Květa Fialová: Usměvavá hvězda s duší navždy poznamenanou tragédií měla za manžela gaye

Příběh Květy Fialové začal 1. září 1929 ve Veľkých Dravcích na Slovensku, v české kolonii poblíž Lučence. Její narození předznamenalo setkání dvou naprosto odlišných lidí. Matka Květoslava byla výtvarnice a sochařka, která v sobě nesla jizvy ruského gulagu. Přišla tam o nohu, ale nalezla víru - buddhismus.

Otec Vlastimil Fiala, plukovník-letec a československý legionář, pocházel z Opočnice u Poděbrad. Byl to přísný evangelík s vojenskou disciplínou, kterého si malá Květa zapamatovala především podle nevzhledné rýhy na čele – pozůstatku po letecké havárii z první světové války.

„Maminka byla buddhistka, tatínek přísný evangelík,“ vzpomínala později Květa na rodičovské rozpory. Květoslavin buddhismus přinesl do rodiny pokojnou spiritualitu; malovala obrazy plné temných snů z gulagu, kde se „brodila krví a useknutými končetinami.“ Lidé ji považovali za čarodějnici, možná proto, že jejím obrazům dominovala temnota pramenící z děsivých zážitků ze sovětského vězení.

Vlastimil byl jejím opakem. Kulhající bývalý voják, který vedl rodinu železnou rukou. Květa se ho bála. „Nikdy se mi o něm ani nezdálo, neměla jsem s ním srdce,“ vyznala se později. Na rozdíl od své matky, kterou popisovala jako „člověka z pavučin“ – hodného a křehkého.

Rok 1938 přinesl dramatickou změnu. Po připojení obce Veľké Dravce k Maďarsku byla rodina vyhnána zpět do Čech. Pro desetiletou Květu to byl takový šok, že se rozhodla napsat dopis samotnému Adolfu Hitlerovi. Zeptala se ho, zda má rád také české děti.

Odpověď dorazila v obálce s hákovým křížem. Vůdce ujišťoval, že české děti má také rád, a přiložil podepsanou fotografii. „Tatínek zíral, všude se to rozkřiklo, byla to ostuda“, vzpomínala herečka na rodinný skandál, kdy napsala největšímu tyranovi té doby.

Rodina se nejprve usadila ve Žďáru u Police nad Metují, později v Borohrádku. Tam Květa dokončila studia a čekala na konec války. Netušila, že jí přinese jedno z nejhorších traumat jejího života.

Když na konci května 1945 do Borohrádku vstoupili vojáci Rudé armády, všichni se těšili na klid a mír. Pro patnáctiletou Květu se však stala ta chvíle začátkem života rozděleného na před a po. Dva mladí sovětští vojáci – kluci možná jen o rok dva starší než ona sama – vtrhli do rodinného domu.

Jeden z nich přiložil jí k spánku chladný kov revolveru. Ve druhé ruce držel keramickou kachničku, kterou právě ukradl z jejich kuchyně. Malý bezvýznamný předmět, který se Květě navždy vryl do paměti jako poslední nevinný obraz před tím, než poznala peklo.

Dostala na výběr – buď sex, nebo smrt, vzpomínala později. Následovalo znásilnění. Dvakrát. Před očima její matky, která byla nucena vše sledovat. Oba mladí vojáci byli za svůj čin popraveni. A Květa se na tu popravu dívala. Viděla, jak životy těch, kdo jí ukradli nevinnost, hasnou tak rychle, jako se rozžehnou. Smrt přišla a odešla, ale trauma zůstalo.

„To byl osudový moment, kdy se to ve mně všechno zlomilo,“ svěřila se o desetiletí později. „Od té doby otevřeně říkám, že nenávidím sex.“

Po zkušenosti se znásilněním se šestnáctiletá Květa rozhodla pro radikální krok. Aniž by to řekla matce, odjela do Českého Těšína za svým snem – divadlem. Jednou šla do divadla. Byla tam pěkně nalíčená dívka, trhala lístky a dotkla se jí rukou. Pak ji viděla na jevišti a byl to pro ni malý zázrak. Od té doby chtěla být také herečkou.

