Článek
Jen chlad kamenné podlahy, pronikající tenkými podrážkami bot, vůně drahého dřeva a kadidla a ticho. Ticho, které bylo hustší než hedvábí na oděvech dvořanů a neproniknutelnější než tváře stráží lemujících stěny.
Šabtaj Cvi, Mesiáš Izraele, král, na kterého čekaly generace, stál a mlčel. Možná se mu lehce třásly ruce. Možná jeho pohled, který dokázal uhranout davy, teď těkal kdesi v prázdnotě mezi ornamenty na zdi. Ultimátum, které mu bylo předloženo, bylo prosté a brutální. Smrt, nebo konverze k islámu.
Jeho souvěrníci čekali na zázrak. Čekali, že jejich král vysloví tajné jméno Boha a zdi paláce se zřítí jako kdysi hradby Jericha. Čekali, že sultán padne na kolena a odevzdá mu svou korunu.
Místo toho Šabtaj Cvi, muž, pro kterého prodávali své domy a opouštěli své životy, pomalu zvedl ruku k hlavě. Sundal si svou židovskou čapku. Z rukou dvořana mu byl podán bílý turban. Přijal ho. Pomalu, s jakousi osudovou neodvratností, si ho nasadil na hlavu.
Půda pro Mesiáše
Jak se sem dostal? Jak se mohl charismatický, leč labilní mystik ze Smyrny stát hlavní nadějí celého národa? Pro pochopení se musíme vrátit o necelých dvacet let zpět, do světa ponořeného do bolesti a zoufalství.
Polovina 17. století byla pro evropské Židy dobou temna. Zvláště na východě, v Polsku a na Ukrajině, se odehrála katastrofa apokalyptických rozměrů. Chmelnického povstání v letech 1648–1649 nebylo jen pogromem; byla to systematická genocida.
Kozácké hordy zničily stovky židovských komunit, statisíce lidí byly povražděny s nepředstavitelnou krutostí. S
Do tohoto naprostého zoufalství, prosakovala stará naděje. Mystická tradice kabaly, zejména spisy založené na knize Zohar, dlouho ukazovaly právě na rok 1648 jako na počátek mesiášské éry. Ta strašlivá, mrazivá shoda okolností – mrazivá katastrofa a obří naděje v jednom jediném roce – vytvořila neuvěřitelně silný psychologický náboj.
Utrpení nebylo náhodné, šeptali si kabalisté. Byly to chevlej mašiach, porodní bolesti Mesiáše. Svět musel být nejprve zcela zničen, aby mohl být znovu stvořen.
A právě do této dokonale připravené půdy vstoupil Šabtaj Cvi. Narodil se ve Smyrně, v bohatém přístavním městě Osmanské říše, a to symbolicky na Tiša be-av, den, kdy si Židé připomínají zničení obou jeruzalémských Chrámů.
Byl to zázračný student, geniální znalec Talmudu a kabaly, s uhrančivým charismatem a krásným hlasem. Ale byl také hluboce duševně narušený. Celý život trpěl tím, co bychom dnes pravděpodobně diagnostikovali jako těžkou bipolární poruchu.
Prožíval období hluboké, ochromující deprese, kdy se stahoval do sebe, plný pocitů viny a hříchu, přesvědčený o své bezcennosti. Tato období temnoty se střídala s fázemi divoké, nespoutané mánie. V těchto stavech „osvícení“ se choval jako král, páchal takzvané ma'asim zarim – podivné, provokativní činy, které porušovaly židovské právo.
Veřejně vyslovoval Boží jméno, Tetragrammaton, což bylo jedno z nejpřísnějších tabu. Prohlašoval, že některé náboženské svátky byly zrušeny. Jeho vlastní komunita ve Smyrně ho nechápala a bála se ho. Několikrát ho za jeho výstřelky exkomunikovala a vyhnala z města.
Po léta byl jen potulným, excentrickým mystikem. Bez traumatu z roku 1648 by jím pravděpodobně i zůstal. Ale v atmosféře zoufalé naděje se jeho osobní patologie začala jevit v jiném světle. Jeho šílenství nebylo nemocí, ale znamením.
Prorok nachází svého krále
Šabtaj Cvi byl plamen, ale potřeboval někoho, kdo z něj rozdmýchá požár. Tím mužem byl Nathan z Gazy. V roce 1665, během jedné ze svých depresivních fází, se Šabtaj vydal na cestu do Svaté země. Slyšel o mladém, ale již proslulém kabalistovi a léčiteli duší jménem Nathan, který žil v Gaze, a doufal, že u něj najde lék na své vnitřní démony.
