Dmitrij Medveděv: Putin ho využil, zlomil a udělal z něj svoji loutku

Bylo mu 45 let, když v létě 2011 seděl po boku svého učitele a patrona na břehu klidné sibiřské řeky. Vladimir Putin si tehdy pozval ruského prezidenta Dmitrije Medveděva na nenápadný rybářský výlet, daleko od zraku veřejnosti i kamer.

V odlesku zapadajícího slunce prý pronesl Putin klidným hlasem, že se po nadcházejících volbách hodlá vrátit do prezidentského úřadu. Medveděv mlčky přikývl. V ten moment se v chladném podvečerním vzduchu rozplynuly všechny naděje – nejen ty, které do něj vkládal on sám, ale i iluze milionů Rusů, že se jejich země s mladým prezidentem vydá modernější a svobodnější cestou

Dmitrij Anatoljevič Medveděv se narodil roku 1965 v Leningradu do rodiny vysokoškolských učitelů. Byl pilným studentem. Vystudoval práva a počátkem 90. let přednášel na univerzitě. Osudovým se mu stalo setkání s o deset let starším úředníkem leningradské radnice, jistým Vladimirem Putinem.

Ten mladého právníka vzal pod svá křídla. Když se Putin v roce 1999 přesunul do Moskvy a raketově stoupal k vrcholu ruské politiky, povolal Medveděva k sobě. Před nenápadným, drobným Medveděvem – měřícím jen něco málo přes 160 cm – se rýsovala slibná kariéra technokrata, loajálního a schopného organizátora s pověstí mírného, pragmatického člověka.

Brzy zastával vysoké posty v prezidentské administrativě a dohlížel i na obří koncern Gazprom. Když Putinovi končilo druhé funkční období a ústava mu zakazovala kandidovat potřetí v řadě, vytáhl svého chráněnce vzhůru – Medveděv měl být jeho nástupcem v Kremlu.

„Svoboda je lepší než nesvoboda,“ prohlašoval Medveděv během kampaně před prezidentskými volbami 2008. V těchto slovech tehdy mnozí slyšeli příslib, že by se poměry v Rusku mohly změnit. Medveděv vzbuzoval naději doma i na Západě: vystupoval civilně, mluvil o modernizaci a miloval technologie.

Aktivně psal blogy a jako první vrcholný ruský politik si zřídil účet na Twitteru. S nadšením se zajímal o internet v době, kdy jeho mentor Putin ještě ani neuměl používat počítač. Jako zapřisáhlý fanoušek rockové hudby dokonce pozval do Kremlu legendární kapely Deep Purple a U2. 

Na jaře 2010 vyrazil do Silicon Valley, kde mu osobně Steve Jobs věnoval nejnovější iPhone. Mladý prezident působil jako pravý opak strohého exdůstojníka KGB Putina – byl to kultivovaný „ajťák“ v obleku, vedle kterého vypadal svět ruské politiky na chvíli otevřenější a méně zastrašující.

Medveděv skutečně zahájil opatrné reformy. Omladil prezidentskou administrativu, zkusil posílit nezávislost soudů a brojil proti zkorumpovaným byrokratům. V projevu k parlamentu v roce 2009 zdůraznil, že Rusko potřebuje modernizaci založenou na hodnotách a institucích demokracie.

Snažil se rozhýbat stagnující ekonomiku – spustil inovační centrum Skolkovo, které mělo být ruskou verzí Silicon Valley. Ve světě se prezentoval jako vstřícnější tvář Ruska: s americkým prezidentem Obamou podepsal v Praze novou smlouvu START o omezení jaderných zbraní a hovořil o „resetu“ vztahů se Západem.

Zdálo se, že by tento drobný muž s nesmělým úsměvem mohl být reformátorem, jakého si ruská střední třída přála. „Bylo vidět, že se mu liberální část země opravdu, ale opravdu líbí… on opravdu chtěl být prezidentem normální, civilizované země,“ vzpomíná Natalia Sindějevová, zakladatelka nezávislé televize Dožď, která za Medveděvovy vlády vznikla s jeho tichou podporou.

Jenže i v tomto zdánlivě „liberálním“ období se objevovaly trhliny. V srpnu 2008, pouhých pár měsíců po Medveděvově nástupu, vpadly ruské tanky do Gruzie. První válka vedená pod jeho prezidentstvím skončila okupací gruzínských provincií – a mnozí si všimli, že skutečným vrchním velitelem zůstává Putin, tehdy v roli premiéra.

