Ivanka Devátá: přitahovali ji „zlobiví“ chlapi. Vinkláře si vzala dvakrát. Zkazil jí životní lásku

„Večer jsem šla spát a ráno se už probudila ochrnutá.“ Těmito prostými slovy popisuje Ivanka Devátá šokující probuzení do listopadového rána roku 2020. Předchozí noci uléhala s běžnými myšlenkami; netušila, že uprostřed spánku udeří mozková mrtvice a připraví ji o vládu nad vlastním tělem.

Když se rozednilo, nedokázala zvednout nohy z postele. Nejhorší úder osudu přišel v nečekaně tichý moment – v okamžiku klidu, kdy tělo odpočívalo. Devátá náhle zjistila, že svět kolem ní se změnil: levá ruka ji neposlouchá, chodit je nemožné. V bezmocné panice ji napadlo jediné – co teď bude? Nikdo nevěděl, zda tahle slavná herečka a spisovatelka ještě někdy povede plnohodnotný život.

Místo aby v ten den vzpomínala na kulaté jubileum svého někdejšího muže, ležela ochromená v nemocnici. Bylo 11. listopadu 2020 a Josef Vinklář by právě oslavil devadesátiny – jenže jeho bývalá žena na to vůbec nepomyslela. Bojovala o každý pohyb prstů.

Nad její postelí visela nejistota, jestli ještě někdy zvládne chodit. Sama později hořce poznamenala, že člověk nikdy neví dne ani hodiny, kdy se život obrátí naruby. Strávila měsíc na lůžku a vyhlídky byly vážné. „Naštěstí mluvím. S rukama hýbu, nohama jakžtakž, ale není to už ono, mrtvička se na mně podepsala,“ povzdechla si poté, co přežila první kritické týdny.

Domů ji nakonec propustili s chodítkem, tělesnou slabostí a také s jedním velkým ponaučením. Nikdy předtím ji život nešetřil – přesto se v ní něco vzepřelo. Ivanka se rozhodla bojovat dál, jako už tolikrát. Abychom pochopili nezdolný optimismus téhle ženy, musíme se vrátit o mnoho desetiletí zpátky. Do časů, kdy mladá dívka teprve zjišťovala, jak bolavý a krásný zároveň umí život být.

Ivanka Devátá přišla na svět 27. listopadu 1935 v Praze. Narodila se do umělecké rodiny – jejím otcem byl uznávaný hudební skladatel a dirigent Antonín Devátý. Maminka pocházela z východních Čech.

Dětství malé Ivanky začalo ve stínu válečných let, ale v rodině se i tak zpívalo a vtipkovalo. Otec ji odmalička vedl k hudbě, jenže jablko tentokrát padlo daleko od stromu.

„Já jsem ta kovářova kobyla, která chodí bosa. Zpívat neumím,“ smála se po letech Ivanka, která prý prochodila dětství po hodinách klavíru zcela zbytečně. Tatínkův hudební talent nezdědila – zato po něm získala energii, charisma a snad i tu nakažlivou životní jiskru, s níž později okouzlovala diváky.

Devátá často vzpomíná, že domovem jí byla celá republika. Její otec dostával angažmá v různých městech a rodina se stěhovala z místa na místo. Malá Ivanka tak část dětství prožila u prarodičů na Chrudimsku, jindy zase v Brně, pak v Plzni – až se zdálo, že kufry nikdy pořádně nevybalí.

Měla talent snadno si zvykat na nové prostředí. Přesto v ní některé loučení zanechalo jizvy. „V šestnácti letech jsem byla vyrvána od kamarádek a první lásky,“ přiznala po letech. Tehdy její otec získal místo šéfa rozhlasového orchestru v Plzni a dospívající Ivanka musela opustit milovanou Moravu i blízké přátele.

Naučila se však rychle otřít slzy a jít dál. Vždyť zanedlouho už maturovala – s výbornými výsledky – a čekalo ji nové velkoměsto, Praha. Tam se zrodil její osud.

Ještě jako studentka okusila divadelní prkna a okamžitě se v jejich světle našla. Ve škole hrávala ve školních představeních, přivydělávala si také v rozhlase. Divadlo ji úplně pohltilo. „V divadle jsem hrála raději komedie. To jsem byla ve svém živlu,“ říká o sobě.

