Článek
Je mi šedesát a pracuji jako knihovnice. Teď se můj svět smrskl na matčin dvoupokojový byt, který páchne směsí léků, dezinfekce a nemoci. Rakovina v posledním stádiu. To je diagnóza, která změní všechny příběhy.
Moje dny měly pevný, neměnný řád. Ráno dávka léků proti bolesti. Vyprat povlečení s parním programem. Uvařit něco měkkého, co stejně většinou nesnědla. Další dávka léků. Mytí. Změna polohy, aby se netvořily proleženiny. Další dávka léků. A mezi tím ticho, přerušované jen tikotem starých hodin na zdi a jejím tichým, bolestným sténáním.
Moje matka bývala silná, hrdá žena. Teď z ní zbývalo jen křehké, vyhublé tělo, ve kterém se odehrávala krutá a nespravedlivá bitva. Lékaři říkali, že zachránit už nejde nic. „Snažíme se mírnit bolest,“ říkali. Ale já jsem viděla, že bolest se už nedá zmírnit. Jen se dala na chvíli otupit, aby se pak vrátila s o to větší silou.
Tu noc to bylo obzvlášť zlé. Probudil mě její křik. Nebyl to ten obvyklý tichý sten. Byl to výkřik čisté, nesnesitelné agónie. Běžela jsem k její posteli. Byla zpocená, oči měla doširoka otevřené a dívala se na mě s naprostou, zoufalou jasností. Silný lék, který měla dostávat každé čtyři hodiny, už nezabíral.
„Helen-ko…“ zašeptala a chytila mě za ruku. Její stisk byl překvapivě silný. „Už nemůžu. Prosím. Už to dál nevydržím.“
„Dám ti další léky, mami, zavolám pohotovost, zvýší ti dávky…“ snažila jsem se ji uklidnit, i když mi srdce bušilo až v krku.
Zavrtěla hlavou. V jejích očích nebyl zmatek ani delírium. Byla v nich jen chladná, konečná prosba. „Ne. Žádný doktor. Žádný další léky. Už toho bylo dost. Chci jen spát. Navždy. Prosím tě, Helenko… Pomoz mi. Skonči to. Udělej to pro mě.“
Zůstala jsem stát jako opařená. Slova mi zamrzla na rtech. Svět se zastavil. Moje vlastní matka mě právě požádala, abych se stala jejím vrahem. Abych spáchala ten největší akt lásky a zároveň ten nejhorší zločin.
Pohledem jsem zabloudila na noční stolek. Byla tam celá lékárna. Lahvička s tekutým morfinem. Krabičky s léky na spaní, na uklidnění. Věděla jsem, co by stačilo. Jsem knihovnice, umím si najít informace na internetu. Věděla jsem, jaká kombinace by byla smrtelná. Bylo by to rychlé. Tiché. Usnula by a už by se neprobudila. Konec bolesti. Konec utrpení. I konec toho mého.
Co je to vlastně láska? Je to držet někoho při životě za každou cenu, i když ten život je jen nekonečná agónie? Nebo je to splnit mu jeho poslední přání, i když vás to zničí? V hlavě mi vířily myšlenky na Boha, na zákon, na přísahu lékařů. Ale tohle nebylo o abstraktních principech. Bylo to o mé mámě. O její bolesti. A o její prosbě. Mohla bych to udělat? Mohla bych žít sama se sebou, kdybych to udělala? A mohla bych žít sama se sebou, kdybych to neudělala a nechala ji dál trpět?
Uplynul týden. Dál se o ni starám. Dál jí podávám léky, které už skoro nezabírají. Dál ji myju a polohuju. Ale pokaždé, když jí podávám tu malou lžičku s kapkami morfinu, v hlavě mi zní její hlas. Pomoz mi. Skonči to. A pokaždé, když se na mě podívá svýma unavenýma očima, vidím v nich tu tichou otázku. A nevím, jestli v nich vidím zklamání z toho, že jsem příliš zbabělá, abych jí pomohla, nebo úlevu, že jsem to neudělala.