V Těšínském oblastním divadle získala první zkušenosti, její první rolí byla Princezna Pampeliška. V roce 1946 byla přijata ke studiu na brněnskou Státní konzervatoř, která se záhy stala JAMU. Studium úspěšně dokončila v roce 1950.

Následovala kočovná léta po československých divadlech. Hrála v Opavě (1950-1951), Českých Budějovicích (1951-1954), Kolíně (1954-1956) a dokonce jednu sezónu ve vzdáleném Martině na Slovensku (1956-1957). V té době už se objevila v několika filmech, ale byly to spíše nevýrazné budovatelské snímky.

První manželství s dramaturgem Jiřím Joskem v jednadvaceti letech skončilo rychle. „Chyběla domluva, neklapalo to,“ vzpomínala.

Druhý vztah s hercem Gustavem Opočenským přinesl jiný druh bolesti. Květa ho milovala a chtěla mu pomoci s jeho alkoholismem. Místo toho přišla ona i její matka o všechny peníze a šperky, které Opočenský propil.

Důležitým zlomem se stal rok 1958, kdy Květu Fialovou angažoval Jan Werich do pražského Divadla ABC. Sama o tom hovořila jako o zázraku. Měla sen o Voskovci a Werichovi, a tak se rozhodla jednat.

„Když jsem byla v jeho divadle jako divák, zašla jsem za ním, zda nepotřebuje herečku. Werich po mně chtěl, abych udělala dědečka, a po spolužákovi Lubinu Kostelkovi, aby udělal babičku. Vzniklo asi něco příšerného, ale Werich mi tehdy řekl nejkrásnější větu: Už vás potřebuji od včera.“

Divadlo ABC se stalo jejím domovem na desetiletí. Po sloučení s Městskými divadly pražskými zde působila až do roku 1990 a později jako stálý host. Ztvárnila pestrou paletu rolí – od Jessiky v Benátském kupci přes Charlottu v Marceauově Vajíčku až po Amy v Charleyově tetě. Publikum obdivovalo její šarm a jemný smysl pro ironii především v postavách komediálního a konverzačního charakteru.

Příchod do Prahy otevřel Květě cestu k filmu. Šedesátá léta se stala pro československou kinematografii zlomovou dekádou, a Květa Fialová se z ní stala jednou z nejzářivějších hvězd. Její atraktivní zjev a přirozený půvab ji předurčovaly pro role osudových žen, přestože nebo možná právě proto, že intimita jí dělala problémy.

Objevila se ve slavných snímcích té doby – v Ostře sledovaných vlacích Jiřího Menzela (1966), kde zasvěcovala do tajů sexuality Václava Neckáře, ve Fantomu Morrisvillu (1966) jako tajuplná snoubenka, nebo v Konci agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky (1967) jako nebezpečná agentka Alice Roberts.

Paradoxně se herečka, která se obávala intimity, stala sexsymbolem své doby. Svou krásu a šarm však uměla využít k vytváření nezapomenutelných postav, aniž by kdy ztratila svou důstojnost. Její talent spočíval v tom, že dokázala být současně nedostupná a zranitelná, silná a křehká.

Legendární se stala její role barové zpěvačky Tornádo Lou v parodii Limonádový Joe aneb Koňská opera z roku 1964. Ironií osudu bylo, že nesnášela westerny a nikdy se na žádný nepodívala.

Protože neuměla zpívat, pěvecký part za ni nazpívala zpěvačka Yvetta Simonová. Ta ji ostatně zastoupila po pěvecké stránce i v muzikálu Zvonokosy o několik desítek let později.

Až v roce 1957 našla Květa Fialová svou životní lásku v režisérovi Pavlu Hášovi. Jejich manželství, které vydrželo neuvěřitelných padesát let, však bylo založeno na mnohem hlubším a pro mnohé neobvyklém poutu. Klíčem k jejich souznění byla tichá dohoda dvou spřízněných duší, které od života chtěly to, co jim ten druhý mohl nabídnout, a naopak po sobě nevyžadovaly to, co jim bylo cizí.