Na jevišti rozdávala smích a energii – drobná, usměvavá brunetka s hlubokýma očima, která dokázala v jediné větě rozesmát celé hlediště. Byl v ní už tehdy dar humoru, jímž později proslula i jako spisovatelka.

Koncem padesátých let se naplno rozběhla její profesionální kariéra. Hrála nejprve v oblastních divadlech a záhy dostala angažmá i v Praze. Jako herečka nebyla žádné ořezávátko.

Hned svůj první film si „odkřtila“ v krutých podmínkách: celé dny musela ve snímku V proudech stát po pás v ledové vodě horské řeky, aby kamera zachytila realistický boj člověka s rozbouřeným Dunajcem. Po boku francouzských hvězd Roberta Hosseina a Marina Vlady se tenkrát třásla zimou tak, že jí produkce dávala pít horký čaj s rumem na zahřátí.

Bylo to doslova o život. Devátá to však zvládla – a s nadsázkou sobě vlastní později poznamenala, že první velkou filmovou roli téměř odmarodila. O to raději měla práci pro rozhlas. „Tam je to čistá práce,“ říkala – stačilo se postavit k mikrofonu a člověk mohl kouzlit hlasem, aniž by mrznul v dešti nebo se potil pod parukou.

Na přelomu 50. a 60. let už byla etablovanou herečkou. Zářila v Divadle ABC a později dlouhé roky v Realistickém divadle. V létě 1959, ve svých dvaceti čtyřech letech, oblékla poprvé svatební šaty. Jejím vyvoleným se stal kolega herec Miloš Hlavica. Pohledný mladý muž, který vedle herectví maloval, okouzlil Ivanku laskavostí a noblesou.

Byl o dva roky starší a zdál se být ideálním partnerem pro život. Krátce po svatbě se jim narodil syn Marek. Ivanka si užívala roli maminky a manželky – zároveň ale nezanevřela na divadlo, hned po šestinedělí stála zase na scéně. Z pohledu zvenčí měla všechno, co si mohla přát: milujícího muže, zdravé dítě, rozjetou kariéru. Osud s ní však měl jiné plány.

Jednoho dne se Ivanka setkala s kolegou Josefem Vinklářem. Pohledný herec s pronikavým pohledem byl ve své době velkou hvězdou – o deset let starší, charismatický, zkušený. Už jednou ženatý, s pověstí bohéma. Devátá tehdy cítila, že ji na spořádaném rodinném životě s Hlavicou cosi neuspokojuje.

„První manžel byl na mě moc hodný,“ přiznala s úsměvem. Už jako dívku ji prý přitahovali spíš zlobiví kluci. A Josef Vinklář v sobě nepochybně kus takového muže měl. Sršel vtipem, poklonami, dobrodružstvím – vedle něj se Ivanka cítila znovu jako ta šestnáctiletá, které buší srdce vzrušením.

Co následovalo, bylo na tehdejší dobu hotový skandál. Kvůli Vinklářovi opustila svého hodného manžela i dvouletého synka – a vydala se za hlasem vášně. Rozvedla se s Hlavicou a záhy nato stanula podruhé před oltářem, tentokrát s Josefem. Psal se rok 1962. 

Okolí kroutilo hlavou; Ivanka sama dnes otevřeně říká, že si to dodnes vyčítá. Tehdy ale věřila, že tentokrát našla to pravé. Vinklář byl její osudový muž – myslela si, že s ním zestárne. Osudový byl, bohužel, v jiném smyslu.

Zpočátku prožívala euforii. Vedle temperamentního manžela se nenudila ani den. Brzy spolu přivedli na svět syna Adama. Josef se ovšem vzápětí začal projevovat v plné šíři své povahy. Zjitřená umělecká duše, milovník vína a ženské krásy, vtipný společník – ale také chronický lhář a nevěrník.

Ivanka brzy pocítila hořkou pachuť žárlivosti a zklamání. „Nemohla jsem mu věřit ani to, jestli je venku hezky, nebo prší. Prostě lhal, kudy chodil,“ přiznala otevřeně po letech. Každý jeho odchod z domova v ní vyvolával nejistotu. Když se vrátil a líbal ji na přivítanou, hlavou jí běželo, zda z něj necítí cizí parfém. Byl to začarovaný kruh vášně a pochyb. Vinklář uměl být okouzlující a „jiskřit“ – a jí se právě to na něm tolik líbilo. Dokud nezačal chodit jiskřit jinam.

