Článek
Znám Filipa pět let a musím říct, že láska se u nás objevila rychleji, než jsem čekala. Byla jsem nadšená, když mi na začátku našeho vztahu dvakrát do týdne nosil kytky a tvářil se jako můj ochránce a princ na bílém koni. „Jen počkej, já ti ukážu, co je to život ve dvou!“ sliboval sebevědomě, když jsme se poznali u kamarádů na grilovačce kousek za Plzní. Tehdy jsem opravdu věřila, že před sebou mám chlapa, který se ve světě neztratí.
Časem jsem ale začala pozorovat, že Filipovy řeči o tom, jak se umí postarat, zůstávají jen v rovině planých gest. Drobné opravy kolem bytu jsou pro něj něco jako španělská vesnice. Praskne trubka nebo se ulomí dvířka skříňky? „Tak to rovnou vyhoď,“ řekne klidně a dál kouká do mobilu. Nechápu. Vyrůstala jsem v rodině, kde táta dokázal během soboty opravit poličku, v neděli se pustil do sekačky, a to všechno s úsměvem na tváři. Dnes snad opravují jen specializované firmy. A to mě trochu děsí.
V práci se mi nedávno podařilo dosáhnout slušného povýšení, díky tomu se nebojím zaplatit si dovolenou nebo někam vyrazit po Evropě. Jenže Filip vydělává o poznání méně. „To je normální, žijeme v moderní době,“ opakuje, když z mých úst padne poznámka, že by mohl hledat lepší práci. Nakonec to skončí tak, že já platím většinu výletů. Nevadilo by mi to tolik, kdybych cítila, že to jde do společných zážitků. Jenže on to považuje za něco automatického. A když jednou řeknu, že šetřím na novou pračku, tak spustí: „Ale co festival v létě? Já chci jet taky, ne?“
Když dojde řeč na svatbu, reaguje Filip ještě podrážděněji. „Prosím tě, kdo se dneska žení? Je to jen papír,“ tvrdí. Možná papír, ale pro mě symbol, že se mnou počítá do budoucna. Kdysi jsem snila o bílé svatbě někde na malém zámku, ale on na to má jen ironické poznámky. „Vždyť to nic neznamená, přečti si statistiky rozvodů,“ prohlašuje a tím debatu ukončí. Mám sice moderní názory, ale zas tak nezávislá nejsem, abych se vzdala všech svých snů o rodině a hrdém manželovi po boku.
Někdy ho srovnávám s tátou, což je asi chyba. Táta do mě vsugeroval pocit, že muž má být pevný pilíř, co se aspoň pokusí opravovat věci, starat se, vydělávat podobně jako žena a občas nabídne rámě, když je mi ouvej. Filip je sice milý v každodenních drobnostech, ale ta jeho totální lhostejnost k závazkům mě vhání do rozpaků. „Tobě nikdy nestačí, co dělám,“ zazlívá mi. Ale v čem si ho mám vážit? Že uvaří nudle s kečupem a koupí mi sem tam sušenku? Nechci znít nevděčně, jen toužím po troše akce a chlapství v tom pravém slova smyslu.
Sociální sítě tomu nasazují korunu. Přistihla jsem Filipa, jak lajkuje fotky polonahých modelek a tráví hodiny sledováním reels, kde mu cizí ženy posílají srdíčka. Neříkám, že mě podvádí, ale lehkou nejistotu to ve mně vyvolává. Když mu řeknu, ať jde raději něco vyměnit nebo spravit, jen se uchechtne: „To je normální, chlapi se dívají,“ a posílá mi polibek na usmířenou. Jenže to, že „chlapi se dívají“, ještě neznamená, že nemohou fungovat prakticky.
Mám kolem sebe pár kamarádek, které jsou spokojené s tím, že v domácnosti všechno řeší samy. Vyhovuje jim, že jejich partneři si žijí vlastním tempem a nic moc neřeší. Ale já bych chtěla mít pocit, že když se něco stane, můžu se na Filipa spolehnout. Třeba když mi začala unikat voda z hadice pod dřezem a já pět hodin schraňovala kýble, dokud nepřijel instalatér. Filip po práci dorazil domů, jen se na to mrkl a konstatoval: „To spraví odborník, ne?“ Ani se nepokusil najít ventil, natož to zastavit.
Vztahy jsou o kompromisech. Možná se smiřuju s realitou, že chlapi už nejsou, co bývali. Jenže se ptám, jestli to je tak správně? Když o tom občas promluvím s mámou, kroutí hlavou a říká, že to mám „zkusit vydržet“. Nevím, jak dlouho se mi bude chtít. Láska totiž není jen o tom, že si umíme dát pusu a společně se zasmát. Je i o tom, že dokážeme spolupracovat, sdílet radosti i starosti, a klidně spolu naplánovat svatbu s pořádným přípitkem na závěr.
