Článek
Sborovna o velké přestávce je specifické místo. Učitelé sedí, mlčky jedí svačiny a nabírají síly na další dvě hodiny boje. I já jsem byl unavený. Ne z dětí, ale z té marnosti.
Do školy jsem nastoupil s naivní představou, že můžu něco změnit. Trávil jsem hodiny přípravami, vymýšlel jsem zábavné projekty, zůstával jsem po škole s dětmi, které potřebovaly pomoct. Věřil jsem, že když do toho dám všechno, zanechám v nich nějakou stopu.
Ale systém vás pomalu semele. Papírování, neustálé reformy, rodiče, kteří si myslí, že jejich dítě je génius, a děti, které nezajímá nic jiného než jejich mobil. Ten počáteční zápal vyhořel.
Zrovna jsem si stěžoval starší kolegyni, paní Novákové. Učí už skoro čtyřicet let. Mluvil jsem o jednom klukovi z osmičky. Chytrý, talentovaný, ale naprosto apatický. Zkoušel jsem všechno, abych ho zaujal, abych v něm probudil nějaký zájem. Bez úspěchu.
Paní Nováková mě poslouchala, pomalu upíjela svou kávu. Když jsem domluvil, povzdechla si. Tím známým, unaveným povzdechem.
„Jakube, vykašli se na to,“ řekla klidně. „Já už to neřeším. Odučím si svoje a jdu domů. Stejně je nezměníš.“
Ta věta mě zasáhla jako facka. V jejích slovech jsem viděl svou vlastní budoucnost. Viděl jsem sebe za dvacet let. Cynického, vyhořelého chlapa, který už se o nic nesnaží, jen si odškrtává hodiny do důchodu.
Má pravdu? Byly všechny ty roky snahy, všechny ty hodiny navíc, všechny ty probdělé noci nad přípravami, zbytečné? Vybavily se mi tváře stovek dětí, které prošly mou třídou. Na kolik z nich jsem měl skutečný dopad? Na pět? Na deset? A co ten zbytek?
Ten pocit marnosti byl zdrcující. Jako by mi někdo sebral poslední zbytek iluzí. K čemu to všechno je? Proč se snažit v systému, který vás nutí se vzdát? Proč bojovat za děti, které o to nestojí, a pro rodiče, kteří si vaší práce neváží?
Zazvonilo na hodinu. Zůstal jsem sedět, neschopný se pohnout. Díval jsem se do prázdného hrnku od kávy. „Stejně je nezměníš.“ Ta věta mi zněla v hlavě jako rozsudek.
A pak, v tom tichu a pocitu naprosté porážky, mi začala docházet jedna věc.
Možná má paní Nováková pravdu. Možná je opravdu nemůžu změnit. Nemůžu změnit jejich rodinné zázemí, jejich povahu, jejich budoucnost. Celou dobu jsem si kladl špatný cíl. Chtěl jsem je „změnit“, „zachránit“, udělat z nich lepší lidi.
Ale co když smysl mé práce není v tom, je změnit? Co když je smyslem mé práce jen… být tady? Vytvořit pro ně na šest hodin denně bezpečné a slušné místo. Nabídnout jim pohled na svět, který doma třeba nikdy neuslyší.
Moje práce není nutit květinu, aby vykvetla. Moje práce je dát jí vodu a světlo. A jestli vykvete, to už není jen na mně.
Když jsem vešel do třídy, podíval jsem se na toho apatického kluka v zadní lavici. Už jsem v něm neviděl svůj neúspěšný projekt. Viděl jsem v něm jen dítě, které potřebuje učitele. A já jsem věděl, že dobrým učitelem pro něj být můžu. Nemusím ho změnit. Stačí, když ho budu dobře učit a chovat se k němu slušně. To je moje práce. A to stačí.