Přesto Medveděv občas projevil názor odlišný od svého mentora. Například roku 2011 nesouhlasil s Putinovým zuřivým odsudkem zásahu NATO v Libyi a překvapivě schválil, aby se Rusko v Radě bezpečnosti OSN zdrželo hlasování. Byla to drobná známka nezávislosti, nebo možná jen domluvené divadlo?

Medveděv se s rostoucí sebedůvěrou netajil tím, že by rád zůstal prezidentem i po roce 2012. Část liberálnější elity v to doufala s ním. V zákulisí ho povzbuzovali i vlivní poradci, například šedá eminence Kremlu Vladislav Surkov. Ale Vladimir Putin měl jiné plány.

Ona památná rybářská schůzka u Volhy, kdy Putin svému nástupci oznámil návrat do Kremlu, utnula všechny spekulace. Medveděv pokorně ustoupil stranou. Na zářijovém sjezdu vládnoucí strany Jednotné Rusko pokorně pronesl řeč, v níž ohlásil Putinovu kandidaturu na prezidenta a sám přijal nominaci „pouze“ na premiéra.

Tím okamžikem jako by z něj vyprchal všechen elán. „Paradoxem bylo, že právě poté, co Medveděv udělal to, co Putin chtěl, mu Putin přestal důvěřovat. To změnilo Medveděvův život v utrpení,“ glosoval později kremelský insider Gleb Pavlovskij.

Putin dal kdysi nepostradatelnému chráněnci méně záviděníhodnou roli: ponechal ho v čele vlády i formálně v čele strany, aby sloužil jako hromosvod veřejné nespokojenosti. Medveděv poslušně plnil úkoly, ale působil najednou vyčerpaně a prázdně.

Často ho kamery zachytily, jak klímá na nudných poradách – a dokonce i v záři reflektorů při slavnostním zahájení olympiády v Soči v roce 2014 klimbal v křesle se zavřenýma očima.

Kdysi optimistický modernizátor se měnil ve stín. Po návratu Putina do prezidentského křesla vypukly na přelomu 2011 a 2012 mohutné demonstrace v Moskvě – největší občanské protesty od pádu SSSR. Lidé v ulicích skandovali Medveděvovi jméno „zrádce“, protože nevyužil šanci postavit se Putinovi.

Na podzim 2011 se ale ukázalo, že je pouze Putinovou loutkou. Jestli snad někdy uvažoval, že se proti svému šéfovi vzepřít, rychle couvl. Veškerá očekávání, že by se systém mohl zevnitř reformovat, se tím definitivně rozplynula.

Navenek se Dmitrij Medveděv snažil tvářit loajálně a neproblematicky. Jako premiér roky tlumeně spolupracoval se svým prezidentem a veřejně s ním nikdy nepolemizoval. Přesto právě na něho v polovině druhého desetiletí dopadla vlna lidové zloby.

V květnu 2016 navštívil Medveděv anektovaný Krym a rozhněval místní penzisty cynickou poznámkou. Když si mu důchodkyně stěžovala, že kvůli inflaci nemají ani na jídlo, Medveděv pokrčil rameny: „Prostě nemáme peníze. Najdeme-li peníze, zvýšíme vám důchody… Držte se tu, přeji vám vše dobré.“

Záběr tohoto rozhovoru se šokovanými starými ženami se rychle rozšířil na internet a věta „peníze nejsou, tak se držte“ zlidověla jako hořká anekdota o bezcitnosti vládnoucí garnitury. Po letech stagnace a klesající životní úrovně už Medveděv dávno nebyl populární „mladý“ lídr, ale spíše symbol nekompetence a arogance moci – jen bez Putinova aureolu „carství“.

Ránu z milosti jeho reputaci zasadil začátek roku 2017. V březnu zveřejnil uvězněný opozičník Alexej Navalnyj dokument s výmluvným názvem On vám ne Dimon (On není žádný tvůj „Dimon“ – familiární zdrobnělina jména Dmitrij). Vyšetřování detailně odhalilo, jak Medveděv během let zbohatl a skrytě ovládá obrovské majetky – luxusní rezidence, vily, vinice, jachty a pozemky – prostřednictvím neprůhledných nadací napojených na oligarchy a státní banky.

