Článek
Moje pracovna je moje svatyně. Stěny pokryté astrologickými mapami, uklidňující tajemná hudba a na stole se lesknou krystaly. Prostě místo klidu a harmonie. V mém vlastním životě ale poslední dobou panoval mírný neklid. Manžel Patrik byl poslední měsíce duchem nepřítomný. Chodil domů pozdě, neustále kontroloval telefon a na mé otázky odpovídal jednoslovně. „Je toho teď v práci moc,“ říkal. A já, Lucie, která si myslí, že vidí do osudů cizích lidí, jsem tomu chtěla věřit.
Ta žena, která vešla, se představila jako Silvie. Byla dokonalá. Draze oblečená, s perfektní manikúrou a s lehkým závojem nervozity v očích. Posadila se naproti mně a bez zbytečných okolků spustila.
„Jsem zamilovaná do ženatého muže,“ řekla a její hlas byl pevný. „Jsme spolu půl roku. Říká, že se svou ženou už dávno nežije, že je to jen zvyk. Chci vědět, jestli mají naše osudy šanci. Jestli se kvůli mně rozvede.“
Byl to příběh, který jsem slyšela snad stokrát. Přikývla jsem a požádala o data narození. Její a jeho.
Zadala jsem její údaje do programu. Nic neobvyklého. Pak jsem se zeptala na data toho muže. Silvie se podívala do svého telefonu a začala diktovat.
„Dvacátého pátého října, tisíc devět set osmdesát tři.“
Ztuhly mi prsty nad klávesnicí. Patrik. Můj Patrik se narodil ve stejný den. „To je náhoda,“ pomyslela jsem si a snažila se zachovat klid. Může to být jen shoda okolností.
„Čas narození?“ zeptala jsem se a můj hlas zněl o něco tenčeji.
„Půl sedmé ráno.“
Udeřila jsem do klávesnice. Srdce mi bušilo až v krku. To je přesně čas narození mého manžela. Místo narození, které mi řekla, bylo posledním hřebíčkem do rakve. Bylo to ono. Bez jakýchkoliv pochyb. Ten muž, o kterém mluvila, byl můj manžel.
Na obrazovce přede mnou naskočil jeho nativní horoskop. Znala jsem ho nazpaměť. Každou planetu, každý aspekt. Viděla jsem tam ten napjatý Saturn, který mu poslední dobou přinášel pocit svázanosti. Viděla jsem tam ten matoucí Neptun, který mu zatemňoval úsudek v oblasti vztahů. Byly to přesně ty konstelace, o kterých jsem s ním mluvila u snídaně. Snažila jsem se mu pomoct pochopit, co se s ním děje. A on mezitím totéž probíral se svou milenkou.
„Tak co tam vidíte?“ zeptala se Silvie netrpělivě.
Zvedla jsem k ní pohled. Můj obličej byl klidná, profesionální maska. Ale uvnitř mě zuřila exploze.
„Vidím muže v krizi,“ začala jsem pomalu a pečlivě volila slova. Hlas se mi netřásl. Byl jsem profesionálka. „Jeho horoskop ukazuje velký tlak v oblasti domova a partnerství. Má pocit, že mu jeho manželka nerozumí, že ho omezuje.“
Silvie dychtivě přikývla. „Ano, přesně to říká! Že ho dusí!“
„Vidím, že hledá únik,“ pokračovala jsem a dívala se jí přímo do očí. „Někoho, kdo by ocenil jeho… kvality. Někoho, kdo mu dává pocit svobody.“
Její oči zářily. Byla přesvědčená, že hvězdy stojí na její straně.
„Ale,“ odmlčela jsem se a nechala to slovo viset ve vzduchu mezi námi. „Hvězdy ukazují i něco jiného. Ukazují lež. A velkou slabost. Ten muž nehledá nový začátek. Hledá jen snadnou cestu, jak utéct před svými vlastními problémy.“
Naklonila jsem se k ní blíž. „A co se týče jeho manželky… její horoskop je velmi zajímavý. Má Slunce ve Štíru a velmi silný Saturn. Je to žena, která se může zdát klidná. Ale pokud je zrazena, její spravedlnost je absolutní, chladná a zničí vše, co jí zkříží cestu. Hvězdy radí se jí obloukem vyhnout.“
Úsměv z její tváře pomalu mizel. Nahradilo ho zmatení a náznak strachu. Nerozuměla tomu. Ale já ano.
Když odešla, ještě dlouho jsem seděla v tichu své pracovny. Pak jsem vstala, vzala ze stolu těžký křišťál a vší silou ho hodila proti zdi. Ten zvuk tříštícího se skla byl nesmírně uspokojivý.
Večer, když Patrik přišel domů, jsem na něj čekala v obýváku. Žádné výčitky, žádný křik.
„Ahoj,“ řekla jsem klidně. „Měla jsem dnes zajímavou klientku. Jmenuje se Silvie.“
Podíval se na mě a v jeho očích jsem viděla paniku. Věděl, že vím.
„Chtěla vědět, jestli máš v plánu se kvůli ní se mnou rozvést,“ pokračovala jsem. „Byla jsem v rozpacích. Co jsem jí podle tebe měla říct?“
