Článek
V tu chvíli z lesíka proti nim vyběhla skupina zoufalých nacistů. „Najednou z remízku naproti vyběhlo asi patnáct esesáků, ještě dneska vidím, jak jeden z nich měl ruku v sádře,“ vzpomínal po letech Landovský. Rudoarmějec spustil palbu a pak vtiskl zbraň vyděšenému dítěti.
„Dal mně do rukou ten kulomet a já střílel,“ popisoval prostě. Netušil, že dost možná někoho zabil – to pochopil až o několik let později. „Bylo mně devět roků. Teprve někdy v patnácti mně došlo, že jsem tam asi několik těch lidí taky zabil, že jsem tedy nejspíš taky vrah,“ přiznal s hořkostí.
Ten hrůzný zážitek si nesl po celý život a budil se z něj ze spaní. Možná právě tam – u krví zalitého kulometu – se zrodil i vzdor, který později z Landovského udělá rebela bez pudu sebezáchovy.
Talent, který nechtěli
Pavel Landovský se narodil 11. září 1936 v Německém (dnes Havlíčkově) Brodě do rodiny zemědělského inženýra. Vyučil se nástrojařem a po studiích na průmyslovce se čtyřikrát marně hlásil na DAMU – jeho robustní zjev a „neherecký“ projev zřejmě porotce odrazovaly. Touha hrát ho však nepustila.
Nenechal se odradit a s buldočí povahou objížděl oblastní scény tak dlouho, dokud mu v Šumperku nedali první šanci. Teprve odtud se odrazil na svou profesionální dráhu
Pokračoval v Klatovech a Pardubicích, kde si všimli jeho výjimečné energie. Brzy se dostal do Prahy, přímo na prkna vyhlášeného Činoherního klubu.
V polovině šedesátých let se z něj stala nepřehlédnutelná postava českého divadla: vysoký, ramenatý herec s podmanivým hlasem a odzbrojující spontánností. Měl dar působit autenticky – „Lanďák“ (jak mu kolegové říkali) uměl zahrát prostého chlápka z lidu tak, že jste zapomněli, že je to role.
Kritici obdivovali jeho zvláštní „neherectví“ – syrový styl, který se vymykal akademickému projevu a přitahoval publikum svou pravdivostí.
Na filmovém plátně se Landovský poprvé výrazněji objevil v Menzelových Ostře sledovaných vlacích (1966) a brzy následovaly další role. Ve Vláčilově historickém eposu Markéta Lazarová (1967) ztvárnil jednoho z loupeživých kumpánů a v komedii Utrpení mladého Boháčka (1969) si dokonce zahrál postavu s příjmením, jež mu přilnulo k životu jako osudové znamení.
Právě mladý Boháček, smolař z populární filmové komedie, se stal roku 1977 krycím jménem StB pro akci namířenou proti Landovskému. Zatím byl ale rok 1968 a naděje Pražského jara – doba, kdy talentovaní herci jako on zažívali tvůrčí svobodu.
Jenže pak přijely tanky. V srpnu 1968 seděl dvaatřicetiletý Landovský po večerním představení v pražském baru Bystrica. Popíjel s kolegy, když tu se z rádia začaly linout znepokojivé zprávy. Když ale z ulice začal doléhat hukot motorů a výstřely, legrace definitivně skončila.
Landovský vyběhl ven a spatřil na Národní třídě sovětský tank. Dvě rozhořčené prostitutky bušily do obrněnce deštníky a křičely: „Táhněte domů!“ – marná vzpoura proti začínající okupaci. Ten mrazivý noční obraz se mu vryl do paměti. Československo se ponořilo do temné normalizace a Landovského čekala životní zkouška: dokáže zůstat slušným člověkem i pod dohledem totality?
První vzpoura proti režimu
Zpočátku hrál dál divadlo a točil filmy, ale svobodou prosycená šedesátá léta skončila a s nimi i relativní volnost umělců. Landovský byl příliš temperamentní a upřímný, než aby dokázal dělat, že se nic neděje.
