Eva Holubová: v mládí ji zachránila Božena Němcová, později Jan Kraus

Pod šedivým nebem pozdního odpoledne klečí mladičká dívka u mramorového náhrobku. Hrob slavné spisovatelky je chladný a mokrý; jemný déšť stéká po vytesaném jménu Božena Němcová. Devatenáctiletá Eva tiskne zkřehlé dlaně k studenému kameni a dlouze, téměř bez hnutí, hledí na černobílou fotografii v oválném rámečku. V očích má prázdno.

Nikdo netuší, že tahle tichá herečka prožívá svou nejtemnější hodinu. Tělem jí zmítá panika a hluboký smutek – už měsíce bojuje s nutkavou myšlenkou skoncovat to. Sebevražda.

Slovo, kterého se bojí, a přece se ho drží jako zoufalé možnosti úniku. V budoucnu o tom promluví s mrazivou otevřeností: „Bála jsem se smrti, ale na druhé straně mě bolel i život,“ přizná po letech.

„Když u mě nastala hormonální změna v důsledku nenaplněného těhotenství, prostě jsem chtěla nebejt. Život mě bolel.“ Tehdy, na sklonku dospívání, se ocitla v hrozivém vakuu. Žít dál nedokázala. Umřít se bála. Svět ji přestával potřebovat – anebo spíš ona přestávala potřebovat svět.

Ještě před pár lety bývala citlivá dívka z Prahy jako mnoho jiných. Možná trochu uzavřená, možná příliš přemýšlivá. Už od čtvrté třídy ji ale dusily nevysvětlitelné stavy úzkosti. Rodiče, oba milovníci umění, ji podporovali v herectví - přihlásili ji na dramatické kroužky, vodili do divadel.

Eva tam brzy našla svou vášeň a smysl života – zároveň však okusila bohémský život pražských umělců se všemi jeho stránkami. Na gymnáziu začala hrát s legendární partou kolem divadla Sklep. Každodenní zkoušky, večerní improvizace, to všechno ji formovalo.

Formovalo ji ale i něco jiného: v tomhle prostředí teklo víno a pivo proudem. Nesmělé děvče náhle pookřálo, úzkost se na chvíli stáhla. Alkohol v Evě probouzel dojem svobody a zapomnění. Netušila, že právě klade základy klece, ze které nebude umět uniknout.

„Rok jsem se flákala po hospůdkách, odnikud nikam. Měla jsem pocit, že jsem zbytečná,“ vzpomínala později na dobu, kdy jí bylo devatenáct. Nepřijatá na vysněnou DAMU, bez jasného cíle, nechala se unášet od piva k pivu prázdnými večery.

Každé ráno se probouzela s bolestí hlavy – a ještě větší bolestí na duši. Prázdnota jí hučela v uších. Navzdory milujícím rodičům a kamarádům se cítila neuvěřitelně sama. Co si počít, když ji nic netěší? Když i láska přináší jen trápení?

Eva nikdy neoplývala sebevědomím, co se vzhledu týče. Od puberty o sobě pochybovala: připadala si ošklivá. Jako by stárla příliš rychle – už v patnácti prý vypadala na čtyřicet. Po hezkých děvčatech se kluci otáčeli, po ní ne. Zamilovávala se do krásných, charismatických mužů, kteří o ni nestáli.

Ty, co ji milovali, ona odmítala, protože ji nudili. Trápila se tím kolotočem nešťastných lásek a vsugerovala si, že si ani nezaslouží být šťastná. Tahle bolestná nejistota, ve spojení s temnými stavy mysli, ji postupně srážela na kolena. Deprese – slovo, které tehdy neznala, ale které přesně popisovalo její nemoc.

Endogenní deprese, vrozená chemická nerovnováha v mozku, jí otravovala dospívání. Jenže Eva zatím nic takového netuší. Myslí si, že jen prožívá smůlu, slabost, možná „blbou náladu“, která jednou přejde. Nepřejde.

A tak sedí u hrobu Boženy Němcové, drobná tmavovlasá dívka se skloněnou hlavou. Sem, mezi tiché hroby českých velikánů, utíká opakovaně. „Když mě bývalo nejhůř, chodívala jsem na vyšehradský Slavín k hrobu Boženy Němcové. Sedla jsem si u něj a hledala odpověď, kudy dál,“ svěřila se.

Jsou to zvláštní procházky: místo aby mladá Eva hledala útěchu u živých lidí, bloudí mezi náhrobky a šeptá své bolesti dávno mrtvé spisovatelce. Proč právě jí? Možná proto, že Božena Němcová sama protrpěla život plný bolesti a zklamání.

