Článek
Ta role je jednoduchá. Jsem vtipná, jsem pohotová, umím naslouchat. Umím se usmát na chlapa, co mi skládá nemotorné komplimenty, a stejně tak umím poslat do patřičných mezí toho, co už má moc upito. Je to hra. Hra, ve které znám pravidla a ve které jsem fakt dobrá. Barový pult je dokonalá ochrana – dost blízko na to, abyste navázali kontakt, ale dost daleko na to, abyste si nikoho nepustili k tělu.
A já si nikoho k tělu pouštět nechci. Před pár lety jsem si prošla ošklivým rozchodem, který mě naučil jednu věc: láska bolí. A tak jsem si kolem sebe postavila zeď. Vysokou a pevnou. Přes den jsem spala a v noci jsem si nasadila svou barmanskou masku. Fungovalo to. Měla jsem spoustu známých, ale žádné skutečné přátele. Byla jsem v bezpečí. A byla jsem strašně sama.
On se jmenoval Marek. Byl pravidelný host. Chodil tak dvakrát do týdne, vždycky si sedl na to samé místo na rohu baru. Byl jiný než ostatní. Moc toho nenamluvil, spíš jen pozoroval. Náš flirt byl jiný. Tichý. Bylo to v pohledech, které trvaly o vteřinu déle. V úsměvech, které nebyly jen pro ostatní. V tom, jak mi beze slova podal skleničku, když viděl, že mám moc práce.
Byla to naše malá, bezpečná hra. Nikdy nepřekročil tu neviditelnou hranici. A já taky ne.
Až do včerejška.
Bylo po zavíračce. Poslední hosti byli pryč, v baru bylo ticho, jen slabě hučela lednice. Dokončovala jsem úklid a on tam pořád seděl. Pomohl mi se stoličkami na stoly. Když jsem si oblékala bundu, venku se rozpršelo.
„Prší,“ řekl prostě. „Nechceš hodit domů?“
„Ne, děkuju, to je dobrý. Půjdu pěšky.“ Bylo to automatické. Byla to ta bezpečná, naučená odpověď, která nikoho k ničemu nezavazuje.
Už jsem to skoro řekla. Ale z nějakého důvodu jsem se zasekla. A v tom tichu, v tom prázdném, uklizeném baru, na mě dolehla tíha všech těch večerů, kdy jsem šla sama domů deštěm.
Najednou jsem si uvědomila, jak moc jsem unavená. Ne z práce. Ale z té samoty. Z té zdi, kterou jsem si kolem sebe tak pečlivě postavila. Ta zeď mě sice chránila, ale taky mě věznila.
A co když řeknu ano? Co se stane? Co když to bude v autě trapné? Co když zjistím, že si vlastně nemáme co říct, když mezi námi nebude ten barový pult? Co když mě bude chtít jen dostat do postele? A co když ne? A co když ano, a já se zase spálím?
V hlavě mi běžely všechny ty katastrofické scénáře. Všechny ty důvody, proč je lepší říct ne. Je to jednodušší. Bezpečnější.
Ale pak jsem se na něj podívala. Stál tam, klidně, ruce v kapsách, a čekal. Netlačil na mě. Jen mi nabídl odvoz v dešti. A já jsem si uvědomila, že ten strach, co cítím, je mnohem menší než ta touha. Touha po tom, aby to tentokrát bylo jiné.
Stála jsem tam a bojovala sama se sebou. Trvalo to jen pár vteřin, ale připadalo mi to jako věčnost. Bitva mezi mým strachem a mou nadějí.
Zhluboka jsem se nadechla. To ochranné brnění, které jsem nosila tak dlouho, poprvé povolilo. Podívala jsem se na něj a usmála se. Tentokrát ne jako barmanka na zákazníka. Ale jako Zuzana na Marka.
„Jo,“ řekla jsem a můj hlas zněl trochu nejistě. „To by bylo fajn. Děkuju.“