Nevěry na sebe nenechaly dlouho čekat. V hereckých kuloárech se šeptalo, že Josefovy zálety jsou veřejným tajemstvím. Ivanka o nich časem věděla – a trápilo ji to o to víc, že na něm byla citově závislá. Žila jako na houpačce: jednou milovaná manželka charismatického muže, podruhé ponížená žena, která do noci čeká, zda se choť vrátí z „návštěvy u kolegy“ opravdu jen ovíněný, a ne s rtěnkou na límečku.

Devátá měla hrdosti dost. Nakonec pohár trpělivosti přetekl. Po sedmi letech manželství podala žádost o rozvod. Psal se rok 1969. Vinklářova tehdejší aféra s kolegyní z Národního divadla už se nedala přehlížet a Ivanka odmítla dál hrát roli slepé. S dvěma malými syny – vlastním Markem a společným Adamem – odešla od nevěrného muže. Bylo jí teprve 34 let a v srdci cítila mrazivou kombinaci úlevy a bolesti. Poprvé v životě poznala, jak chutná skutečné zklamání v lásce.

Po rozvodu zůstala Ivanka Devátá sama s dětmi. Vrátila se k herecké práci naplno a pokoušela se na Josefa zapomenout. Nebylo to snadné – společný syn Adam mu byl podobný každým coulem, a navíc Vinklář se z jejího života nemínil vytratit tak docela. Přesto se v tomto temném období objevil paprsek světla: kolega Ladislav Mrkvička.

Oba působili ve stejném divadle a Mrkvička už dlouho choval k Ivance náklonnost. Teď, když byla volná, se sblížili. Ladislav byl pravým opakem Vinkláře – klidný, poctivý, spolehlivý muž s dobráckým úsměvem. Zamiloval se do Ivanky hluboce a přijal pod svá ochranná křídla i malého Adámka, kterému v té době byly asi čtyři roky.

Devátá po letech prozradila, že vztah s Mrkvičkou patřil k nejkrásnějším obdobím jejího života. „Byl to vztah, jaký bych přála každé ženské,“ řekla doslova. V jeho náručí si poprvé připadala v bezpečí, milovaná tak, jak si vždy přála.

Jenže minulost na ni stále dotírala. Josef Vinklář – ač rozvedený – nezvládal pohled na svou bývalou ženu po boku jiného. Žárlivost z něj udělala nepřítele. Když se doneslo k jeho uším, že Ivanka našla štěstí s Mrkvičkou, reagoval vztekle. Svého hereckého kolegu a soka začal veřejně pomlouvat a dokonce mu vyhrožoval.

„Dobře si pamatuj, že tě stejně zničím!“ vzkázal mu podle svědectví Deváté – a v tom varování zněla nenávist opuštěného muže. Mrkvička byl Vinklářovou zlobou zaskočen. Nechtěl vstupovat do nekonečných sporů. A Ivanka? Ta stála před nejtěžším rozhodnutím: buď láska k Ladislavovi, nebo klid pro všechny. Nechtěla ohrozit své syny ani rozdmýchat otevřený konflikt.

Vzala tedy rozum do hrsti a učinila bolestnou oběť. Po necelém roce vztah s Ladislavem ukončila. Ztratila tak možná muže svého života – což s odstupem času sama přiznává. Mrkvička, hluboce zraněný Vinklářovou agresí, ze života Deváté ustoupil. A Josef?

Ten na svou bývalou lásku vzápětí udeřil s prosíkem. Plakal, přemlouval, sliboval modré z nebe. Dokonce neváhal poslat za Ivankou malého Adama – jejich společné dítě – aby maminku obměkčil. „On brečel, přemlouval, prosil. Sliboval, že už bude hodný. Poslal za mnou dokonce našeho synka Adama, aby mě přesvědčil,“ vzpomíná Ivanka na tuhle bizarní „rodinnou diplomacii“.

Stála před rozhodnutím, které by rozervalo i silnější povahu. Vinklář ji kdysi přitahoval jako magnet – a teď před ní klečel v slzách. Navíc tu byl Adam, který potřeboval tátu. „Velkou roli hrál fakt, že jsme měli společného syna,“ říká Devátá tiše. A tak nakonec svolila.