Setkání těchto dvou mužů je jedním z nejdůležitějších momentů celého příběhu. Šabtaj přišel hledat lék. Místo toho našel svého proroka. Nathan, místo aby ho léčil, mu padl k nohám. Prohlásil, že měl vizi, která mu odhalila, že Šabtaj Cvi není nikdo jiný než dlouho očekávaný Mesiáš.
Vytvořili dokonalý, symbiotický vztah. Šabtaj dal Nathanově mystické víře živoucí, a zapálenou podporu. Nathan na oplátku dal Šabtajovi životní cíl a podpořil ho ve víře v sebe sama. Stal se Janem Křtitelem tohoto nového spasitele.
Byl to on, kdo systematicky a geniálně reinterpretoval Šabtajovy podivné činy a extrémní výkyvy nálad. Manické stavy nebyly projevem nemoci, ale důkazem jeho božské podstaty. Depresivní stavy nebyly slabostí, ale mystickým sestupem duše do kelipot, říše zla a „slupek“, kde Mesiáš musel bojovat s démony, aby osvobodil poslední uvězněné jiskry svatosti a dokončil tak tikkun olam, nápravu světa.
Nathan byl marketingový génius své doby. Zatímco Šabtaj byl často nejistý a pochyboval o svém vlastním poslání, Nathan byl skálopevně přesvědčený. Začal rozesílat dopisy do všech koutů židovského světa – do Itálie, Holandska, Německa, Polska i Persie.
V nich s prorockou autoritou oznamoval příchod Mesiáše, popisoval jeho zázraky a vyzýval k pokání a přípravám na brzké vykoupení. Jeho teologická erudice a výmluvnost dodaly hnutí intelektuální váhu a důvěryhodnost, kterou by sám nestabilní Šabtaj nikdy nezískal.
Celé to nebylo postaveno na Šabtajovi, ale na Nathanově interpretaci Šabtaje. Z chaotických a patologických dat Šabtajova chování vytvořil inspirativní a pro zoufalé lidi neodolatelný příběh.
Zpráva o mesiášovi se šířila jako stepní požár. Svět se zbláznil.
Obchodníci v Amsterodamu, centru světového obchodu, likvidovali své podniky. Nač hromadit majetek, když se blíží mesiášská éra, v níž peníze nebudou potřeba?. Rodiny v Polsku a Německu, které přežily Chmelnického peklo, prodávaly své skromné domy a pozemky. Balily si jen to nejnutnější na cestu do Svaté země, kam je měl Mesiáš brzy odvést.
Komunitami židů ve všech zemích se přehnaly vlny masového pokání a extáze. Lidé se postili dny a noci. Bičovali se na veřejnosti. Uprostřed zimy se nořili do ledových řek a jezer, to vše ve snaze očistit se a být hodni vykoupení, které bylo na dosah ruky. Prorocké vize a extatické stavy se staly běžnou součástí života.
Víra se stala samopotvrzující. Jednotlivci neuvěřili na základě důkazů, ale na základě toho, že všichni ostatní věřili.
Mesiáš ve vězení
Na vrcholu své slávy, v roce 1666, se Šabtaj Cvi rozhodl k nečekanámu kroku. Nalodil se na loď a vyplul do Konstantinopole, srdce Osmanské říše. Jeho stoupenci věřili, že jde nenásilně převzít korunu od sultána Mehmeda IV. a nastolit své království.
Sultánovy úřady však měly jiné plány. Jakmile Šabtajova loď přistála, byl okamžitě zatčen. Ale nestalo se to, co by každý očekával. Nebyl popraven jako vzbouřenec. Místo toho byl uvězněn v pevnosti v Gallipoli, na evropském břehu Dardanel.
A zde se odehrál jeden z nejzajímavějších momentů celého příběhu. Šabtajovo uvěznění, které by logicky mělo být důkazem jeho bezmoci, se v očích jeho stoupenců stalo důkazem jeho nezměrné moci. Osmanské úřady, možná ze strachu z masových nepokojů, možná z byrokratické liknavosti a nerozhodnosti, s ním zacházely pozoruhodně mírně.
Pevnost se rychle proměnila v poutní místo a jakýsi mesiášský dvůr ve vyhnanství. Poutníci z celého světa – z Polska, Německa, Itálie – připlouvali do Gallipoli, podpláceli stráže a přinášeli svému králi dary a žádali o požehnání. Šabtaj žil v relativním luxusu, přijímal delegace, pořádal mystické rituály a vydával dekrety, jako by už byl vládcem světa.