Možná Evě připadá, že duše slavné autorky ji tam někde shůry může pochopit lépe než kdokoliv jiný. Klečí u hrobu, tiše rozjímá a v duchu čeká na znamení. Na jakékoliv znamení, které by jí naznačilo, že má smysl ještě zůstat na světě.

To znamení skutečně přijde – a přijde nečekaně všedním způsobem. Jednoho sychravého dne Eva opět míří na Slavín vyzpovídat se „Božence“. Cestou míjí vchod sousední budovy a koutkem oka zahlédne kus papíru připevněný na vraty. Zastaví se.

Oprýskaná cedule na dveřích Jedličkova ústavu, proslulého zařízení pro tělesně postižené, hlásá, že se ihned přijme sanitární pracovnice. Hledají pomocnou sílu k hendikepovaným dětem. Eva upře oči na tu prostou pracovní nabídku – a v tu chvíli se v ní cosi pohne.

„Jednou, když jsem se odtamtud vracela, jsem na vratech Jedličkova ústavu uviděla nápis, že hledají sanitární pracovnici. Brala jsem to jako znamení od Boženy. Zašla jsem tam a hned další den nastoupila,“ líčí osudový okamžik.

Bylo to, jako by celý vesmír konečně odpověděl na její němé volání. Znamení od Boženy. Někteří by nad tím možná mávli rukou – obyčejná náhoda. Jenže pro Evu Holubovou tahle náhoda znamenala doslova záchranu života. Ještě včera myslela na smrt, dnes poprvé vidí slabounký paprsek naděje.

Obléká bílé pracovní šaty a začíná ráno co ráno docházet do Jedličkova ústavu jako ošetřovatelka a vychovatelka malých dětí s postižením. Čeká ji tam krutá realita: děti na vozíčku, děti s bolestí a smutkem ve tváři, děti, které nemluví ani nechodí. A přesto – a právě proto – ji tahle práce naplní zvláštním klidem.

Eva jako by se probrala ze svého sebezničujícího transu. „Poznala jsem tam lidi, jejichž životy byly mnohem komplikovanější než můj. Přitom šli do věcí s nadějí a chutí.“ Každé ráno vidí drobné hrdinství těch, jejichž utrpení si ani neuměla představit. A vidí také, s jakou trpělivostí a silou dokážou žít dál.

Vedle toho jí její vlastní trápení připadá najednou menší. Náhle má proč vstát z postele a překonat vlastní úzkosti: někdo přece čeká, že mu pomůže nasnídat se, dojít na záchod, zahrát si na chvilku v parku.

Ty děti potřebují ji – a ona potřebuje je. Tahle vzájemnost ji drží. Jedličkův ústav se pro Evu Holubovou stane místem, díky němuž se odrazí ode dna. Sama později bez obalu řekne, že jí tahle práce doslova zachránila život.

O necelé dva roky později už je všechno jinak. Eva Holubová se znovu nadechla a pustila se za svým hereckým snem. Na třetí pokus složila přijímačky na DAMU. Konečně! Křehká dívka, které kdysi říkali, že je „nemocně plachá“ a na jeviště moc ošklivá, stála pevně na nohou.

Studium dokončila roku 1986 a hned vzápětí si ji diváci začali všímat. Z nenápadných vedlejších rolí dělala díky svému talentu nezapomenutelné postavy. V dramatickém filmu Requiem pro panenku (1991) předvedla mrazivě dokonalý výkon sadistické vychovatelky v ústavu pro mládež. Kritici žasli. A po kultovních komediích Pelíšky a Pupendo ji milovalo celé Česko. Eva Holubová – ta nehezká, ta uťápnutá – se stala jednou z nejobsazovanějších hereček u nás.

Zároveň se jí konečně splnil i soukromý sen. Po třicítce potkala životní lásku, výtvarníka Miroslava Zdeňka. Dlouholetý kamarád se proměnil v oporu a partnera – a Eva po letech tápání pocítila, jaké to je, když vás má někdo rád takového, jaký jste. Roku 1993 se jim narodila vytoužená dvojčata: Adam a Karolína.

V ten moment by se mohlo zdát, že všechny démony už Eva dávno setřásla z ramen. Vždyť dosáhla všeho, o čem snila. Stala se slavnou herečkou, milující manželkou a matkou dvou zdravých dětí. Nad jejím životem konečně vysvitlo slunce. Ale jen na čas.

