Článek
Seděla jsem v jedné z těch fotogenických kaváren v centru Prahy. Před sebou jsem měla perfektní cappuccino s labutí z mléčné pěny, vedle něj rozevřenou knihu a croissant na malém talířku. Všechno bylo naaranžované tak, aby to vypadalo jako moment klidu a pohody.
Ve skutečnosti jsem byla ve stresu. Před příchodem sem jsem se po telefonu pohádala s přítelem. Byla jsem unavená, nevyspalá a měla jsem úzkost z toho, že mi klesá dosah u posledních příspěvků. Vyfotila jsem tu scénu asi padesátkrát, z různých úhlů.
Nakonec jsem vybrala tu nejlepší fotku, přidala filtr, napsala k tomu popisek o tom, jak je důležité umět se zastavit a užít si chvilku pro sebe, a s pocitem prázdnoty to nahrála na Instagram.
V tu chvíli ke mně přistoupila mladá holka. Mohlo jí být tak osmnáct, v očích měla nervózní jiskru. „Promiňte, že ruším,“ řekla tiše. „Vy jste Katka, že? Já vás sleduju a jste moje obrovská inspirace.“
Nasadila jsem svůj profesionální, vřelý úsměv. „Jé, to je milé, děkuji,“ odpověděla jsem.
Holka se rozzářila. „Já vám tak závidím váš dokonalý život,“ vydechla upřímně. „Všechno na vašem profilu vypadá tak krásně a jednoduše. Musíte být tak šťastná.“
Ten úsměv mi na tváři zamrzl. Zevnitř, tam, kde to nikdo nevidí. „Děkuju,“ řekla jsem znovu, ale to slovo chutnalo jako lež.
Dokonalý život. Šťastná. Ta holka neviděla mě. Viděla tu fotku, co jsem právě nahrála. Viděla iluzi. Neviděla tu hádku, tu úzkost, to prázdno. Záviděla mi něco, co neexistovalo.
Co já to vlastně dělám? „Inspiruju“ lidi. Ale k čemu? K tomu, aby se cítili špatně, protože jejich životy nevypadají jako moje pečlivě naaranžované fotky? K tomu, aby toužili po nedosažitelné dokonalosti? Ta dívčina upřímná závist mi nepřinesla uspokojení. Přinesla mi pocit viny.
Děkovala jsem jí za milá slova, ale v hlavě mi běžela jediná myšlenka: Kéž bys věděla pravdu. Kéž bys věděla, že to kafe je studený, protože jsem ho půl hodiny fotila. Že tu knížku jsem ani neotevřela. A že ta chvilka pro sebe je ve skutečnosti práce.
Když odešla, zůstala jsem sedět a dívala se na svůj telefon. Na tu dokonalou fotku. Na ty stovky lajků, které tam začaly naskakovat. Každé to srdíčko bylo jako malé bodnutí. Potvrzení mého podvodu.
A v tom tichu, kdy už jsem nemusela hrát žádnou roli, mi to došlo. Celou dobu jsem se tak snažila vytvořit obraz šťastného člověka, až jsem zapomněla, jaké to je, být skutečně šťastná.
Sáhla jsem po telefonu a tu fotku s cappuccinem jsem smazala.
Ten večer jsem neudělala nic dramatického. Jen jsem na své stories nahrála fotku svého obyčejného hrnku s čajem a hromady nevyžehleného prádla na gauči. A k tomu jsem napsala: „Dneska to nebyl úplně skvělý den. A to je taky v pořádku.“
Čekala jsem cokoliv. Ticho. Kritiku. Ale místo toho mi začaly chodit zprávy. „Díky, že jsi to napsala.“ „Tohle jsem přesně potřebovala slyšet.“ „Konečně někdo normální.“ Bylo jich jen pár, mnohem míň než lajků u dokonalé fotky.
