Článek
Místnost rehabilitační kliniky páchla chlorem z bazénu, dezinfekcí a kdesi v pozadí slabě doutnala naděje. V tomhle světě jsem se už roky pohybovala jako satelit kolem své jediné planety – mého syna Davida, který je bohužel postižený. Je mi šestačtyřicet a celý můj život se smrskl na rozpis cvičení, dávky léků a schopnost z jeho úsměvu vyčíst, jestli právě trpí.
Dnes sedím v čekárně a mezi články lifestylového časopisu můj mozek neustále zaměstnává jedna jediná věc. Před týdnem mi ji poslal starý kolega: nabídka vést expedici mořských biologů na Novém Zélandu – práce, o níž jsem kdysi mluvila s jiskrou v očích. Práce, která byla mým životním snem. Slaný vzduch, terénní výzkum, delfíni… Všechno, co jsem zaklapla hluboko uvnitř sebe a obrátila svůj život směrem k péči o Davida.
Zatímco David za dveřmi bojuje s fyzioterapeutkou o každý milimetr pohybu, znovu rozložím dopis a dovolím si na minutu snít. Cítím, jak se ve mně probouzí dávno pohřbená chuť patřit na chvíli jen sobě. V ten okamžik se ale rozštěpím na dva hlasy.
První – hlas Matky – burácí: „Jak na to můžeš byť jen pomyslet? David tě potřebuje každou sekundu.“ Druhý, tišší, avšak nebezpečně lákavý, šeptá: „Ujeď. Máš právo i na svůj život. Nepromarni i zbytek života v téhle sterilní rutině.“
Zavírám oči a úlekem zjišťuji, že ta druhá Ester je pořád silná: připravená sbalit kufr a neohlížet se. Jenže dřív než se stihnu vyděsit vlastní sobeckostí, otvírají se dveře sálu. Fyzioterapeutka s úsměvem tlačí vozík a David, zpocený a vysílený, na mě upřeně hledí. Jeho křivý, vítězoslavný úsměv okamžitě určí vítěze mého vnitřního dilematu.
Zmačkám obálku do tvrdé koule, schovám ji v dlani a skloním se k němu: „Jsi borec, Dádo. Doma si dáme zmrzlinu, co říkáš?“ Vděčně přikývne.
Rozhodla jsem se zůstat. Ale při každém dalším kroku, kdy tlačím vozík k východu, vím, že uvnitř mě navždy přežívá vědkyně, která chodí po pláži daleko na druhé straně světa a naslouchá příboji. Láska se někdy nepozná podle toho, co pro milované uděláme, ale podle toho, co pro ně opustíme.
