Článek
Jsem Ivana, je mi skoro čtyřicet, mám fajn práci, dvě děti, milujícího muže. Myslela jsem, že můj život je přijatelný a já si nevedu vůbec zle. Jenže moje máma si to zřejmě nemyslí. Ona by nejradši řídila každou mou vteřinu a nikdy jí není nic dost dobré. „Ale Ivuško, tohle se mi zdá neprozíravé,“ komentuje můj plán jet s rodinou na prodloužený víkend do hor. „Proč nechceš s dětmi k moři? Potřebují mořský vzduch, aby byly zdravé,“ zahlásí bez skrupulí. Podobné poznámky má snad ke všemu, co řeknu. Nikdy se neptá, jestli mě něco trápí, jestli jsem s něčím spokojená, prostě jen ví líp, co máme dělat.
Kdysi, když jsem byla malá, jsem to snad ani nevnímala. Měla jsem z ní respekt. Máma vždy rázně rozhodla, jak bude vypadat denní režim, co si obleču nebo jak budu trávit prázdniny. Ve škole mi přímo nařizovala, jaké kroužky mám navštěvovat, a ještě mě cepovala, když jsem neprojevila dost nadšení. Po střední škole jsem si naivně myslela, že si oddychnu a začnu žít podle svého. Ale opak byl pravdou, dokud jsem byla doma, jela jsem podle jejích pravidel. A když jsem se vdala, pořád kritizovala naši výbavu. „To ti ke štěstí bude stačit taková mrňavá kuchyň?“ ušklíbala se, když jsme si pořídili menší byt. A nepřestala ani ve chvíli, kdy se narodily naše děti. To jen otevřelo stavidla nových komentářů o správné výchově, jídelníčku a celé rodinné koncepci.
„Ivano, proč děláš klukům těstoviny tak často? Vždyť přeci potřebují českou kuchyni!“ anebo „Taková malá postýlka? To se do ní přece nemůžou vejít, to je špatná volba.“ Děti už poznaly, že babička se chová jako generál, který nad nimi přebírá velení, kdykoli se objeví. Bála jsem se, aby se mezi nimi nevytvořilo napětí, ale oni jsou zatím malí a berou ji se smíchem. Jenže já už to nedokážu přejít. Když přijdou na návštěvu, slyším, jak máma pomrkává na tátu a špitá, že „Ivana zase něco nezvládla.“
Prosila jsem ji snad tisíckrát, ať toho nechá. A ona se pokaždé jen uraženě ohradí: „Chci ti pomoct, tak se hned nečerti.“ Jenže je to pomoc nevyžádaná a neustálé poučování mi nedělá dobře. Můj muž Pepa říká, že bych s tím měla nějak rázně zatočit, nebo si vzít od ní pauzu. Ale je to má máma, cítím k ní vděčnost, že mě vždy živila a nějak vedla k životu. Jenže teď je to spíš škrcení, než vedení.
Nedávno to překročilo hranici snesitelnosti. Máma přišla, usadila se v obýváku a před dětmi mi vyčetla, že „pouštím do domu smrad, když větrám za deště“. Normálně jsem vyprskla a křikla: „Mami, nech si své rady, prosím, pro sebe, nestojím o ně!“ Ona ztichla, tátovi se rozšířily oči a celá návštěva skončila skandálně. Od té doby jsme se neviděly, krom jedné SMSky, kde mi psala: „Takhle se chová dcera?“ Už jsem vážně unavená. Jenže v koutku duše cítím, že jsem to potřebovala vyřknout.
Vím, že je to brutální, takhle jí to vpálit do tváře, ale nedokážu už snášet, že mě pořád opravuje a soudí. Náš domov je náš. Ráda bych ji měla v životě, ale bez té arogance, co předvádí. Možná se bojí, že už mne nemá pod kontrolou, a tak tlačí ještě víc. Jsem na vážkách, co bude teď. Napadá mě, jestli se mnou úplně nepřestane mluvit. A možná je to i dobře, abych si aspoň na chvíli odpočinula. Je to hořké, ale cítím, že nastal čas, abych se postavila za svůj vlastní život.