V roce 1972 si Josefa Vinkláře vzala podruhé. Věřila, že tentokrát vše bude jiné. On přísahal, že sekne s flámováním i zálety. Nechtěla už znovu zahodit šanci na úplnou rodinu. Několik měsíců žili skutečně idylicky – skoro jako by navázali tam, kde kdysi ve sladkých počátcích přestali. Jenže povaha se nemění ze dne na den. Vinklář byl brzy zpět ve starých kolejích.

Jeho žárlivost paradoxně neuhasla – naopak, podezíral Ivanku ze vztahů, které neexistovaly. Sám ovšem neodolal pokušení, když mu do cesty vstoupila mladičká herečka z divadla. Druhé manželství Deváté a Vinkláře tak trvalo jen dva roky. Josef opět lhal a chodil za jinými, a Ivanka tentokrát už neváhala ani chvíli. Podala žádost o rozvod znovu, tentokrát definitivně.

Když se roku 1974 rozvedli podruhé, byla Ivanka Devátá v očích veřejnosti tou, která si „vzala jednoho muže dvakrát“. Tahle nálepka ji provází dodnes – a trochu ji mrzí, že zastínila všechny její ostatní úspěchy. „My jsme pětatřicet let rozvedení, on už je deset let mrtvej, a pořád to všechny zajímá. Jako bych v životě dokázala jedinou věc – vzít si toho chlapa dvakrát,“ posteskla si jednou.

V jejím hlase už ale nebyla hořkost, spíš pobavený nadhled. Svého exmanžela má navzdory všemu pořád ráda – aspoň tak ráda, jak můžete mít člověka, který vám zlomil srdce, ale dal vám milované dítě. „Byl to úžasnej herec… Byl skvělej, ale na to ho nemusím mít doma, že jo,“ uzavírá tohle téma se šibalským úsměvem.

Nikdy nelitovala, že se s ním rozvedla. „Rozvod? Moc dobře jsem udělala,“ prohlásila jinde otevřeně. Jediná hořkost, která jí zůstala, míří do vlastního nitra: že kdysi kvůli Vinklářovi opustila prvního muže. „Obě manželství s Vinklářem byla za trest,“ řekla jindy bez obalu. V té větě zaznívá všechen smutek z nenaplněných nadějí.

Po druhém krachu vztahu s Josefem Vinklářem už zůstala raději sama. Do třetice do manželství nevstoupila. Soustředila se na výchovu synů a na práci. Psal se počátek 80. let a Ivanka Devátá stála na prahu nové životní kapitoly – takové, kterou by si v mládí nikdy nevysnila. Z herečky se pomalu stávala spisovatelka.

Když Ivanka odešla začátkem 90. let do hereckého důchodu, neznamenalo to pro ni konec tvorby. Naopak – popadla tužku a začala psát fejetony, povídky a humoristické knihy. Využila bohaté životní zkušenosti i talent vidět svět s nadsázkou.

První knihu vydala v roce 1992 a trefila se do vkusu čtenářů. „A jsem taky strašně ráda, že mám v sobě dar humoru. Představte si, že bych psala poezii. To bych umřela hlady,“ glosuje svou spisovatelskou dráhu sebekriticky.

Jedna kniha střídala druhou – a z Ivanky Deváté se stala oblíbená autorka odlehčených vzpomínek a příběhů ze života. Psaní jí doslova vlilo novou krev do žil. Každé ráno usedala k papíru (počítači se vyhýbala) a rukou vytvářela stránky textu, v němž často přetavila vlastní bolest v humor.

Sama přiznává, že při odevzdávání každého rukopisu je přesvědčena, že „nic tak hloupého ještě nenapsala“ – jen aby ji pak příval dopisů od nadšených čtenářek vyvedl z omylu. V Deváté se snoubí skromnost s vrozeným vypravěčským talentem. Postupně vydala téměř dvě desítky knih, z nichž mnohé se dočkaly několika dotisků.

Bylo by chybou myslet si, že její psaní pramenilo jen z idylky. Naopak – živnou půdou jejího humoru se často stalo to nejbolavější, co prožila. Když ji trápily vztahy, dokázala o tom napsat s nadhledem, který jiným pomáhal. A když ji zradila vlastní mysl, dokázala i to zúročit v knize.