Jsou rány na duši, které se hojí roky – a některé se nezahojí nikdy. Endogenní deprese, ta stará známá nemoc ze stínů, Evu nikdy zcela neopustila. Trpěla jí od dětství, jenže ještě dlouho po čtyřicítce netušila, co přesně jí je. Temné stavy se vracely ve vlnách. A Eva, místo aby vyhledala odborníky, dělala to jediné, co znala: zvedala skleničku alkoholu.

Víno, pivo, cokoli. Ráno káva a péče o děti, večer scéna a potlesk – a pak, hluboko v noci, utopení všech pocitů ve skleněné láhvi. Jak dlouho to může fungovat? Nějaký čas to okolí nepozná: umělci přece občas pijí, to k bohémskému životu patří. Kdo by soudil oblíbenou herečku, že si dá po představení pár sklenek?

Jenomže Eva nepila pár sklenek. Její duše byla nenasytná: jakmile ochutnala úlevu z alkoholu, chtěla víc a víc. Po euforii ale vždy přišel tvrdý pád zpět do úzkosti. Čím hůř jí bylo, tím zběsileji chtěla zapomenout – a tím víc pila. Začarovaný kruh se roztáčel.

V druhé polovině devadesátých let a na přelomu tisíciletí začala Holubová svůj boj s démony nezadržitelně prohrávat. Úspěchy v práci se kupily, ale v soukromí vládl chaos. Z milující matky a vtipné kolegyně se stávala nezvladatelná troska – zničená alkoholem a věčně potlačovanými depresemi.

Na jevišti zářila, v nitru trpěla. A pití se stupňovalo. Jeden večírek střídal druhý, jedna kocovina předháněla další. Doma na ni čekaly malé děti, ale máma nikde – toulala se po barech do rána. Manžel to snášel s obavami a smutkem. Přátelé se snažili domlouvat jí, varovat ji. Ona nic. Neposlouchala, nebo spíš nemohla poslouchat.

Deprese ji vháněla do náruče lahve s takovou silou, že rozum šel stranou. Děsivé historky z té doby mluví jasně: přestávala se kontrolovat, hrála opilá, na natáčení chodila pozdě nebo vůbec. V noci dokázala tančit na barovém stole, zpocená a v euforii, strhávat ze sebe oblečení a smát se cizím lidem do obličeje.

Ráno si nic nepamatovala – jen podle pohoršených výrazů kolegů poznala, jakou ostudu si zas udělala. Začala se jí bortit kariéra, rodina, zdraví i důstojnost. Stačila jediná jiskra a celý ten pracně vybudovaný život mohl shořet na popel.

Ta jiskra naštěstí nepřišla. Místo ní přišla pomocná ruka. Psal se rok 2002 a Evě bylo třiačtyřicet. Jednoho dne se probudila s bolestí hlavy, prázdnotou v srdci a nepopsatelnou kocovinou hanby. Včera se zase opila, zase křičela na manžela, zase rozplakala děti. Takhle už dál ne. Sama cítila, že stojí na pokraji záhuby.

A její nejbližší – ti, kteří ji nikdy nepřestali mít rádi – to věděli také. Jan Kraus, herec a kamarád, sebral veškerou svou rozhodnost a prakticky ji odvezl do léčebny. Tam, za zdmi psychiatrického zařízení, se Eva Holubová poprvé v životě dozvěděla jasnou diagnózu: trpíte těžkými depresemi a jste závislá na alkoholu.

Jednoduchá, strohá věta. A přece v ní bylo cosi osvobozujícího. Eva najednou pochopila, že její pití není jen morální selhání, ale zoufalý pokus léčit si vlastní nemoc.

„Nevěděla jsem, že mozek má uvolňovat jakýsi serotonin a že alkohol je nebezpečné antidepresivum, který ho na chvíli uvolní, ale vybere si za to velikou daň,“ popsala, co tehdy zjistila. Alkohol jí léta sloužil jako svépomocný lék na deprese, ale ten lék ji málem zahubil. Ve chvíli, kdy to pochopila, mohla začít skutečná léčba.

Čekaly ji týdny odvykací terapie, lékařských pohovorů, skupinových sezení. Vzpomínky, které dusila alkoholem, vypluly na povrch a Eva jim musela pohlédnout do tváře. Nebylo to snadné. Tolikrát měla chuť utéct – zpátky do hospody, zpátky do opojné tmy. Ale vydržela.