Když v srpnu 1969 vyšli lidé do ulic připomenout si výročí invaze, přimotal se k demonstraci a poznal, jak se změnila tvář moci. Zatímco v roce 1968 se policie ještě držela zkrátka a moc nezasahovala, o rok později už běžně lidi brutálně bila. „Normalizovala“ společnost, jak sarkasticky poznamenal Landovský v rozhovorech.
V dusné atmosféře normalizace, kdy byli umělci nuceni podepisovat nejrůznější prohlášení a účastnit se politických prověrek, projevoval Landovský odpor po svém: dál hrál v Činoherním klubu, ale tvrdohlavě odmítal jakékoli projevy loajality ke straně. V době, kdy se mnozí ohýbali, on zůstal svůj. Bylo jen otázkou času, kdy narazí. Když v roce 1975 přišel příkaz „shora“ zbavit se „neloajálních živlů“, byl Landovský mezi prvními na seznamu a z divadla ho propustili.
Posted by Aleš Melichar on Monday, October 10, 2022
Režim ho chtěl vymazat, stejně jako další nepohodlné umělce. V lednu 1977 se pak Landovský veřejně postavil na jejich stranu – stal se jedním z prvních 242 signatářů Charty 77. Tušil, že tím definitivně přichází o kariéru. „Dokázal si odpustit kariéru ve chvíli, kdy byla slibně rozjetá. Věděl, že jsou v životě důležitější věci,“ napsal o něm historik Adam Drda.
Z Landovského se stal disident na plný úvazek. Nechodil „šaškovat“ do estrád, nepodepsal ponižující Antichartu a neplazil se před mocí. Místo toho se přidal k těm, kdo vzdorovali. A brzy měl zažít, že vzdor může být i životu nebezpečný.
Honička se StB: „Toho vytáhli jak koberec!“
6. ledna 1977 ráno sedl Pavel Landovský do svého bílého Saabu a vyrazil ke kamarádovi Václavu Havlovi do Dejvic. Komunistická tajná policie StB ho sledovala už od rozbřesku – tušili, že se něco chystá. V Havlově bytě se zatím do modrých tašek balily desítky dopisů: prohlášení Charty 77 s podpisy, připravené k roznesení prvním signatářům i k oficiálnímu odeslání představitelům režimu.
Landovský v bytě našel své přátele ponořené do práce: lepili obálky a nervózně po sobě pokukovali. „Měli plnou držku lepidla, jak lepili ty známky,“ líčil se smíchem, ale zároveň si uvědomoval, že venku číhá StB.
Kolem desáté dopoledne bylo vše připraveno. „Vzali jsme ty Charty do tašek a já jsem řekl: jedem,“ vzpomínal Landovský, jak se trojice Havel–Landovský–Vaculík vydala na nejtěžší jízdu svého života.
Krátce před polednem nasedli do Saabu a rozjeli se zasněženými střešovickými uličkami. Landovský řídil a v zrcátku si všiml dvou černých volh těsně v závěsu. „Ty taky v každý volze hned vidíš fízla,“ krotil ho prý Ludvík Vaculík na sedadle spolujezdce.
Ale Landovský měl pravdu – sledovali je. Rozhodl se, že estébákům ujede. Vzpomněl si na své amatérské závodnické zkušenosti a sešlápl plyn. „Já jsem to trošku osolil,“ usmíval se později, když líčil, jak Saaba poslal smykem do boční ulice. Vůz dostal hodiny na zledovatělém sněhu a vyřítil se zpátky z kopce dolů. Dvě pronásledující volhy nestačily zareagovat – zatočily tak prudce, až se srazily a byla z nich hromada šrotu.
Landovský tím získal několik minut náskok. Trojice disidentů mezitím zahnula do ulice Na Šťáhlavce, kde Havel vykřikl: zastavit! U chodníku stála poštovní schránka. Havel s Vaculíkem popadli štůsek dopisů a začali je cpát dovnitř. „Havel tam svýma pacičkama cpal ty Charty a nacpal jich tam čtyřicet. A všechny došly,“ divil se po letech Landovský, že pošta všechny zásilky doručila. Bylo jich jen čtyřicet – víc nestihli, protože zezadu už se opět blížily další blikající volhy StB.