Pavel Háša byl homosexuál. V tehdejším Československu, kde byla homosexualita společenským tabu a do roku 1961 dokonce trestným činem, mu sňatek s milovanou přítelkyní poskytl bezpečný přístav, společenské krytí a možnost založit rodinu, po které toužil.

Jejich vztah tedy byl postaven na absolutní toleranci, hlubokém přátelství a duchovním propojení. Společně se rozhodli mít dítě a v prosinci 1962 se jim narodila dcera Zuzana. Jak Květa s upřímností sobě vlastní přiznávala, fyzicky se sblížili pouze v období, kdy se pokoušeli o potomka.

I v dalších dekádách zůstala Květa Fialová aktivní. Zahrála si v kultovních filmech jako Adéla ještě nevečeřela (1977), S tebou mě baví svět (1982) – kde ztvárnila Pepovu tchyni, Slaměný klobouk (1971), nebo Báječná léta pod psa (1997).

V osmdesátých letech se více věnovala televizi. Objevila se v seriálech jako Arabela (1979) a Arabela se vrací (1990), kde hrála jednu z čarodějnic, nebo v Četnických humoreskách (1997-2006). Děti si ji pamatovaly také z pohádky Dařbuján a Pandrhola (1959).

Každá role nesla její specifický půvab – kombinaci elegance, ironie a skryté melancholie. Dokázala být laskavá i krutá, velkorysá i cynická, ale vždy autentická.

Od dětství byla Květa Fialová ovlivněna buddhismem, který do rodiny přinesla její matka z ruského gulagu. Buddhismus se stal jejím životním kompasem, způsobem, jak se vyrovnat s traumaty i radostmi života.

„Říkám si, že život si představuji jako vlnu na moři, na kterou si lehnu a jen tak se nechávám unášet,“ vysvětlovala svou filozofii. Věřila v reinkarnaci a nebála se smrti.

Kolem krku nosila symboly různých náboženství, ale buddhismus zůstával jejím základem. „Musíme žít tak, aby tam nebyla žádná dogmata, žádný ismus, jenom láska,“ vyznávala se. Tato spiritualita jí pomohla překonat nejen válečné trauma, ale i pozdější životní těžkosti.

V roce 2009 se Květa Fialová rozhodla pro neobvyklý krok. Ve svých osmdesáti letech si chtěla zahrát roli Maude v Higginsově hře Harold a Maude. „Maude cítím už léta. Všechno se mi přihodilo, co tam hraji. Tu roli miluji a chtěla jsem si ji zahrát v mých osmdesáti letech, kdy se tahle záležitost odehrává,“ vysvětlovala.

Do Slováckého divadla v Uherském Hradišti si dokonce sama vybrala herce pro roli Harolda – mladého Josefa Kubáníka. „Uviděla jsem Pepíčka Kubáníka a řekla jsem si: ‚To je Harold.‘ Tak jsem se sem nějak vnutila,“ vzpomínala s typickým humorem.

Inscenace se stala hitem. Divadlo bylo vyprodané na měsíce dopředu. Květa ve svých osmdesáti letech předváděla energii a vitalitu, která překvapovala všechny přítomné. Roli životem nadšené Maude hrála s takovou autenticitou, jako by ji celý život čekala na tuto chvíli.

Paradoxně největší profesní ocenění přišlo až v jejích osmdesáti letech. V roce 2010 získala Cenu Thálie právě za roli Maude v Higginsově hře Harold a Maude ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti. „Tys mi to, Vašku Postránecký, udělal proto, že jsem tak stará, že už bych se jiné nedožila,“ obrátila se při přebírání ceny na prezidenta Herecké asociace s typickým humorem.

Bylo to spravedlivé ocenění celoživotního díla herečky, která českému divadlu a filmu dala více než šest dekád své práce. Thálie přišla pozdě, ale přišla v pravou chvíli – jako poděkování za nezlomnou profesionalitu a oddanost umění.

