Jedna z nejúspěšnějších válečních lstí všech dob. Mrtvý bezdomovec oklamal Hitlera-operace Mincemeat

Utajená akce s krycím názvem Operace Mincemeat (anglicky "Mleté maso") patří k nejodvážnějším a nejbizarnějším špionážním kouskům historie. Je to skutečný příběh muže, který nikdy neexistoval, a přece dokázal dokonale zmást samotného Adolfa Hitlera.

Píše se rok 1943 a Spojenci chystají zásadní ofenzivu proti nacistickému Německu. Po vítězství v severní Africe plánují invazi na Sicílii, která má otevřít cestu do okupované Evropy. Toto „měkké místo Evropy“, jak Itálii nazývá Winston Churchill, však nepřítel očekává.

Němci i Italové si uvědomují, že Sicílie je pro invazi logickým cílem – je blízko Afriky a nabízí dost přístavů a pláží pro vylodění armády. Spojenecké velení proto čelí obtížné výzvě: jak přesvědčit Hitlera, že úder přijde úplně jinde?

Zrodí se smělý nápad využít dezinformaci, která by nepřítele svedla na falešnou stopu. Cílem je přesvědčit nacisty, že hlavní invaze míří na Řecko, zatímco skutečným terčem je Sicílie. Když Němci uvěří, že útok přijde v Řecku, soustředí tam své síly a Sicílie zůstane oslabená. Jak ale takovou lest provést? Odpověď zní: naservírovat nepříteli tajné dokumenty, které ovšem budou zcela falešné. A právě tady přichází ke slovu nejpodivnější „kurýr“ vojenských dějin – mrtvý posel.

V Londýně se utváří plán tak troufalý, že působí jako z románu. Ewen Montagu, vážený právník ve službách námořní rozvědky, a Charles Cholmondeley, důstojník RAF s bujnou fantazií, společně vymýšlejí detailní trik, jak Hitlera obelstít. Už dříve koloval v britské špionáži „Trout memo“ – tajný dokument přirovnávající klamání nepřítele k rybaření.

Jedním z nápadů v něm bylo podstrčit Němcům falešné plány prostřednictvím mrtvoly s kompromitujícími papíry. Montagu s Cholmondeleyem se rozhodnou tento bláznivý koncept proměnit ve skutečnost. Dávají operaci kódové označení MINCEMEAT (Mleté maso) – cynicky trefné pro akci, kde hlavní roli sehraje lidské tělo.

Oba muži dobře vědí, že půjde o riskantní hru. „Myslím, že se všichni shodneme, že se může pokazit celá řada věcí,“ prohlašuje Montagu při plánování. Pokud mrtvolu nikdo nenajde, nebo pokud Němci lest prohlédnou, celá invaze by byla v ohrožení. Přesto britští špioni vsadí na důmysl. K realizaci plánu potřebují tři klíčové ingredience: vhodné tělo, dokonale vytvořenou falešnou identitu a nakonec způsob, jak vše naservírovat nepřátelům tak, aby uvěřili, že informace získali náhodou.

První problém je sehnat mrtvolu, která by vypadala jako oběť letecké havárie na moři. Montagu konzultuje přední britské patology, zda lze takový stav nasimulovat. Slavný soudní lékař Sir Bernard Spilsbury ho uklidňuje: španělští lékaři jako katolíci pitvy nevyhledávají, pokud to není nutné. Ve válce navíc bohužel není o těla nouze. Státní koroner Bentley Purchase přesto varuje, že každé tělo musí být úředně vykázáno, takže nelze jen tak „ztratit“ mrtvolu beze stop. Souhlasí však, že pokud najde vhodného nebožtíka bez příbuzných, dá Montaguovi vědět.

Nakonec se takový nebožtík objeví. Dne 28. ledna 1943 volá Purchase Montaguovi: „Mám ideální tělo.“ Jde o 34letého muže, který právě zemřel v Londýně. Glyndwr Michael, bezdomovec z Walesu, zahynul po požití jedu na krysy obsahující fosfor.

