Článek
„Neboj se, bude se ti to líbit, stačí si zvyknout,“ řekl mi poprvé a tvářil se tak přesvědčivě, až jsem se nechala zlákat. Tehdy jsme se večer vrátili z romantické večeře, oslavili jeho úspěch v práci a vypili lahev archivního vína. Užívala jsem si každou chvilku, vznášela se na vlně lásky a říkala si, že mu chci dopřát všechno, o co požádá.
Uprostřed vášnivého milování mě ale poprosil, abych svolila k análnímu sexu. Já, omámená vínem i touhou, jsem přikývla. Těšilo mě, jak je nadšený. Mně to bohužel připadalo nepříjemné, a i když jsem to vydržela, cítila jsem v sobě podivný zmatek. Druhý den jsem si řekla, že už to asi nikdy znovu nedovolím.
Jenže Roman brzy navrhl pokračování. Znovu nasadil „prosící oči“ a dodal, že jsem ten nejlepší objev jeho života, a jestli ho doopravdy miluju, měla bych mu dopřát i tuhle rozkoš. Takhle jsem mu párkrát vyhověla, a vždycky si pak říkala: „Už nikdy víc.“ Jenže příště přišel s dalšími lichotkami a já zase ustoupila. Začínám se sama sobě hnusit, že neumím říct jasné „ne“ a zůstat u něj. Tím mu dávám záminku myslet si, že mi to zas tak moc nevadí.
Nejhorší je, že ho opravdu miluju. Jako chlap mi vyhovuje, je něžný, umí se postarat o domácnost, má skvělý smysl pro humor. Rodiče ho zbožňují a přátelé nám dokonce říkají „nejsehranější pár v partě“. Ale v posteli nám to začíná drhnout. A já se hrozím okamžiku, kdy zase dojde na milování – jestli Roman nevynechá svou oblíbenou praktiku.
Občas to vypadá, že jiné vyvrcholení ho pomalu ani nezajímá. Nedávno jsem se pokusila odmítnout a on se urazil. „Když mi nevěříš, nechceš mi vyjít vstříc, tak co tu děláme?“ pronesl dotčeně a naštvaně odešel spát do obýváku.
Ráno se pak omlouval, ale mě stejně bodlo u srdce. Netoužím bojkotovat jeho přání, ale zároveň se nemíním trápit. Zkoušela jsem mu vysvětlit, že mě to bolí a cítím se ponižovaně, jenže on mi tvrdí, že si musím zvyknout, prý každá žena se to může naučit. „V pornu to taky zvládají,“ utrousil. V tu chvíli jsem měla slzy na krajíčku.
Několikrát jsem se odhodlala k důkladnému rozhovoru, ale pokaždé jsme skončili tak, že Roman slíbil větší ohleduplnost a já zase podlehla jeho argumentům. Potom se mi krátce uleví, ale on brzy znovu vsadí na tuhle praktiku a já se třesu, abych to měla co nejrychleji za sebou.
Opravdu mě děsí, že tohle může rozbít jinak skvělé partnerství. Jenže představa, že musím buď navěky ustupovat, nebo se vzdát chlapa, kterého miluju, mě dohání k šílenství. Snažím se Romanovi vysvětlit, že pokud mě v jedné rovině tlačí někam, kde se mi nelíbí, začne se to promítat i do všeho ostatního.
Nechci si ničit vztah, ale jak mu to konečně říct jasně a přitom neztratit jeho lásku? Věřila jsem, že najdeme kompromis, ovšem už neumím předstírat. Jednou se možná rozejdeme jen proto, že si nedokážeme sladit sexuální potřeby. A to by mě zlomilo srdce. Přitom stačí, aby pochopil, že anální sex není pro mě. „Prosím tě, slyš mě. Nechci ti brát potěšení, ale nejsem ta žena, která ho může dávat,“ říkám mu v duchu skoro každý den.
Brzy mě zase čeká večer, kdy se bude dožadovat svých oblíbených hrátek. A já nevím, jestli se mi podaří najít dost síly, abych řekla: „Promiň, už vážně ne.“ Bojím se, že tak přijdu o muže, kterého miluju, ale pokud to neudělám, přijdu o vlastní sebeúctu.