V roce 2009 zemřel Pavel Háša na Alzheimerovu chorobu. Květa byla příliš nemocná, aby se mohla zúčastnit pohřbu. Alzheimerova choroba, která si vzala jejího manžela, začala postupně ukrajovat i z její mysli.

Jejich přátelství s Josefem Kubáníkem ze hry Harold a Maude bylo výjimečné. Herec mladší o 45 let se stal nejen jejím divadelním partnerem, ale i důvěrníkem a později kronikářem jejích posledních let.

Josef Kubáník se rozhodl zachytit poslední roky života své přítelkyně v knize Poslední deník Květy Fialové. „Květa Fialová si deníky psala od šestnácti let. Jednoho dne mě vyzvala, abych si je přečetl,“ vzpomínal.

Kniha se stala jedinečným dokumentem o odchodu veliké herečky. „Když jsem knížku psal, byla to pro mě terapie. Psal jsem ji rok a tím jsem se také vypořádal s odchodem tak blízkého člověka. Chtěl jsem, aby když si ji bude čtenář číst, aby měl pocit, že je u něj Květa doma na návštěvě,“ vysvětloval Josef Kubáník.

Deník zachycuje nejen hereččiny vzpomínky, ale i postupné vyhasínání jejích schopností. Dokumentuje, jak se žena, která celý život žila slovy a příběhy, postupně ztrácela v mlčení nemoci.

26. září 2017, několik týdnů po svých osmaosmdesátých narozeninách, Květa Fialová vydechla naposledy. Dcera Zuzana jí držela ruku až do konce. „Řekla jsem mamince všechno, co jsem jí chtěla říct. Určitě je jí teď lépe a je vysvobozená. A možná mi je teď ještě blíž. Teď už mám vedle sebe její duši a jsem za to ráda.“

Květa Fialová zanechala za sebou více než sto filmových rolí, desítky divadelních postav a především vzpomínku na herečku, jež dokázala být současně křehká i silná, zranitelná i neporazitelná.

Dokázala přeměnit bolest v krásu, trauma v sílu, temnotu v světlo. Byla to herečka, která nikdy nehrála pouze role, ale vždy i sebe.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kv%C4%9Bta_Fialov%C3%A1

https://www.lifee.cz/kveta-fialova-a-jeji-vzpominky-na-rodice-maminku-lide-povazovali-za-carodejnici-otce-se-bala-c67a4

https://www.extra.cz/kruty-osud-kvety-fialove-z-komedie-adela-jeste-nevecerela-pohlavni-zneuziti-v-pouhych-15-letech-a63b8

https://prozeny.blesk.cz/clanek/pro-zeny-vip-rozhovory/135139/kveta-fialova-pepicka-miluji-jako-by-mi-bylo-16.html

https://www.lifee.cz/tezky-osud-kvety-fialove-znasilneni-myslenky-na-sebevrazdu-a-stari-ve-spolecnosti-alzheimera-b439a

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/archiv/nenavidim-sex-sport-a-politiku-rika-kveta-fialova-223624

https://zeny.iprima.cz/kveta-fialova-nesnasela-muze-a-sex-od-manzela-se-odstehovala-do-marnice-mluvila-s-duchy-185053

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/zemrela-herecka-kveta-fialova-bylo-ji-88-let-37599

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/kveta-fialova-usmevava-vila-kterou-zivot-nesetri-187880

https://www.forum24.cz/prijmout-podekovat-zvladnout-a-nekecat-do-toho-odesla-krehka-muza-kveta-fialova

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/slovacke-divadlo-uvadi-premiera-harold-a-maude-s-kvetou-fialovou-196794

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/thalie-2010-divadlo-stale-zije-228535

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/regiony/psani-posledniho-deniku-kvety-fialove-byla-pro-me-terapie-rika-autor-knihy-josef-kubanik-59106

https://www.ahaonline.cz/clanek/aha-pro-zeny-vip-svet/138920/kveta-fialova-88-odesla-do-hereckeho-nebe-jaka-jsou-tajemstvi-jejiho-zivota.html