Ironií osudu tento zoufalý čin poskytl Britům to, co hledali – tělo s plicním edémem, které lze vydávat za utonulého pilota. Koroner diskrétně zajistí, že nikdo nebude mrtvého postrádat: žádní blízcí příbuzní neexistují a jméno zesnulého zůstane utajeno. Montagu a Cholmondeley tak mají svého „dobrovolníka“, i když ten o tom samozřejmě neví.

Je tu však háček: Michaelova vyhublá postava příliš nepřipomíná urostlého vojáka. Montagu při pohledu na nebožtíka pochybuje: „Nevypadá zrovna jako statný důstojník…“ Koroner Purchase ho však s úsměvem přeruší: „Nemusí vypadat jako bojový důstojník – stačí, když bude vypadat na štábního.“ Tato suchá poznámka trefně vystihuje podstatu plánu: tělo se vydává za zpravodajského důstojníka, který plní administrativní misi. Takový člověk nemusí budit dojem atleta v nejlepší kondici.

Montagu nechává tělo uložit v chladicím boxu londýnské márnice – při teplotě jen lehce nad bodem mrazu, aby se „nezkazilo“. Do tří měsíců musejí akci provést, jinak se začne rozklad skrývat těžko. Nyní přichází čas vdechnout neznámému mrtvému novou identitu. Z bezejmenného velšského tuláka se má stát důležitý major britské armády. Začíná nejpodivnější „převlek“ druhé světové války.

Britský tým se pouští do vytváření legendy – kompletního fiktivního života pro svého nebohého agenta. Montagu s Cholmondeleyem pečlivě volí jméno: William Martin. Příjmení Martin je dost běžné, aby nevzbuzovalo pozornost, a v námořní pěchotě skutečně několik Martinů slouží. Hodnost kapitán (dočasně povýšený na majora) mu propůjčí vážnost, ale nebude tak vysoká, aby ho osobně někdo znal.

Jako příslušník Royal Marines (Královské námořní pěchoty) navíc spadá pod jurisdikci námořnictva – Montagu tak může snadno zajistit, že veškeré dotazy o něm přijdou k němu na rozvědku.

Nový Major William Martin, Royal Marines dostává detailní minulost. Hodiny a hodiny sedí Montagu s kolegy v kanceláři a vymýšlejí Martinovy zvyky, přátele i slabosti. Večer pokračují v této bizarní tvůrčí dílně v sohoském klubu Gargoyle, kde u sklenky dolaďují povahu neexistujícího muže. Výsledkem je fiktivní osobní život tak uvěřitelný, že by snad obelstil i vlastní matku – kdyby nějakou měl.

Montagu nazývá drobné osobní věci, které u sebe každý člověk nosí, „smetí z kapes“. Právě tyto drobnosti dodají Martinovi autenticitu. Tým proto sestavuje pečlivě vybrané osobní doklady a suvenýry, které mrtvému vloží do kapes. Mezi nimi nechybí Fotografie půvabné dívky jménem Pamela, Martinovy smyšlené snoubenky (ve skutečnosti fotka úřednice MI5 Jean Leslie).

Dva zamilované dopisy od „Pam“, napsané na navoněném papíře jako věrohodná milostná korespondence, dále účtenka z klenotnictví na nákup zásnubního prstenu za 53 liber – důkaz, že se major chystal Pam požádat o ruku a také dopis od Martinova otce, starosvětsky mentorsky laděný, doplněný poznámkou rodinného právníka.

Rovněž přísný dopisek z banky Lloyds kvůli přečerpání účtu o 79 liber – i důstojník může mít dluh. A na závěr různé drobnosti v peněžence: účtenka za novou košili u krejčího Gieves, lístky do divadla v Londýně, účty za ubytování v klubu, zpáteční jízdenka od přítelkyně – vše datované tak, aby naznačovaly Martinův pohyb v Londýně před odletem.

Každý detail je promyšlen. Martinova vojenská identifikační karta je označena jako dočasná kopie – naznačuje jeho roztržitost, že originál ztratil. Propustka do velitelství kombinovaných operací je těsně po platnosti, což se může stát, když někdo zapomene prodloužit průkaz.

