Článek
Celý život jsem byl zdravý. Chlap, co maká rukama, večer si dá pivo a guláš a nic ho nerozhází. Nějaká únava? To je z práce. Bolest zad? To je z toho, jak se ohýbám pod auto. Nikdy jsem tomu nevěnoval pozornost. Kontrolky mého těla blikaly, ale já jsem je ignoroval. Měl jsem pocit, že jsem nezničitelný. Že mně se ty věci, o kterých se mluví v televizi, stát nemůžou.
Poslední půlrok to ale bylo jiné. Ta únava byla hlubší. Občas se mi zatočila hlava. Ale chlap přece nechodí k doktorovi s každou hloupostí, ne? Až když mě manželka v podstatě donutila, objednal jsem se. A tak jsem se ocitl tam, kde jsem nikdy nechtěl být. V čekárně u specialisty.
Seděl jsem na nepohodlné plastové židli a připadal si nepatřičně. Všude kolem byla ta sterilní bílá barva a ticho, které přerušovalo jen občasné zakašlání. Pak si mě sestra zavolala. Doktor, muž zhruba v mém věku, s unavenýma očima, si prolistoval výsledky mých testů. Položil mi pár otázek, které jsem sotva vnímal. A pak to řekl.
Věcně, bez emocí, jako by mi oznamoval, že mám sjeté pneumatiky. Sdělil mi diagnózu. Něco s tlakem, něco s cukrem. Slova, která jsem slyšel, ale nechápal. A na závěr dodal větu, která mě zasáhla víc než ta diagnóza samotná.
„Není to nic neobvyklého. Ve vašem věku a s vaší životosprávou je to celkem běžné.“
Odešel jsem z ordinace a byl jsem jako v mlze. Svět venku vypadal stejně, ale já jsem se cítil jinak. Ne kvůli té nemoci. Ale kvůli těm slovům. „Běžné.“ „Normální.“ Pro něj jsem byl jen další případ. Další položka ve statistice. Chlap před čtyřicítkou, co se o sebe nestará a teď za to platí. Zařadil si mě do škatulky. A já jsem si v tu chvíli uvědomil, že má pravdu.
V hlavě mi běžel celý můj život. Všechny ty klobásy z grilu, piva po práci, cigarety, se kterými jsem před lety přestal. Všechny ty noci, kdy jsem šel spát pozdě, protože „jsem neměl čas“. Vždycky jsem si říkal, že to tělo vydrží. Že to zvládne.
Seděl jsem v autě před poliklinikou a nemohl jsem nastartovat. Díval jsem se na své ruce na volantu. Ruce, které umí rozebrat a složit motor. Silné, šikovné ruce. A najednou mi připadaly cizí a bezmocné.
A v tom tichu, přerušovaném jen mým vlastním dechem, mi to došlo. Celý život jsem se staral o cizí stroje. A na ten svůj, na ten jediný, který doopravdy vlastním, jsem kašlal. Ignoroval jsem varovné kontrolky, lil jsem do něj špatné palivo a hnal ho do otáček, na které nebyl stavěný.
Už vím, že nejsem nezničitelný. Ale ještě nejsem zničený. Jsem jen auto, které potřebuje generálku. A ten jediný mechanik, který ji může udělat, jsem já sám.
Nastartoval jsem. Nejel jsem domů. Nejel jsem ani do práce. Jel jsem do supermarketu. Prošel jsem kolem regálů s pivem a uzeninami a zastavil se v oddělení ovoce a zeleniny. Díval jsem se na ně a nevěděl jsem, co vybrat. Ale věděl jsem, že je to začátek.
