Článek
S Tomášem jsme se o dítě snažili skoro tři roky. Tři roky života řízeného ovulačními testy, měřením teploty a pečlivě načasovaným milováním, ze kterého se postupně vytrácela radost a zůstával jen cíl.
Náš byt, kdysi místo smíchu a radosti, se proměnil v laboratoř naděje. Všude kolem nás kamarádky ukazovaly fotky z ultrazvuku, bříška rostla, kočárky přibývaly. A na každé rodinné oslavě přilétla ta nevyhnutelná otázka: „A co vy, děti? Na co čekáte?“
Usmívali jsme se, mlžili jsme, říkali jsme, že je čas. Ale ten tichý tlak byl všudypřítomný.
Všechna základní vyšetření jsem měla za sebou. Hormonální profily, průchodnost vejcovodů, desítky ultrazvuků. Všechno víceméně v normě, ale nic se nedělo. A tak přišel na řadu Tomáš. Šel na testy bez řečí, jako na samozřejmou věc.
A já si až zpětně uvědomila, s jakou nadějí jsem čekala na jeho výsledky. Ne že bych mu přála něco špatného, to proboha ne. Ale doufala jsem, že to konečně přestane být jen o mně. Že budeme mít jasný, společný problém, který budeme řešit.
Seděla jsem v ordinaci a lékař, listoval v papírech. Podíval se na mě přes brýle a lehce se usmál. „Tak, paní Evo,“ začal a já zatajila dech. „Výsledky vašeho partnera jsou naprosto v pořádku, tam žádný problém není.“ Udělal krátkou pauzu a pak dodal větu, která dopadla jako kámen do ticha ordinace. „Takže ten problém je, jak jsme v podstatě předpokládali, na vaší straně.“
Na vaší straně. Ta tři slova mě zasáhla s nečekanou silou. Jako by mi někdo vrazil pěst do žaludku.
V tu chvíli jsem se cítila neuvěřitelně sama. Lékař pokračoval, mluvil o dalších možnostech, o centrech asistované reprodukce, o stimulaci, o IVF. Jeho hlas ke mně doléhal jako z velké dálky. Já jsem v hlavě slyšela jen ozvěnu té jedné věty. Na vaší straně. Už to nebylo „my se snažíme o dítě“. Bylo to „já mám problém otěhotnět“.
Představovala jsem si, jak to večer řeknu Tomášovi. Jak mu oznámím, že on je zdravý a já jsem ta, která to kazí. Budu se na něj dívat a hledat v jeho očích zklamání? Stopu lítosti, že si vzal ženu, která mu nemůže dát dítě?
Stále jsem seděla na tom lůžku a dívala se na své ruce složené v klíně. Lékař domluvil a čekal na moji reakci. Ta výzva – mít, nebo nemít děti, podstoupit, nebo nepodstoupit léčbu – ta je naše. Společná. Lékař může určit diagnózu, ale nemůže rozbíjet náš vztah.
Zvedla jsem hlavu a podívala se na něj. Poprvé od chvíle, co pronesl tu větu, jsem se cítila zase trochu klidnější. Osamělost začala ustupovat. „Rozumím,“ řekla jsem klidně. „Všechno to proberu s manželem a společně se rozhodneme, co dál.“ Důraz na slově „společně“ byl můj štít.
Z ordinace jsem odcházela sice se špatnou zprávou, ale s novou jistotou. Večer jsem to Tomášovi řekla. Bez omluv, bez pocitu viny. Jen jsem mu popsala, co lékař zjistil. „Takže,“ zakončila jsem, „tohle je teď naše situace. A musíme se domluvit, co s ní uděláme.“ Tomáš mě chytil za ruku, podíval se na mě a řekl větu, která zahojila všechnu tu bolest z ordinace: „To není tvoje situace, Evo. To je naše situace. A my ji vyřešíme. Spolu.“