Uniforma se musela lehce opotřebit: Cholmondeley, statný chlapík s mohutným knírem, ji nosí několik dní, aby nevypadala úplně nově. Dokonce i spodní prádlo zajistí luxusní vlněné – v přídělové Británii vzácnost – které Montagu sehnal po zesnulém profesorovi z Oxfordu. Doklady jsou "osahané": Montagu je opakovaně otírá o kalhoty, aby byly mírně odřené jako dlouho nošené.

Součástí legendy je i pracovní krytí: Major Martin má být specialista na obojživelné operace přidělený ke kombinovanému štábu admirála Lorda Mountbattena. Oficiálně má letět do Severní Afriky, kde se připojí k veliteli invaze na Sicílii generálu Haroldu Alexanderovi jako posila plánovacího týmu.

Pro posílení důvěryhodnosti píše sám admirál Mountbatten Martinovi osobní dopis, v němž ho představuje Alexanderovi – dopis je plný přátelského tónu a dokonce neškodného vtipu o sardinkách. Tuto narážku Montagu propašoval záměrně v naději, že Němci v tom uvidí kód pro Sardinii.

Hlavním trumfem mezi dokumenty je ale přísně tajný dopis, který má Martin převážet. Jde o osobní list generálporučíka Sira Archibalda Nye (zástupce šéfa Imperiálního generálního štábu v Londýně) adresovaný generálu Alexanderovi v Tunisu. V tomto dopise se píše o chystaných útocích v Řecku a na Sardinii, zatímco zmínka o útoku na Sicílii je prezentována jen jako zastírací manévr.

Dopis tak má u nepřítele vzbudit dojem, že hlavní úder bude směřovat jinam. Je napsán nenuceným stylem, zmiňuje dokonce malicherné spory mezi Brity a Američany – vše pro vyšší autentičnost. Montagu, když dopis od Nyeho obdrží, spokojeně prohlásí, že je „naprosto brilantní“. Pro jistotu ještě do obálky vloží černou řasu; pokud ji později najdou pryč, bude jasné, že někdo dopis tajně otevřel.

Celá legenda je připravena. Z Glyndwra Michaela se stal Major William Martin – muž, který nikdy nebyl, a přece má sehrát zásadní roli. Teď zbývá dostat „Majora Martina“ k pobřeží Evropy tak, aby jeho poslední mise vypadala jako nešťastná náhoda.

Nadešel rozhodující okamžik. V polovině dubna 1943 je tělo, doposud uložené v márnici, pečlivě připraveno k transportu. 16. dubna pozdě v noci oblékají Montagu s Cholmondeleyem nebožtíka do vojenského stejnokroje Royal Marines – nechybí ani trenčkot, pod kterým je k pásku připevněn řetízkem kožený aktovkový kufřík s falešnými dokumenty.

Nastane drobná krizovka: mrtvému během chlazení zmrzly nohy a nedaří se mu obout boty. Chvíle napětí v tiché márnici – nakonec si Montagu vypomůže přímotopem, nohy povolí a vysoké boty jdou nazout. Všechny osobní doklady a cennosti jsou uloženy do kapes kabátu. Ewen Montagu naposledy zkontroluje, že „Major Martin“ má u sebe vše, co skutečný člověk mít má: fotky milé, dopisy, klíče, peníze, cigarety… Muži tiše přikývnou – jde se na cestu.

Tělo je uloženo do speciálního válcového kontejneru. Ten pro operaci navrhl vynalézavý technik Charles Fraser-Smith (muž známý tím, že inspiroval postavu „Q“ z Bondovek). V podstatě jde o obří termosku: dvouplášťový ocelový válec s izolační výplní a těsně uzavíratelným víkem.

Do nádoby Montagu přisype přes 20 kilogramů suchého ledu – ten postupně sublimuje na oxid uhličitý a vytlačí kyslík, čímž tělo konzervuje jako v chladničce. Pak je víko hermeticky uzavřeno. Zvenčí nese kontejner nápis „Optické přístroje – křehké“, aby případné zvědavce nenapadlo, že uvnitř cestuje mrtvola.

