Článek
Mlčet – a tím přispět k lži –, nebo všechno vyjevit a zbořit, co jsme tak pracně vybudovali?
Křišťálové lustry se třpytily, jejich odlesky tančily po hladinách šampaňského a tlumený hovor dam v róbách za desetitisíce připomínal jemné bzučení úlu. Naše každoroční benefiční gala byla v plném proudu. Z kouta sálu jsem s hrdostí pozorovala ředitelku Irenu, jak s neodolatelným šarmem vítá hlavní dárce. Byla neuvěřitelná: charismatická, energická, schopná přesvědčit kohokoli, aby otevřel srdce i peněženku pro rodiny v nouzi.
Věřila jsem jí i našemu poslání. Po letech v korporaci byla práce pro „Naději“ balzámem na duši – balíčky potravin, pomoc s bydlením, doučování dětí… Tento večer měl přinést další milion do rozpočtu. Byla jsem vyčerpaná, ale šťastná.
Krátce před hlavním projevem za mnou Irena přiběhla: „Blanko, zlato, tiskárna v kanceláři stávkuje a já nutně potřebuji ještě deset výtisků programu. Podíváš se na to?“ Úsměv zářil, ale v očích jí cukalo napětí. Přikývla jsem a spěchala do našeho zázemí.
Starý, vrtošivý stroj hlásil zadrhnutý papír. Otevřela jsem kryty a opatrně vytáhla tři pomačkané listy. Nebyl to program – a já je chtěla rovnou zmačkat, když mě zarazilo záhlaví: „INTERNÍ AUDIT – NEVEŘEJNÉ“.
Zvědavost zvítězila. Text ukazoval finanční výkazy za minulé čtvrtletí. Některým kolonkám jsem nerozuměla, ale některá slova svítila majákovou červení: „Reprezentační fond“, „Mimořádné odměny“, „Konzultační služby – Fidentia Group s.r.o.“ Částky byly astronomické. Statisíce měsíčně za „konzultace“, o nichž jsem nikdy neslyšela. Statisíce na „reprezentaci“ – cokoli to bylo.
A pak přehled minulé benefice: z dvou milionů se k rodinám dostalo sotva tři sta tisíc. Zbytek spolkly náklady na večírek a právě tyhle podivné položky. Žaludek se mi sevřel.
Se stisky v dlaních jsem našla Irenu v šatně, kde si právě pudrovala nos. Když mě spatřila s papíry, úsměv zmrzl.
„Ireno, co to znamená?“ třásl se mi hlas.
Čekala jsem popírání či výbuch. Jen si však unaveně vydechla a sesunula se na židli – poprvé za ta léta vypadala křehce.
„Myslíš, že nevím, co je v těch tabulkách?“ zašeptala. „Před rokem seškrtali dotace, dva hlavní dárci odešli. Byli jsme krok od bankrotu. Měla jsem volbu: zavřít, poslat dvacet lidí na úřad práce a nechat stovku rodin bez pomoci, nebo…“ pokynula k papírům, „…hrát hru na hraně.“
Vysvětlila mi, že luxusní gala je jen divadlo pro bohaté. „Fiktivní“ firmy a konzultace platí provoz, mzdy – i mou. Bez toho by Naděje zmizela a lidé by nedostali ani těch pár drobných.
„Podvádím, abychom přežili,“ řekla zlomeně. „Je to špatné, vím. Ale co je horší? Špinavá pomoc, nebo žádná?“
Ze sálu zazněl bouřlivý potlesk. Irena se narovnala, znovu nasadila oslňující úsměv. „Musím na pódium,“ pohladila mě po rameni. „Ty dokumenty můžeš zveřejnit a zničit mě – a všechno, co deset let budujeme. Nebo je skartuj a pomoz mi to táhnout dál. Rozhodni se.“
Odešla. Její hlas v mikrofonu mluvil o naději a solidaritě, publikum jásalo. Já zůstala sama v tiché kanceláři, s pomačkanými papíry v ruce a s tíhou celého světa na ramenou.