Součástí expozé bylo i video, na němž je vidět například opulentní letní sídlo s kaskádovým bazénem či honosný kachní domeček na jezírku – absurdní drobnost, která vyvolala posměch.

Žlutá plastová kachnička se stala symbolem protestů, jež na jaře 2017 zachvátily desítky ruských měst. Tisíce demonstrantů pochodovaly s nafukovacími kačery a transparenty, na nichž Medveděva označovali za zloděje a korupčníka.

Premiér se opět nezmohl na žádnou reakci – v médiích unikl odpovědnosti, Kreml protesty tvrdě potlačil. Ale v očích veřejnosti byl Medveděvův obraz nenávratně poškozen.

Zatímco Putin si budoval pověst nedotknutelného „vůdce národa“, Medveděv se stal fackovacím panákem. „Otloukánek“ – psal trefně zahraniční tisk, na kterého lze svalit nespokojenost. V roce 2020 pak přišel poslední díl ponížení: Vladimir Putin náhle oznámil rozsáhlé ústavní změny a Medveděvova vláda byla z hodiny na hodinu rozpuštěna.

Odcházející premiér na televizních záběrech vypadal odevzdaně. Nepřekvapilo, když přijal formální, bezzubou funkci místopředsedy bezpečnostní rady státu. Šestapadesátiletý Medveděv tehdy na veřejnosti působil jako zlomený muž, vyčerpaný a sám. Málokdo čekal, že by ještě někdy měl hrát v ruské politice významnější roli.

Za fasádou politického života si Dmitrij Medveděv pečlivě střežil soukromí, které však bylo neoddělitelně spjato s jeho mocenským postavením. Jeho manželkou je Světlana Medveděvová (rozená Linniková), jeho láska ze školních let, se kterou se oženil v roce 1993.

Během jeho prezidentství (2008–2012) se stala viditelnou první dámou, která se profilovala jako zastánkyně konzervativních hodnot. Aktivně propagovala „Den rodiny, lásky a věrnosti“, stála v čele nadace pro „duchovní a mravní kulturu“ mládeže a veřejně se angažovala v kampaních proti potratům. Její veřejná role tak doplňovala obraz umírněného, rodinně založeného lídra, který se Medveděv snažil budovat.

Jediný syn páru, Ilja, narozený v roce 1995, byl dlouho držen mimo pozornost médií. Vystudoval prestižní moskevskou univerzitu MGIMO a podle spolužáků se snažil působit jako „normální kluk“, který se nechlubí svým původem, přestože ho všude doprovázeli bodyguardi v civilu.

V rozhovorech prohlašoval, že by nechtěl pracovat pro velkou státní korporaci a zajímají ho moderní technologie. Realita však byla jiná. Jeho kariéra vedla přes firmy napojené na oligarchy, jako byl Ališer Usmanov, až k pozici poradce ve firmě spadající pod státní zbrojní gigant Rostec. Krátce po ruské invazi na Ukrajinu v roce 2022 vstoupil do vládnoucí strany Jednotné Rusko a podílel se na tvorbě webu pro obyvatele okupovaných ukrajinských území.

Zatímco korupční skandály se soustředily na Medveděvův majetek, objevily se i nepotvrzené zprávy o jeho osobním životě, včetně údajné milenky z řad jeho poradkyň. Celá rodina se však stala symbolem systému, který Medveděv pomáhal budovat.

V důsledku války na Ukrajině a otcovy radikální proměny se jak manželka Světlana, tak syn Ilja ocitli na mezinárodních sankčních seznamech, což potvrdilo, že jejich osudy a bohatství jsou neoddělitelně spjaty s politikou Kremlu.

Když o dva roky později ruská armáda zaútočila na Ukrajinu, většina světa vnímala jako hlavního viníka Putina. Přesto se v měsících po invazi začalo čím dál hlasitěji ozývat jméno jeho zdánlivě zapomenutého pobočníka. Dmitrij Medveděv, bývalý prezident s image umírněného technokrata, náhle zaujal roli nejzběsilejšího válečného štváče.