Nocí se tiše rozjíždí pohřební vůz maskovaný za dodávku. Řídí ho St. John „Jock“ Horsfall, řidič MI5 a bývalý automobilový závodník. Montagu s Cholmondeleyem sedí vzadu s neobvyklým nákladem a míří napříč Británií ze zamženého Londýna do skotského přístavu Greenock. Cesta probíhá dramaticky: Horsfall je sice bývalý závodník, ale už špatně vidí a odmítá nosit brýle.

Během jízdy málem smete tramvajovou zastávku a jedno kruhové objezdy projede středem trávníku, protože ho v mlze nezahlédne. Montagu však glosuje, že po boku vezou daleko nebezpečnějšího pasažéra – rozkládající se mrtvolu. Vtipkování maskuje nervozitu: vědí, že nesmějí havarovat ani vzbudit pozornost.

Ráno 17. dubna dorazí k zálivu Holy Loch, kde kotví britská ponorka HMS Seraph. Její kapitán, poručík Bill Jewell, má s tajnými misemi zkušenosti a byl zasvěcen do plánu. Posádce však nic vysvětleno nebylo – Jewell jim oznámí, že vezou přísně tajné meteorologické zařízení, které musí u španělských břehů nainstalovat.

Nikdo se tak nediví, že do úzkého ponorkového trupu je jeřábem spuštěn těžký kovový válec označený jako „optické přístroje“. Málokdo by hádal, že uvnitř se „veze“ člověk, který už tři měsíce nedýchá.

Ponorka Seraph vyplouvá na moře 19. dubna 1943 a zamíří do Atlantiku. Cestou ji dvakrát bombardují nepřátelské letouny, ale šťastně unikne. Po více než týdnu, v noci 29. dubna, je Seraph na místě: kousek od pobřeží u španělské Huelvy, asi 160 km západně od Gibraltaru. Zde má „zásilku“ vypustit. Žene silný vítr; kapitán čeká do brzkých hodin, kdy se moře trochu zklidní.

30. dubna 1943 ve 4:30 ráno se vynořuje ponorka na hladinu Atlantiku. Je tma, jen hvězdy slabě osvětlují rozbouřené vlny u pobřeží neutrálního Španělska. Kapitán Jewell nechá vynést těžký kontejner na palubu a vyžene všechny členy posádky pod palubu – nahoře zůstane jen on a pár důstojníků zasvěcených do akce.

Kontejner otevřou: kov zlověstně zaduní, když víko povolí pod rukama mužů v rukavicích. Uvnitř leží bledé tělo v britské uniformě, tvář má voskovou a oči zavřené jako by spal. Muži pracují rychle: připnou mrtvému na život vestu, zkontrolují připevnění aktovky s dokumenty k opasku a kolem něj upevní provizorní záchranný pás. Představují si, že takto nějak by vypadal, kdyby ho zřícené letadlo vyvrhlo na moře.

Důstojníci zvednou tělo na nosítkách a spustí jej do černé vody. Mrtvý Major William Martin mizí ve vlnách, neslyšně klouže pod hladinu – pak ho nadlehčí záchranný pás a tělo vyplave zpět na povrch. Ponorka ještě přihodí do moře nafukovací záchranný člun jako věrohodný důkaz letecké havárie. Poté Seraph couvne a její lodní šrouby vytvoří proud, který postrčí tělo směrem k pevnině. Mise je splněna.

Kontejner se prázdný vznáší poblíž hladiny – posádka ho ještě prostřelí dávkou ze samopalu, aby se potopil i s nežádoucími stopami. Válec se však drží – nakonec ho musí odpálit náložemi. Jakmile se potopí, ponorka se opět noří do hlubin. Kapitán Jewell v 5:20 odesílá britskému velení stručnou zakódovanou zprávu: „MINCEMEAT dokončen.“. Teď už je vše v rukou moře, Španělů – a nepřítele.

Téhož rána 30. dubna 1943 kolem 9:30 si místní rybář José Antonio Rey poblíž Huelvy všimne v mělčině lidského těla. Vyděšený muž zalarmuje pobřežní stráž. Španělští vojáci vytahují z vody mrtvého britského důstojníka s aktovkou připoutanou k pasu. Tělo odvážejí do města Huelva, kde britský vicekonzul Francis Haselden oficiálně potvrzuje identitu zesnulého: Major William Martin, Royal Marines.