Vedle ní stáli ti, které milovala: manžel Mirek, už dávno připravený odpustit a pomoci. Dvojčata, která maminku potřebovala. Přátelé z branže, kteří drželi palce. Všichni doufali, že tentokrát to zvládne. A ona sama konečně chtěla žít.

„Nikdy nepřestanete pít kvůli dětem nebo někomu. Člověk to musí chtít sám kvůli sobě. Teprve pak začnou být všichni kolem jako posilující injekce,“ vysvětlovala později, co si z léčebny odnesla. Musela najít vnitřní odhodlání bojovat. Našla ho.

Když se Eva Holubová po měsících vrátila domů, byla to zase ona. Stále ta výjimečná herečka, ale klidnější, smířenější se sebou. Poprvé po dlouhých letech okusila, jaké to je, probudit se ráno bez výčitek a střízlivá.

Lékaři jí nasadili moderní antidepresiva, která jí pomohla stabilizovat chemii v mozku. Začala pravidelně docházet ke psychiatričce, paní doktorce Pekárkové, která bdí nad jejím duševním zdravím dodnes. Eva se naučila rozpoznat varovné příznaky splínu a včas brzdit.

Už ví, že nesmí svému životu naložit příliš práce a stresu – že si musí dovolit odpočívat, vypnout telefon, jít s manželem na dlouhou procházku do lesa a jen tak být. Stále občas cítí ozvěny svých starých depresí. Tyhle stíny v ní už nejspíš zůstanou. Ale dnes nad nimi má navrch. Ví, co na ně platí a kam se obrátit, když přijdou.

Svou 13. komnatu otevřela veřejně a bez studu – v dokumentu České televize vyprávěla o alkoholismu a úzkostech, aby ukázala i dalším lidem, že není hanba trpět duševní nemocí. Na sociálních sítích se netají tím, že bere léky a chodí na terapie.

A vůbec poprvé v životě přijala sama sebe takovou, jaká je: už neřeší vrásky, nemá mindrák ze svého nosu ani kila navíc. Ví, že tohle všechno jsou maličkosti. Že důležitější je osobnost, laskavost, vnitřní pohoda.

Její příběh by klidně mohl skončit happy endem – a v mnoha ohledech skončil. Eva Holubová překonala své nejhorší démony a dál dělá to, co miluje. Na jevišti rozdává smích a radost, v zákulisí podporuje charitativní projekty. Sama dobře ví, jaké to je spadnout až na dno. A možná právě proto má obrovské pochopení pro cizí trápení.

Dnes nezištně pomáhá druhým: spolupracuje s nadacemi, je patronkou projektů pro zdravotně postižené, veřejně mluví o depresích, aby pomohla zbořit tabu kolem duševních nemocí. Z dívky, která chtěla zemřít, se stala žena, jež svou otevřeností zachránila už nejeden další život. Stačí slyšet ji vyprávět – tak upřímně a bez příkras – a pochopíte, že v tom nejste sami.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Eva_Holubov%C3%A1

https://www.vlasta.cz/celebrity/eva-holubova-manzel-filmy-dcera-instagram/

https://www.krajskelisty.cz/praha/obvod-praha-4/6584-eva-holubova-chtela-spachat-sebevrazdu-co-ji-zachranilo-tajnosti-slavnych.htm

https://www.kafe.cz/celebrity/eva-holubova-alkoholismus.html

https://www.dotyk.cz/magazin/eva-holubova-zamlada/

https://zeny.iprima.cz/slunecna/eva-holubova-cely-zivot-bojuje-s-depresemi-v-devatenacti-se-dokonce-chtela-zabit

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/812889/nejen-dada-patrasova-vyhledala-pomoc-slavni-kteri-skoncili-v-lecebne-etzler-bartosova-zounar-holubova-a-dalsi.html

https://www.ahaonline.cz/clanek/zhave-drby/184648/holubove-totalni-dno-tezka-deprese-a-myslenky-na-sebevrazdu.html

https://nasehvezdy.cz/clanek/eva-holubova-se-musela-naucit-zit-s-depresemi-1482/

https://nasehvezdy.cz/clanek/od-padu-na-uplne-dno-zachranilo-evu-holubovou-setkani-s-uspesnou-doktorkou-258769/

https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/eva-holubova-celebrity-zname-osobnosti-herecka-alkoholismus-deprese.A200317_120232_lidicky_nvo

https://www.super.cz/clanek/celebrity-smutna-zpoved-herecky-evy-holubove-stale-ji-trapi-deprese-a-uziva-leky-2739

https://www.ceskatelevize.cz/porady/1186000189-13-komnata/205562210800011/