Ano, i silná a optimistická Ivanka Devátá si prošla psychickým zhroucením. Stalo se to nedlouho po padesátce, v době, kdy na ni dolehla samota a nikdy nezahojené citové rány. Ocitla se tehdy na čas v psychiatrické léčebně. „Ani v blázinci není o humorné situace nouze,“ poznamenala později s ironickým úsměvem.

S odstupem vylíčila svou cestu na úplné dno v knižní zpovědi s příznačným názvem Jak jsem se zbláznila. Opět se ukázalo, že její upřímnost a humor pomáhají nejen jí, ale i ostatním – čtenáři si knihu zamilovali. Ivanka tak překonala další démony minulosti. Co ji nezabilo, to ji skutečně posílilo.

Kromě literatury čerpala Devátá sílu také ze svých dvou synů. Marek Hlavica, starší z nich, zdědil umělecké vlohy po rodičích – sice se nestal hercem, ale v dospělosti se prosadil jako uznávaný novinář a moderátor. Vztah s ním procházel přirozenými etapami, ale nikdy matce nedělal vrásky nad rámec běžných starostí.

Marek založil vlastní rodinu, a Ivanka se tak časem radovala i z vnoučat. Horší to bylo s mladším synem, Adamem Vinklářem. Už jeho křestní jméno v sobě neslo dědičný hřích – byl tak podobný svému charizmatickému otci, až to bralo dech. A bohužel nejen vzhledem. „Adámek zdědil po tatínkovi všechno – podobu i vlastnosti. Bohužel jen ty špatné,“ posteskla si jednou s nadsázkou Devátá.

Měla tím na mysli synovu nestálou povahu a bouřlivý život. Adam byl šikovný truhlář, ale žádné zaměstnání mu dlouho nevydrželo. Vztahů měl několik a žádný nedopadl dobře – v tom se svému otci podobal až osudově. Když se mu narodily vlastní děti, nedokázal udržet rodinu pohromadě.

Více než domov ho lákaly noční kluby a hazardní hry. Propadl gamblerství a prohrál takřka vše, co mohl. Ivanka trpěla, ale odmítla ho litovat veřejně. Nikdy ho veřejně nehanila, ale ani neomlouvala. Věděla, že démony musí porazit sám. Nakonec Adama dostal z nejhoršího až zásah dobrého přítele, který ho doslova odtáhl na léčení.

Devátá o synových potížích otevřeně promluvila v televizním pořadu 13. komnata, kde přiznala, že si s Adamem prošli peklem. Při vyprávění o tom, jak závislost převrátila jejímu synovi život vzhůru nohama, měla v očích slzy.

Ale opět – nenechala smutek vítězit dlouho. Když se Adam vyléčil ze své hráčské vášně, považovala to za své velké vítězství. Řekla, že je na něj hrdá, protože dostal rozum a postavil se znovu na nohy. Jen občas, s ironickým úsměvem, poznamenala: „Je to holkař jako otec… rozdává byty, když ho to chytne, a potom skončí na krku mámě.“ Tahle narážka se nedávno naplnila doslova.

Ve svých osmaosmdesáti letech se Ivanka Devátá ocitla znovu v jedné domácnosti se synem. Adam se po dalším vztahovém krachu neměl kam uchýlit, a tak zakotvil u maminky. „Převrátil mi život naruby. Zvykla jsem si na samotu a klid – a teď je po klidu,“ přiznává otevřeně Ivanka a v jejím hlase se mísí láska i lehká otrávenost.

Miluje svého „Adámka“ nade vše, ale v devětaosmdesáti letech je spolubydlení se synem náročnou zkouškou trpělivosti. Když nad tím kroutí hlavou, nezapomene dodat, že to prostě „k životu patří“. A hned má po ruce řešení: svůj rodinný chaos využila jako inspiraci k další knize.

Napsala o Adamovi humorně laděné vzpomínky s výmluvným názvem Můj příšerný syn. „V zábavném a nostalgickém vyprávění o svém mladším synovi se nořím do vzpomínek – na synovo dětství, na jeho otce, ale i na dalšího osudového muže mého života,“ láká čtenáře.