Ačkoliv je Španělsko oficiálně neutrální, britská ambasáda žádá, aby důležité dokumenty byly co nejdříve vráceny. Tento spěch je ovšem součást plánu – Londýn předem připravil fingované depeše, v nichž naléhavě vyzvídá osud aktovky. Ví totiž, že šifry, jimiž dotazy posílá, už Němci prolomili; věří proto, že zprávy o „důležitém obsahu“ odposlechnou a vzbudí v nich zvědavost.

Mezitím v Huelvě probíhá narychlo pitva nalezence. Španělský lékař Eduardo Del Torno ohledává tělo 1. května v poledne za přítomnosti vicekonzula Haseldena. Ten, cítící intenzivní zápach tlejícího masa v horkém andaluském počasí, nenápadně navrhne: „Señores, co takhle si dát pauzu na oběd?“ Otřesení doktoři souhlasí a přepracovanou pitvu rychle ukončí.

V úmrtním protokolu uvedou: „Muž se po pádu do moře ještě chvíli držel naživu; smrt nastala utonutím. Tělo bylo ve vodě 3–5 dnů.“ Více nezkoumají – Haselden dosáhl svého. Španělé nic netuší o tom, že tělo je ve vodě ve skutečnosti sotva pár hodin a ve skutečnosti bylo mrtvé už tři měsíce.

Další podrobnosti je nenapadnou zkoumat také proto, že Martin měl u sebe krucifix a medailku sv. Kryštofa a na vojenských známkách označení „RC“ (římský katolík). Patolog tedy předpokládal, že jde o katolíka, a z náboženské úcty se raději nepouští do důkladné pitvy.

2. května 1943 je Major William Martin pohřben na hřbitově v Huelvě se všemi vojenskými poctami. Britský konzulát mu vystrojí důstojný pohřeb – rakev halí britská vlajka Union Jack a čestná salva doprovází spuštění do země. Nikdo netuší, že v rakvi leží neznámý chudák z Londýna. Na náhrobním kameni stojí prostě jméno, hodnost a datum smrti. Až o mnoho desetiletí později bude do náhrobku přidán malý nápis odhalující pravdu: „Glyndwr Michael, který posloužil jako Major William Martin, RM“.

Zatímco tělo odpočívá v zemi, aktovka s dokumenty mezitím putuje španělskou cestou byrokratů. Španělské námořnictvo ji zprvu odmítá vydat komukoli – a to je pro Brity dobře. Údajně putuje do námořního velitelství v Cádizu, pak do Madridu.

Tam se o ni už intenzivně zajímá německý vojenský atašé major Karl-Erich Kühlenthal, velitel špionáže Abwehru ve Španělsku. Němci tuší, že může jít o úlovek obrovské hodnoty. Dokonce sám admirál Wilhelm Canaris, šéf Abwehru, intervenuje u španělských spojenců a žádá: „Ty dokumenty potřebujeme vidět.“ Pod tímto tlakem španělské úřady nakonec ustupují.

Někdy okolo 8. května, více než týden po nalezení těla, jsou utajené listiny tajně otevřeny. Španělští důstojníci s pomocí tenké ocelové struny opatrně vyjmou dopisy z obálek, aby pečeť co nejméně porušili. Papíry pečlivě osuší a vyfotografují – a pak je zase vloží zpět, dokonce je namočí do mořské vody, aby vypadaly věrohodně.

Malou černou řasu vloženou Montaguem ovšem zpět nedají – ta odhalí, že obálka byla otevřena. Německá špionáž tak získává obsah dopisů a major Kühlenthal s triumfem osobně letí s kopiemi do Berlína.

Nalezené dokumenty vypadají naprosto autenticky a jejich význam je ohromný. Potvrzují Hitlerovy obavy: Spojenci prý chystají invazi v Řecku (konkrétně na Peloponésu) a druhý úder na Sardinii, zatímco útok na Sicílii má být jen zastírací finta. Informace přichází právě včas – Němci horečně posuzují, kam Spojenci udeří. Teď mají zdánlivě nevyvratitelné důkazy, které zapadají do Hitlerova tušení, že cílem je Balkán. Nalezená akta posílají jako nejvyšší prioritu k Hitlerovi. Ten reaguje okamžitě.