Nathanova propaganda pracovala na plné obrátky. Každý den, který Šabtaj přežil ve vězení, byl prezentován jako zázrak. Jeho „královské věznění“ bylo interpretováno jako důkaz, že i samotný sultán se ho bojí a musí s ním jednat jako s monarchou.
Osmanská nerozhodnost paradoxně živila mesiášskou legendu mnohem více, než by to udělala rychlá poprava. Napětí ve světě dosáhlo vrcholu. Celý židovský svět čekal na poslední akt dramatu.
Zlomená víra
Sultánovi nakonec došla trpělivost. Tento podivný vězeň způsoboval v jeho říši příliš mnoho neklidu. Šabtaj byl předveden z Gallipoli do paláce v Edirne, kde sultán právě pobýval. A tam, tváří v tvář skutečné, pozemské moci, se jeho božství rozplynulo. Bylo mu dáno na vybranou: konvertovat k islámu a žít, nebo čelit mučivé smrti nabodnutím na kůl.
Zázrak se nekonal. Šabtaj Cvi si vybral život. Přijal jméno Aziz Mehmed Effendi a bílý turban, symbol víry, kterou se rozhodl přijmout, aby se zachránil.
Zpráva o jeho selhání se šířila světem jako tlaková vlna po výbuchu. Způsobila zmatek a zoufalství nepředstavitelných rozměrů. Tisíce lidí, kteří prodali vše, co měli, kteří se vzdali svých životů a vsadili svou existenci na tohoto jediného muže, nechápali co se stalo.
Ale příběh tím neskončil. Pro ty nejvěrnější, pro ty, kteří investovali příliš mnoho, než aby si mohli přiznat chybu, byla realita příliš bolestná. A právě zde se znovu ukázal génius Nathana z Gazy. Navzdory všem důkazům, které odporovali jejich nejhlubšímu přesvědčení, stoupenci neopustili svou víru. Místo toho radikálně změnili její definici. Nathan a jeho bližní přišli s novou, šokující a teologicky odvážnou doktrínou.
Konvertování k islámu, dle nich, nebylo selháním. Byla to naopak nutnou a nejdůležitější součástí mesiášského poslání. Na základě kabalistických textů argumentovali, že aby Mesiáš skutečně spasil svět, musí sestoupit do nejhlubší temnoty, do samotné „říše slupek“.
Musel se stát jedním z hříšníků, aby spasil hříšný svět. Jeho konverze k islámu proto nebyla zradou, ale nejvyšším aktem svatého sebezapření, božským úkolem, který nikdo jiný nemohl pochopit.
Zbytek Šabtajova života nebyl už moc zajímavý. Žil jako Aziz Mehmed Effendi, dostával od sultána penzi, ale byl pod jeho neustálým dohledem. Snažil se žít podivný dvojí život, tajně naznačoval svým věrným, že jeho konverze byla jen přetvářkou.
Nakonec ho úřady, unavené jeho neustálými pletichami, poslaly do exilu do Ulcinje, odlehlého města na pobřeží dnešní Černé Hory. Tam v roce 1676 v zapomnění zemřel.
Ale jeho smrtí hnutí neskončilo. Ti, kteří přijali za svou teorii o oběti v podobě konvertování, ho následovali a také formálně konvertovali k islámu. Vytvořili tak jednu z nejzvláštnějších náboženských komunit v historii – Dönmeh.
Po staletí žili v Osmanské říši, zejména v Soluni, jako navenek oddaní a úspěšní muslimové. V tajnosti však praktikovali svou vlastní víru, směs kabalistického judaismu, islámských prvků a uctívání Šabtaje Cviho jako mesiáše.
V dnešní době bychom podobný příběh ocenili jako extrémně kvalitní politický marketing. Ale - i v dnešní době najdete (nejen na naší) politické scéně příběhy, které si svou nelogičností s tímto příliš nezadají.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0abtaj_Cvi
https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/sabtaj-cvi-sekty-kulty-mesiasi-serial.A160411_125919_zahranicni_aha
https://rg-encyklopedie.soc.cas.cz/index.php/%C5%A0abtaj_Cvi_(JKI-J)
https://www.chabad.org/library/article_cdo/aid/4379679/jewish/Sabbatai-Zevi-the-Messianic-Imposter.htm
https://www.jhi.pl/en/articles/the-false-messiah-who-was-sabbatai-zevi,4472
https://en.wikipedia.org/wiki/D%C3%B6nmeh
