Článek
Když jsem před pěti lety potkala Marka, jeho syn Adam byl tichý, trochu stydlivý dvanáctiletý kluk. Působil plaše, ale to jsem chápala – rozvod jeho rodičů byl bouřlivý a plný scén. Střídavá péče, věčné dohady o peníze a prázdniny, celý ten nešťastný balíček.
„Je v jádru dobrý kluk,“ ujišťoval mě Marek. „Jen je zmatený a potřebuje čas.“ Věřila jsem mu. Sama jsem děti neměla a naivně jsem si představovala, že bychom s Adamem mohli být parťáci. Nechtěla jsem nahrazovat jeho matku, spíš být starší kamarádkou, někým, komu může věřit.
První dva roky to tak skoro vypadalo. Adam se ke mně choval slušně, občas jsme prohodili pár slov o hrách nebo o škole, když byl u nás. Samozřejmě, že měl své nálady, ale říkala jsem si, že to k dospívání patří. Nic, co by trocha nadhledu a trpělivosti nespravila.
Jenže pak, v období kolem jeho patnáctin, se cosi zlomilo. Z nejistého kluka se postupně stával… jak to jen popsat? Malý, tichý tyran. Expert na psychologickou válku.
Začalo to nenápadně. Neustálý nepořádek v jeho pokoji přerostl v nepořádek v mém pracovním koutě. Sluchátka přes můj notebook, lepivé sklenice od limonády vedle mých dokumentů. Když jsem ho požádala, aby si věci uklidil, jen protočil panenky.
Jednou jsem přišla k počítači a zjistila, že je smazaná celá kapitola mé rozepsané knihy. Práce na několik týdnů.
„Promiň,“ řekl Adam s pohledem, který byl všechno, jen ne omluvný. „Asi jsem se překlikl, když jsem hledal tu hru.“
Adam začal „půjčovat si“ a „ztrácet“ moje věci. Nabíječku na notebook. Externí disk. Bezdrátovou myš. Když jsem se ho zeptala, tvářil se ublíženě. „Myslíš, že kradu? Tak to řekni rovnou!“
A Marek? Vždy stál mezi námi jako nárazník, který ale chránil jen jednu stranu. „Nemůžeš ho takhle napadat, Lenko. Vždyť je to ještě kluk.“
Kluk. V sedmnácti. Kluk, který dokázal dokonale manipulovat svým otcem.
Vrchol přišel letos na jaře. Marek dostal v práci velké povýšení. Byla jsem na něj pyšná a chtěla jsem to oslavit. Uspořádali jsme malou večeři pro pár přátel, koupila jsem mu drahý koňak, který si přál. Chtěla jsem, abychom měli hezký večer, abychom se zase sblížili.
Večírek proběhl skvěle. Adam byl kupodivu milý, dokonce i mým kamarádkám galantně doléval víno. Začala jsem si bláhově myslet, že se to snad konečně láme.
Druhý den ráno jsem našla svou pracovnu ve stavu, který mě ochromil. Nebyl to nepořádek po večírku. Byla to scéna z hororu pro každého, kdo se živí psaním.
Někdo – a nebylo těžké si domyslet kdo – vylil celou velkou sklenici koly přímo na klávesnici mého notebooku. Nešlo o nehodu. Tekutina byla pečlivě rozlitá, aby zatekla do všech spár. Počítač byl mrtvý.
A vedle něj, na hromádce vytištěných korektur mé knihy, ležela rozstříhaná fotografie. Naše společná fotka s Markem z dovolené. Rozstříhaná na titěrné kousky.
Zavolala jsem Markovi, který si jel zařídit něco do práce. S třesoucím se hlasem jsem mu popsala, co jeho syn udělal.
Jeho reakce? „Lenko, uklidni se. Určitě to nebyl on. Možná se v noci vrátil někdo z našich přátel pro zapomenutou bundu… Adam by nikdy…“
V tu chvíli jsem pochopila. Jsem v tom sama. Ať Adam udělá cokoli, jeho otec mu vždycky vytvoří alibi, najde výmluvu, uvěří v jeho nevinu.
Když se Adam odpoledne vrátil od své matky, čekala jsem na něj. Sama. Jen my dva.
„Proč?“ bylo jediné, na co jsem se zmohla, a ukázala na tu spoušť.
Podíval se na mě s úsměvem, ze kterého mě zamrazilo. Nebyl to úsměv puberťáka. Byl to úsměv chladného, vypočítavého stratéga.
„Protože tady nemáš co dělat,“ řekl klidně. „Protože táta by byl pořád s mámou, kdybys nepřišla. Jsi jenom služka, co mu pere a vaří.“
Stála jsem a lapala po dechu. Ne kvůli obsahu těch slov – ten jsem tušila. Ale kvůli té naprosté absenci emocí, s jakou je pronesl.
V tu chvíli jsem udělala něco, čeho budu navždy litovat. Zvedla jsem ruku a vlepila mu facku. Nebyla to rána, spíš jen symbolické plesknutí. Ale stalo se.
Okamžitě spustil hysterický pláč. Jako na povel. A samozřejmě, přesně v tu chvíli se ve dveřích objevil Marek.
To, co následovalo, byl přesný scénář, který si Adam napsal. Marek uvěřil jemu. I když jsem mu opakovala Adamova slova, i když jsem ukazovala na zničený počítač, i když jsem ho na kolenou prosila, aby otevřel oči. Bylo to zbytečné.
A Adam? Stál mu za zády a přes rameno se na mě díval. S vítězným úsměvem.
Od té doby uběhly tři měsíce. Tři měsíce tichého pekla. Marek se mnou mluví jen o organizačních věcech. Adam je u nás teď skoro pořád, jako by si chtěl svou výhru náležitě vychutnat. A já? Já pracuji po kavárnách a počítám dny do začátku školního roku, kdy odjede na internát. Doufám, že pak budeme mít šanci to s Markem slepit. Pokud ještě bude co.
Někdy v noci, když se dívám na muže, který spí vedle mě, se ptám sama sebe – stojí to za to? Žít s někým, kdo je tak slepý?
Nevím. Vím jen, že jsem nikdy nechtěla být v této pozici. Že jsem nikdy nechtěla nenávidět sedmnáctiletého kluka.
Ale stalo se. A já upřímně netuším, jak z toho ven.