Útěk pokračoval zběsilou jízdou Dejvicemi. Po dvaceti minutách pronásledování nastal konec: Landovského Saab zablokovaly policejní vozy v úzké Gymnazijní ulici. „Proti mně se objevily dvě volhy… během chvilky bylo v tý ulici asi osm aut a z nich se na nás vyřítilo asi dvacet chlapů,“ popsal Landovský situaci, kdy vůz obklíčili příslušníci StB.
Instinktivně zamkl dveře. Zvenčí začalo zuřivé bušení pěstí a obušky do kapoty. Havel automaticky sáhl po kličce dveří, ale Landovský ho zarazil. „Vidíš ty rány? Až si votlučou klouby, tak to otevřem. Ale teďka to pude všecko do držky, podívej se, jak jsou nasraný,“ syčel na Havla v uzamčeném autě.
Srdce mu divoce tlouklo, ale jeho herecká duše jako by vnímala i absurdní stránku té scény: po očku zahlédl kolemjdoucího pána, který se zastavil a s úžasem sledoval melu – a najednou ten člověk sám pro sebe pronesl: „Pan Landovský už zase filmuje!“ Ve vteřině ten výjev obešel strach. Landovský se málem rozesmál – připadalo mu to celé absurdní jako špatný akční film.
Nakonec odemkl. Během zlomku sekundy však spatřil už jen, jak Havlovy nohy mizí ve vzduchu: „V tu chvíli jsem viděl od Havla jenom podrážky. Toho vytáhli jak koberec. A už ho cpali do nějakýho auta,“ líčil dramatické zatýkání.
Vaculík dopadl stejně. Landovský se ale rozhodl nevzdat bez boje. Ve voze se zasekl rukama za volant a zařval na příslušníky: nebudou ho odtud tahat, jedině že mu urvou ruce i s volantem! Chvíli to skutečně vypadalo, že mu ty ruce zlámají. Nakonec na něj namířili pistoli a nechali ho v autě s ozbrojeným strážcem po boku.
„Dobrá, jeďte v koloně!“ rozkázal mu ten mladý esenbák třaslavým hlasem. Landovský otočil klíčkem a kolona zamířila do proslulé vyšetřovny v Bartolomějské ulici. Cestou si ale neodpustil ještě jednu drzost. Pomalým hlasem, pronesl: „Tak hele hochu, my jsme jenom vezli petici do parlamentu, nic zlýho jsme neudělali, takže ty mi teď seženeš karton spart a kartáček na zuby…, to mi slíbíš.“ Mladičký strážce zamrkal: to jako vážně? Landovský nehnul brvou. „Rozmysli si to dobře, jinak budeš mrtvej,“ řekl tiše.
„Jak to?“ špitl fízl. Landovský se zašklebil na volant: „No podívej, když ten saab trochu rozjedu a tady to prdnu do zdi, tak jsme mrtvý oba dva…“. Cítil, jak vedle něj hoch ztuhl. Neřekl nic. Ale o hodinu později, ve výslechové místnosti, se znovu otevřely dveře – a ten samý esenbák nesl kartáček na zuby a půlku kartonu cigaret (víc mu prý v trafice neprodali). Landovský se jistě v duchu neubránil vítězoslavnému úsměvu.
Ještě té noci Havla, Vaculíka i Landovského propustili. Podařilo se totiž, co potřebovali – část dopisů ve schránce znamenala, že zpráva o Chartě 77 pronikla ven. Už večer ji vysílal rozhlas v zahraničí a druhý den plnily titulky světových novin. Šokovaná moc rychle pochopila, že disidenty nemůže podceňovat. Landovský tušil, že za tuto troufalost bude pykat.
Nožem proti estébákům
Režim rozpoutal proti signatářům perzekuci a Landovský byl mezi prvními na ráně. Akce „Boháček“ jela naplno: všude ho sledovali agenti a provokatéři. Začala série nekonečných výslechů a krátkých zadržení, mnohdy jen šikanujících: „Jeden čas jsem byl zatýkanej skoro každej den,“ posteskl si tehdy Landovský.
Nesměl pracovat, neměl žádný příjem. Totalita ho chtěla zlomit vyčerpáním. Místo kapitulace ale přišla další vzpoura. Na podzim 1977 se schylovalo k soudnímu procesu s Václavem Havlem a spol. – a StB se rozhodla Landovského preventivně zavřít, aby náhodou nedělal při soudu scény. 17. října 1977 dorazila pětice fízlů k jeho ateliéru v Moskevské ulici a dobývala se dovnitř.
