Článek
Žiju s Pavlem už přes deset let. První setkání připomínalo lehce absurdní román – přivezli ho do nemocnice, kde jsem tehdy pracovala, se zbitým obličejem, protože dlužil peníze špatným lidem. Pomohla jsem mu tehdy o něco víc, než bylo nutné, a nakonec se z nás stal pár.
Prvních pár let jsme žili dost harmonicky. Pavel byl řidič na volné noze a snažil se pracovat, jak to jen šlo. Když se nám narodil syn, vysvětlili jsme si, že se přizpůsobíme rodinnému životu tak, abych já mohla být často doma. On přislíbil, že se postará o peníze a že mě a malého nikdy nenechá bez podpory.
Jenže později jsem si všimla, že se kolem Pavla zase kupí dluhy – objevovaly se pokuty za jízdu bez lístku v tramvaji, peníze dlužil známým z hospody a občas se i ukázalo, že si někde půjčil, aby zaplatil něco jiného. Nebyla jsem moc zodpovědná, svěřila jsem mu všechny účty a netušila, kde bere peníze třeba na novou pračku, vánoční dárky nebo krátkou dovolenou. Vždycky to nějak uhrál, mlžil o tom a mě uklidňoval, že je to v pořádku.
Byly chvíle, kdy jsem chtěla vycouvat: přišlo mi v lepším případě trapné, že mi dvakrát pomohl můj bratr, aby Pavel nespadl do úplného maléru. Jenže kromě toho, že mě všechny ty dluhy a lži vytáčely, pořád jsem měla dojem, že ho přece miluju a nechci ho nechat padnout. Mám navíc strach, abych neskončila se synem bez střechy nad hlavou.
Teď se na něj valí další obrovský závazek. Vůbec neplatil zdravotní pojištění, a když se dluh rozrostl do absurdní částky, málem už to vypadalo na exekuci. Zahrál to do autu splátkovým kalendářem, ale je mi jasné, že to bude muset poskládat ze svých příjmů, které rozhodně nejsou nijak vysoké. A co se stalo? Obrátil se na mě s prostou větou: „Najdi si druhou práci a pomoz mi to splácet.“
Mám ohromný vztek. Ty dluhy přeci nejsou moje. „Já načerno tramvají nejezdím, pokud někde něco dlužím, uhradím to do týdne,“ to jsem mu vpálila do obličeje. Jenže Pavel hraje na city a předhazuje mi, že spolu žijeme, tak se máme starat oba. Zároveň vypadal tak trochu, jako by byl vlastně dotčený, že to chci zpochybňovat. Jakoby tím narážel na to, že kdysi pomáhal on mně, když se syn narodil a já dlouho nepracovala.
Opravdu si nejsem jistá, co dál. Někdy přemítám, jestli by nebylo lepší se se synem odstěhovat do podnájmu a nechat Pavla, ať si ty hory nesplacených účtů odpracuje sám. Jenže jsem pořád v nejistotě. Co když přijde exekutor a zabaví i věci, které patří mně, nebo dětské hračky?
Čím víc se nad tím trápím, tím víc roste můj vztek a zároveň smutek. Máme spolu dítě, které ho bere za tátu, a já mu přece nechci rozbít rodinu. Mám ale chuť vykřičet do světa, že už jsem unavená z toho, jak Pavel nedbá na své závazky. Bojím se udělat radikální krok, takže s ním raději tichou domácnost vedu pořád. Přitom ho vidím, jak se kroutí a neumí udržet peníze pohromadě, dělá to bez zlého úmyslu, ale jako by byl věčné dítě, co netuší, že dluhy samy nikam nezmizí.
A tak mi v hlavě rezonuje otázka: Mám dál pomáhat chlapovi, který vlastní lehkomyslností ohrožuje naši budoucnost? Nebo mu ukázat dveře a konečně se přestat bát vymahačů?