Vysoký věk Ivanky Deváté s sebou přinesl i zdravotní útrapy. Ona jim ale čelí se stejnou odvahou, s jakou kráčela životem vždycky. V roce 2017 ji zaskočila vážná diagnóza – rakovina tlustého střeva. Lékaři objevili v jejím břiše několik nádorů. Pro někoho by to byl rozsudek, ale Ivanka reagovala po svém: odmítla se litovat a dokonce zavrhla chemoterapii, kterou jí navrhovali.

Podstoupila operaci, ale rozhodla se, že zbytek života nehodlá strávit na agresivní léčbě, pokud to nebude nutné. „Už brzy mě čeká operace,“ řekla tehdy klidně médiím a dodala, že se cítí v dobrých rukou lékařů. Osud jako by si na ní zkoušel svou sílu – jenže Ivanka se nedala zlomit. Po úspěšné operaci se zotavila překvapivě rychle.

Dokonce hned začala znovu jezdit na besedy se čtenáři, rozdávat autogramy a úsměvy. Když se jí lidé soucitně ptali na zdraví, mávla rukou: „To víte, v mém věku se vždycky něco najde.“ Jako by šlo jen o rýmu. Ve skutečnosti ji uzdravování stálo mnoho sil, ale navenek zůstávala pevná jako skála.

Když překonala rakovinu, přišla další rána – mozková mrtvice, se kterou jsme příběh začali. V roce 2020, uprostřed jedné noci, její tělo nečekaně vypovědělo službu. Devátá vzpomíná, že usnula naprosto normálně a probudila se do nejhoršího rána svého života.

Nemohla se hýbat. Díky rychlé pomoci lékařů přežila, ale ochrnula na polovinu těla. „Večer jsem šla spát a ráno se už probudila ochrnutá,“ popsala tu hrůzu, kterou by jiní oplakali – a ona o ní dokáže mluvit s pokorným klidem. Následovala dlouhá rehabilitace, během níž se znovu učila chodit. Žena, která celý život sršela energií, byla najednou odkázaná na cizí pomoc.

Přesto se nevzdala. Každý den poctivě cvičila drobné pohyby prstů, učila se zvednout z lůžka, s pomocí chodítka udělat pár kroků. Doma nad ní bděli synové a profesionální pečovatelka, ale nejvíc jí pomohla její vlastní tvrdohlavost. Devátá se znovu postavila na nohy. „Už to není ono,“ říká sice o svém pohybu, „mrtvička se na mně podepsala,“ ale když ji vidíte, jak se usmívá, pochopíte, že její duch zůstal nezlomený.

A tak dnes Ivanka Devátá – herečka, spisovatelka, matka a babička – sedává ve svém křesle s hůlkou po boku a stále s ohromnou chutí vypráví svůj příběh dál. Říká, že měla těžký život, ale zároveň nádherný.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ivanka_Dev%C3%A1t%C3%A1

https://www.lifee.cz/zivotni-optimistka-ivanka-devata-dvakrat-si-vzala-jednoho-slavneho-muze-b81fe

https://sedmicka.tyden.cz/rubriky/ivanka-devata-prozradila-na-co-uhnala-vinklare_473225.html

https://www.zdarskevrchy.cz/cz/archiv-clanku/1832-ivanka-devata-%E2%80%93–k-svatku-jsem-si-darovala-vysocinu

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/660747/exmanzelka-vinklare-ivanka-devata-v-noci-ochrnula.html

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/619821/ivanka-devata-zpytuje-svedomi-obe-manzelstvi-s-vinklarem-byla-za-trest.html

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/519748/tajemstvi-nemocneho-mrkvicky-vyhrozoval-mu-zarlivy-vinklar-kvuli-zenske.html

https://www.ahaonline.cz/clanek/zhave-drby/219655/vdova-po-vinklarovi-ivanka-devata-jejich-syn-prisel-o-vse.html

https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/ivanka-devata-mrtvice-ochrnuti-nemocnice-syn-adam-vinklar-marek-hlavica.A201113_094847_lidicky_zar

https://www.idnes.cz/onadnes/vztahy/ivanka-devata-josef-vinklar-rozhovor.A191005_195339_vztahy-sex_abr

https://www.frekvence1.cz/clanky/celebrity/ivanka-devata-o-souziti-s-dospelym-synem-prevratil-mi-zivot-naruby.shtml

https://www.ceskatelevize.cz/porady/1186000189-13-komnata/211562210800015/