsem: „Co jste dělali dole? Slyšela jsem vás v chůvičce.“ Hlas mi téměř selhal. David zrudl: „Do toho ti nic není.“ Jana mu ale položila ruku na paži a podívala se mi zpříma do očí – chladně a pevně.
„Dělali jsme, co je potřeba,“ řekla tiše. „To, co opakujeme každý večer od chvíle, kdy odešel táta, aby v tomhle domě ještě něco zůstalo.“
Tomáš se nechápavě nadechl. „Mami, prosím…“
Jana křikla: „To ticho! Po jeho pohřbu tu bylo jenom dusivé… nic. Celý život jsem usínala při zvuku hodin, které tatínek natahoval a čistil. Jakmile umlkly, připadala jsem si mrtvá i já.“ Pohladila Davida po rameni. „On jediný pochopil. Chodíme dolů a pečujeme o tatínkovy hodinové stroje, natahujeme je přesně, jak to dělal on. Jinak bych se zbláznila.“
V místnosti se rozhostilo tíživé mlčení přerušované jen blikáním stromečku. Na rodinný stůl dopadl stín z tichého paktu mezi matkou a synem. Všechna naše domnělá pohoda stála na téhle iluzi – hodinách, které tikají jen proto, aby Janě připomínaly mrtvého muže.
Štědrý večer skončil bez dalších slov. Cestou domů jsme seděli v autě jako sochy. Nic se však nerozpadlo. Následující dny plynuly dál – jen s novou, pro mě podivnou vzpomínkou.
Naše rodinné sešlosti už nejsou vyplněné křečovitým smíchem, ale dunivým tichem.
