Článek
Michaela žije v malém bytě na kraji Plzně, kam se přestěhovala před pár lety kvůli studiu na místní univerzitě. Už tehdy se potkala se Štěpánem, který byl o rok starší a na stejném oboru si vedl skvěle. Seznámili se úplně náhodou – jedna společná známá mu řekla, že Miška potřebuje pomoct s těžkým projektem. Štěpán kývl a za pár dní už trávili večery zavření v učebně, kde Michaele vysvětloval, co a jak. Oba si rozuměli až neuvěřitelně snadno, nad stejnými vtipy se chichotali, dokázali bez rozpaků mluvit o čemkoli.
Tehdy Michaela chodila s jiným klukem, ale ten se neměl k tomu, aby ji nějak víc podporoval v její vysněné kariéře, spíš žárlil na Štěpána. A Štěpán zase žil s přítelkyní, která ho ovšem po pár měsících opustila, prý kvůli nedostatku společných koníčků. Během doby, kdy šli životem každý svým směrem, zůstávalo něco pevného – vzájemné přátelství. Studia nakonec oba dokončili a skončili v pražské firmě, jenže různých oddělení, i když sídlících na jedné chodbě.
„Kdo má za nejlepšího přítele opačné pohlaví, určitě to není jen kamarádství!“ takhle jim to občas předhazovali známí. Michaela jim vysvětlovala, že Štěpán je pro ni jako mladší bratr, kterého nikdy neměla, a že to takhle funguje už několik let. Jenže pak musela odjet na dvouměsíční služební cestu do Brna, kde pracovala na náročném projektu. Se Štěpánem zůstali v denním kontaktu aspoň přes videohovory, psali si zprávy a vyměňovali si vtípky jako vždy. A Michale najednou došlo, jak moc jí chybí. Zároveň se cítila divně, protože přece jsou jen kamarádi, ne?
Když se po těch dvou měsících vrátila zpátky do Plzně, Štěpán na ni už druhý večer čekal s partou kolegů u piva, aby oslavili dokončení jejího úspěšného projektu. Všichni se bavili, popíjeli, padaly nejrůznější historky z práce i ze života. Po půlnoci se většina vytratila domů, jen Štěpán a Michaela zůstali ještě v jednom baru, kde se tančilo. Ona cítila, že se na něj dívá nějak jinak – skoro se jí tajil dech.
Skončili v taxíku mířícím k Michaelině bytu. „Nechce se mi spát, ještě zůstaň,“ špitla mu na chodbě. A už v předsíni se políbili. Připadala si jako v prudké bouři: roky potlačovaný jiskření teď vybuchlo naplno. Milovali se do rána a pro ni to byl nádherný, omamný zážitek. Jenže druhý den? Když se Štěpán vytratil, zůstal po něm jen pach jeho kolínské a to ohromující poznání: oni dva, nejlepší kamarádi, se vyspali. Na Michaelu dolehla nejistota, jestli právě nezničili něco vzácného.
Teď se neviděli asi pět dnů. Vyhýbají se jeden druhému, i v práci se minuli, protože on narychlo odjel na schůzku v jiném městě. Michaela se bojí, že bude muset dál předstírat, že nic, nebo se začít tvářit, že je vše jako dřív. Jenže od té chvíle, co se dotkli, se v ní rozhořelo něco hlubšího. „Možná jsem ho vlastně milovala už dřív, jen jsem to neviděla,“ říká si. Zároveň tuší, že pokud si to nahlas přizná, riskuje ztrátu kamaráda, protože co když on to cítil jen jako jednu opileckou epizodu?
„Nechci si hrát na ledovou královnu, ale nevím, jak začít. Co mu napsat? ‚Ahoj, budeme teď pár, nebo jak?‘ Strach mě ochromuje – co když mu jen zkomplikuju život a on mě bude brát jako vtíravou holku, co hned touží po vztahu?“ Rozpolcená Michaela tak sedí doma a probírá si jeho staré zprávy, míjí oblíbené fotky z výletů, kde stáli vedle sebe, a cítí, jak se to všechno hroutí. Přemítá, zda má prostě jít a říct mu do očí, co k němu cítí. Nebo mlčet a dát tomu čas, až se obavy uklidní.
V srdci bouře, v hlavě zmatek – tak vypadá Michaelin současný svět. „Možná je to šance na lásku, možná cesta do pekel. Netuším. Ale mlčet a dělat, že nic nebylo, je to asi nejhorší, co můžeme udělat…“