Landovský ovšem čekal za dveřmi s pořádným nožem v ruce – a vztek z celého toho roku v něm vřel. „Táhněte do ******, vy svině estébácký! Na Landovskýho si nepřijdete, Lanďák není žádný blbec!“ řval skrz zavřené dveře a odmítal otevřít.
Agenti byli zvyklí, že lidé před nimi prosí a třesou se. Tady narazili na někoho, kdo se nebál. Zkoprněli. Když hrozili vylomením zámku, Landovský přitvrdil: „Jestli sem ty svině vlezeš, tak ti uříznu palici! Jen si zkuste vyrazit dveře a nikdo odsud neodejde,“ ječel nepříčetně.
Vedle něj stála jeho mladičká milenka a slyšela každé slovo – a Landovský možná právě proto zuřil tak nahlas, aby ji ochránil. Fízlové zalezli a přivolali posily. Obklíčili dům, čekali hodiny, ale Landovský jim stejně neotevřel.
Až za tři hodiny, když už ho přemohl chrapot, pootevřel dveře – a to jen proto, aby všem předvedl svůj řeznický nůž. „Propíchnu každého, kdo se pokusí vniknout dovnitř,“ pronesl tiše, ale zcela klidně.
V očích měl nepříčetný lesk. Pět estébáků v tu chvíli couvlo. Neuvěřitelné. Do služebního hlášení pak napsali pseudohrdinně: „Vzhledem k nebezpečnému jednání a vyhrožování ze strany Landovského bylo od jeho předvedení upuštěno.“
Pravda je taková, že se prostě báli vtrhnout dovnitř, obzvlášť když viděli onen důvod hercovy kuráže: po celou dobu s ním v bytě byla přítomná přibližně dvacetiletá dívka. Nechtěli riskovat svědka z řad civilistů, a tak vzteky bez sebe odjeli s nepořízenou.
Po tomto incidentu bylo jasné, že situace je neudržitelná. Režim proti němu spustil finální fázi nátlaku, která byla součástí širší operace StB známé jako Akce Asanace. Jejím cílem bylo donutit nejhlasitější kritiky k odchodu ze země. Vzkaz byl jasný: „Vypadni, nebo tě zničíme.“ Když tedy v prosinci 1978 dostal nabídku na hostování ve vídeňském Burgtheatru, StB mu cynicky vycestovat povolila.
Bylo to typické vydírání: doma ho čekal jen kriminál, pokud by se vrátil. Prostě ho poslali pryč. Landovský se tedy ve Vídni usadil. Odehrál v Burgtheatru několik představení, ale srdce ho táhlo zpátky. Dvakrát se dokonce pokusil vrátit tajně do ČSSR – ilegálně a na vlastní pěst. Při druhém pokusu vymyslel absurdní plán: přeplave Dunaj a pronikne přes maďarskou hranici.
Vzal si plavky a skočil do temné řeky. Proud ho však neúprosně unášel pryč. Po několika vyčerpávajících hodinách v ledové vodě se bezmocně vyhrabal na bahnitý břeh – o šest kilometrů jinde, než zamýšlel, a navíc na maďarské straně. „Tam je strašnej proud, to je vo držku. Já jsem byl agent-plavec!“ glosoval později svůj šílený výkon s ironickým smíchem. Ani jako plavec tedy nepochodil a s definitivní platností zůstal v exilu.
Návrat domů a poslední dějství
V Rakousku strávil deset dlouhých let. Živil se herectvím, hrál na prestižních německých a rakouských scénách, ale skutečný domov měl pořád v Čechách. Když přišel listopad 1989 a železná opona padla, Landovský neváhal ani minutu. Hned počátkem roku 1990 byl zpátky v Praze mezi prvními navrátilci.
S dojetím objal své staré přátele – Havla, který se právě stal prezidentem, i kdysi perzekvovanou herečku Vlastu Chramostovou, s níž před lety hrával v bytovém divadle. Teď se společně smáli, že „pravda a láska konečně zvítězily“. Landovský se vrátil k milovanému řemeslu.