Jako by se rozhodl, že se před šéfem rehabilituje tím, že všechny překoná svou agresivitou a loajalitou. Z tichého aparátčíka se stal arénní řečník, který každý týden hlásá drsná poselství plná nenávisti a hrozeb. „Snaží se zachránit před politickým zapomněním tím, že překonává Heroda,“ neodpustila si sarkasmus politoložka Jekatěrina Schulmannová, když popsala Medveděvovu proměnu.

Zprvu ta změna šokovala i otřelé pozorovatele. Z Medveděvových úst začaly létat vulgarity a apokalyptické výhrůžky, jaké nevyslovil ani sám Putin.

„Často se mě ptají, proč jsou mé příspěvky na Telegramu tak ostré. Dobře, odpovím: nenávidím je. Jsou to bastardi a zvrhlíci. Chtějí, abychom my, Rusko, zemřeli. A dokud budu naživu, udělám všechno pro to, aby zmizeli,“ napsal Medveděv v jednom ze svých nočních vzkazů na sociálních sítích.

Jeho kdysi chlapecká tvář na přiložené fotografii působila sešle: pod očima tmavé kruhy, rysy poznamenané bujarým životním stylem. Ze stránky jako by hleděl zatrpklý muž se skelným pohledem, kterému nezbylo nic než nenávist.

V průběhu roku 2022 a 2023 se Medveděv změnil v jakéhosi mluvčího Kremlu pro ty nejvyhrocenější poselství. Na svém účtu bez ustání fantazíroval o rozpoutání třetí světové války. „Nezbývají jiné možnosti než fyzická likvidace Zelenského a jeho kliky,“ prohlásil například o ukrajinském prezidentovi a otevřeně tak vybídl k atentátu.

Když Mezinárodní trestní soud vydal zatykač na Putina, Medveděv pohrozil, že „hypersonické střely namířené na Haagu“ by mohly být adekvátní odpovědí. Vyhrožoval také západním metropolím – hovořil o jaderném úderu na Londýn či Varšavu, pokud budou NATO a USA dál podporovat Ukrajinu. Z někdejšího uvážlivého politika se stal válečný štváč bez zábran, který veřejně sní o zkáze půlky světa.

Zatímco ruští diplomaté ujišťovali, že Moskva si nepřeje eskalaci konfliktu, Medveděvův agresivní a často nesouvislý slovník neměl obdoby. Zahraniční státníci se nestačili divit. „Medveděv by měl před vstupem na Telegram pít méně vodky,“ ušklíbl se například ukrajinský ministr zahraničí Dmytro Kuleba poté, co exprezident v alkoholovém opojení opět hrozil raketami.

Kolují klepy, že Medveděv začal pít stále víc už od chvíle, kdy ho Putin odstavil na druhou kolej – a po invazi na Ukrajinu jeho konzumace alkoholu dál stoupá. Ať už je to pravda nebo ne, faktem je že z bývalého prezidenta je jen figurka bez reálné moci.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Dmitrij_Medved%C4%9Bv

https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/dmitrij-medvedev-rusko-politika-putin_2208021020_jca

https://www.aljazeera.com/news/2025/8/5/dmitry-medvedev-from-failed-kremlin-reformer-to-trumps-boogeyman

https://zpravy.tiscali.cz/od-liberala-k-zavilemu-nepriteli-zapadu-medvedev-se-chce-zachranit-pred-politickym-zapomnenim-539848

https://www.theguardian.com/world/2022/aug/01/dmitry-medvedev-journey-liberal-anti-west-hawk-russia

https://www.theguardian.com/world/2017/mar/30/dmitry-medvedev-whipping-boy-russia-discontented-protests

https://www.irozhlas.cz/komentare/vladimir-putin-dimitrij-medvedev-valka-na-ukrajine-rusko-komentar-mitrofanov_2204160629_gut

https://eurozpravy.cz/zahranicni/medvedev-vyhrozuje-jadernou-valkou-cim-dal-agresivneji-zatemnil-mu-alkohol-mysl.w3z4tfih#google_vignette

https://www.e15.cz/zahranicni/drzte-se-tu-rekl-medvedev-krymskym-duchodcum-penze-podle-inflace-nezvysi-1297613

https://www.blesk.cz/clanek/zpravy-valka-na-ukrajine/746155/stres-z-valky-resi-v-kremlu-alkoholem-urednici-kazde-rano-vyzahnou-flasku-vodky-tvrdi-zdroj.html

https://meduza.io/en/feature/2023/06/17/this-job-simply-cannot-be-done-sober