Článek
Na přípravu jedné přednášky o poválečné Evropě jsem doma vytáhla tátovu univerzitní učebnici. Okraje lemovaly jeho popisky – výkřiky nesouhlasu, nadšené „souhlasím“ i ironické šipky. S pocitem, že mi táta znovu sedí po boku, jsem knihu vzala do školy.
Během hodiny docent zopakoval spornou interpretaci, kterou otec v knize drsně rozporoval. Přihlásila jsem se a přesně tou tatínkovou větou argumentovala. Novotný ztuhl. Na okamžik vypadal, jako by spatřil přízrak. Hbitě téma uzavřel, ale jeho jistota byla pryč.
Po zvonění ke mně přišel:
„Kde jste vzala tu publikaci?“ vydechl.
„Patřila tátovi. Studoval tu kdysi,“ odpověděla jsem.
Vzal si svazek, pohladil inkoust otcových poznámek a sedl si, jakoby mu podklesla kolena. Na jedné straně stálo: „Nesmysl – Novotný se zase plete!“ Docent tiše promluvil:
„Váš otec… on byl můj nejlepší přítel.“
A pak se předemnou rozvinul příběh dvou mladých nadšenců historie – neoddělitelných rivalů a současně bratří. Společně bděli nad knihami, hádali se do rána, slibovali si společnou odbornou publikaci. Jenže pak přišla hloupá hádka, uražená ješitnost. Otec odešel z akademie, založil rodinu, zatímco Novotný zůstal. S přítelem ztratil i část lásky k historii; zůstala jen suchá rutina a brnění arogance.
„A vy najednou přijdete s jeho rukopisem,“ řekl se zlomeným úsměvem. „Jakoby se vrátil, aby mi připomněl, co jsem promrhal.“
Seděli jsme v prázdné aule a já naslouchala historkám, které jsem o tátovi nikdy neslyšela. Mezi námi se tiše zbořila zeď – zůstala jen sdílená lítost a vděk.
Na příští hodině měl Novotný v očích jinou jiskru. Odpovídal vlídněji, a když se naše pohledy střetly, kývl na mě v neviditelném poděkování.
Od té chvíle už pro mě nebyl jen nepříjemným docentem. Byl to starý muž, kterého ztráta přítele proměnila v cynika.
Naučila jsem se, že pod povrchem domnělé nadutosti se někdy skrývá jen dlouho potlačovaný žal.