Znovu hrál na jevišti (střídavě v Česku i v Německu) a objevoval se ve filmu. Jeho charakter se ovšem nezměnil – zůstal svérázný, hubatý a trochu nepoddajný.
Porevoluční film mu nabídl několik velkých příležitostí. Tou nejznámější se stala role majora Halušky zvaného Terazky v komedii Černí baroni (1992). Jeho nezapomenutelné „To chce klid!“ v lámavé slovenštině zlidovělo. Jako by se osud pousmál: Landovský, který se komunistů nebál, si zpětně s chutí vystřelil z armádních papalášů přímo ve filmu.
Devadesátá léta mu přinesla i oficiální uznání – v roce 2002 stanul na Pražském hradě vedle svého kamaráda prezidenta Havla a převzal státní Medaile Za zásluhy. Nikdy se však necítil být součástí establishmentu, ani toho demokratického.
Zůstal bohémem z hospody Na Klamovce, vypravěčem lehce sprostých historek, ústnatým dědkem, kterého jste mohli potkat, jak v otrhaném svetru brázdí Prahu se starými kamarády – třeba s písničkářem Karlem Krylem nebo hercem Jiřím Kodetem. Nezměnil se.
Své démony zapíjel pivem, ale optimismu se nevzdával. A stejně jako byl bouřlivý jeho veřejný život plný vzdoru, byl chaotický i ten soukromý. Čtyřikrát se oženil, oficiálně zplodil čtyři děti (dcery Ivu, Beatrici, Andreu a syna Jakuba) a k tomu se mu narodila minimálně jedna nemanželská dcera. Ženy ho milovaly a on miloval je – jen v rodinném životě tápal.
„Táta byl v podstatě fajn člověk, jenom nikdy nepochopil, že je otec,“ napsala jeho dcera Beatrice ve své knize, kde líčí dětství plné absurdních i smutných momentů. Landovský nikdy neuměl být spořádaný manžel a otec, který chodí včas domů.
„Pořád se rozváděl, ale nerad se rozváděl. Svedl to na to, že ty ženy ho nechaly,“ vzpomínala s úsměvem jeho sestra Helena. Možná v tom byl kus pravdy – Landovský nedokázal setrvat v klidu. Potřeboval k životu chaos.
V posledních letech už jeho tělo zrazovalo. Skoro nechodil, měl těžkou cukrovku, špatně viděl i slyšel. Srdce, to velké srdce odvážného chlapíka, pomalu dosluhovalo. Přesto nepřestával klást odpor – aspoň osudu, když už ne režimu. Do posledních chvil si uchoval jiskru v oku a ostrý jazyk. Dne 10. října 2014 se jeho srdce naposledy zastavilo. Zemřel doma, v malé vesničce Kytín nedaleko Brdských lesů, kde strávil podzim života.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Pavel_Landovsk%C3%BD
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/573855/trauma-pavla-landovskeho-78-pred-smrti-se-priznal-k-vrazde-lidi-pry-zabil-hned-nekolik.html
https://www.memoryofnations.eu/cs/landovsky-pavel-20091120-0
https://mluvenypanacek.cz/radiodokument/111974-vzpominky-pavla-landovskeho-12-2014.html
https://magazin.pametnaroda.cz/pribehy/zrod-charty-77-provazela-automobilova-honicka-v-prazskych-dejvicich
https://www.csfd.cz/tvurce/1470-pavel-landovsky/zajimavosti/
https://www.ludvikvaculik.cz/p-landovsky-soukroma-vzpoura
https://melnicky.denik.cz/z-regionu/zrodu-charty-77-provazela-automobilova-honicka-v-prazskych-dejvicich-me20220109.html
https://www.mistapametinaroda.cz/?lc=cs&id=2826&rt=78
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/448373/z-archivu-stb-landovsky-nozem-ubranil-milenku-pred-esenbaky.html
https://plus.rozhlas.cz/jeden-cas-jsem-byl-zatykanej-skoro-kazdej-den-pribeh-pavla-landovskeho-6511308
https://zeny.iprima.cz/celebrity/pavel-landovsky-vaclav-havel-a-jeho-zeny-libuse-safrankova
