Článek
Středem celé show je strýc Pavel. Ramena jak vrata, tváře červené od slivovice a mrazu, a na každé moje sousto mrkve má připravený fór. „Jasné, dej si aspoň ovar; vždyť se to vařilo ve vodě, ta je veganská!“ Jeho salva smíchu vždycky strhne ostatní, a já počítám minuty do odjezdu zpátky do Prahy.
Když se slunce schovalo za stodolu a já si balila tašky, Pavel ke mně došel. V ruce držel balíček v řeznickém papíru, mastnota prosakovala skrz. „Ať v tom svým městě neumřeš hlady,“ povídá s úšklebkem a podává mi ho.
V břiše mi to zasyčelo. Už už jsem ho chtěla odbýt, když se mezi nás vmísila teta Marie. „Nezlob se, Jasničko,“ šeptla, zatáhla mě stranou a stiskla mi paži. „On… nezvládá vzpomínky na tvýho tátu.“
Zarazila jsem se. Táta zemřel před pěti lety. Teta pokračovala: „Statek budovali spolu. Tonda – tvůj táta – přišel jednou s nápadem dělat bio zeleninu a bezmasou hospodu. Pavel zuřil. Myslel si, že se zbláznil a zradil rodinnou tradici. Hádali se tak, že spolu nakonec sotva mluvili.“
Podívala jsem se na Pavla, jak si doléval slivovici. Jeho vtípky na můj účet náhle dostaly jiný odstín. V každém jeho žertíku se skrýval strach, že přijdu a dokončím, co táta začal: navždy proměním zabijačku v hostinu se zeleninovým salátem a vezmu mu kus minulosti a rodinné tradice.
Přešla jsem k němu, balíček stále v ruce. „Strejdo, vážím si toho. Ale víš, že si to nevezmu,“ řekla jsem tiše. Podívala jsem se na něj stejně upřeně, jako se kdysi díval táta. „Tohle není o tom, že já nejím maso. Je to o tobě a o něm.“
Jeho tvář najednou povolila, úsměv spadl jako maska. Vzal si balíček zpět, nic neřekl, jen přikývl. Na okamžik jsme oba stáli v chladném dvoře zahalení párou z kotle a vlastními nevyřčenými slovy.
Cestou domů byla stejná jako každý rok, ale můj pohled se změnil. Uvědomila jsem si, že naše střety se ve skutečnosti netočí kolem svíčkové a tofu. Jsou to šrámy z dávné hádky dvou bratrů, která Pavla pořád bolí víc než kterákoli veganská provokace.