14. května 1943 se v Hitlerově hlavním stanu řeší obrana jižní Evropy. Admirál Karl Dönitz, vrchní velitel námořnictva, zapisuje Führerova slova: „Vůdce nesouhlasí, že nejpravděpodobnějším místem invaze je Sicílie… Nalezený anglo-saský rozkaz potvrzuje, že plánované útoky budou směřovat hlavně na Sardinii a Peloponés.“

Hitler je tedy zcela přesvědčen, že získal pohled do spojeneckých karet. Okamžitě nařizuje: Řecko, Sardinie (a dokonce i Korsika) musejí být ubráněny „za každou cenu“. Rozkazuje přemístit elitní 1. tankovou divizi z Francie do Soluně v Řecku. Dalším divizím káže přesun do Řecka a celkově posílá na Balkán sedm divizí navíc.

Do Řecka je odvelen slavný polní maršál Erwin Rommel, aby připravil obranu regionu. Na Sardinii Němci zdvojnásobí počet vojáků a umístí tam nové stíhací letecké jednotky. Ze Sicílie jsou stahovány některé jednotky i stíhací letouny, neboť velení věří, že tam útok nehrozí. Návnada byla spolknuta i s navijákem.

Téhož dne přijde potvrzení i Britům. Experti z Bletchley Parku dešifrují německý radiogram: hlášení do Atén varuje, že invaze přijde na Balkán a útok na Dodekanéské ostrovy má být klamný. Jinými slovy: Němci uvěřili přesně tomu, co britské falešné dokumenty tvrdily. Do Washingtonu letí kabelogram pro Churchilla s jediným radostným vzkazem: „Mincemeat spolknut i s navijákem.“ Vše nasvědčuje tomu, že neuvěřitelná lest zafungovala.

9. července 1943 vtrhli Spojenci na Sicílii v rámci operace Husky. Němci byli naprosto zaskočeni – i několik hodin po vylodění stále přesouvali letadla a jednotky pryč ze Sicílie směrem na Sardinii. Invaze tak proběhla hladčeji, než se čekalo: během několika týdnů je Sicílie dobyta a Hitlerova opora ve Středomoří se hroutí.

Mussolini padá; Itálie kapituluje v září 1943. Nedostatek německých posil na Sicílii se ukázal rozhodující pro úspěch invaze. Díky operaci Mincemeat byly tisíce spojeneckých vojáků ušetřeny těžkých bojů, které by jinak nastaly, kdyby Němci Sicílii bránili plnou silou.

Adolf Hitler byl nějaký čas stále přesvědčen, že úder na Sicílii je jen odvádění pozornosti. Ještě týdny po vylodění držel značné síly v Řecku, očekávaje „skutečnou“ invazi na Balkán. Operace Mincemeat se tak zapsala do dějin jako jedna z nejúspěšnějších válečných mystifikací vůbec.

Po válce obdrželi Ewen Montagu a Charles Cholmondeley vysoká vyznamenání – Řád britského impéria – za svou důmyslnou práci. Montagu navíc nemohl odolat pokušení podělit se o tento neobyčejný příběh s veřejností. V roce 1953, poté co uplynula doba utajení, napsal bestseller „The Man Who Never Was“ (Muž, který nikdy nebyl). Kniha se okamžitě stala senzací a o tři roky později byl natočen i stejnojmenný film. Svět tak poznal pozadí operace Mincemeat – až na jednu věc.

Identita těla dlouho zůstala záhadou. Montagu z etických důvodů jméno muže nikdy neprozradil. Sám ho popsal jen neurčitě jako „trochu budižkničemu, který jedinou skutečně hodnotnou věc vykonal až po své smrti“. Až v 90. letech badatelé odtajnili archivní záznamy a odhalili jméno Glyndwr Michael.

Na hrob „Majora Martina“ v Huelvě byl roku 1998 doplněn nápis potvrzující pravdu – že onen muž posloužil své zemi po smrti způsobem, který si nikdo nedokázal představit. Z bezejmenného tuláka se stal nechtěný hrdina, který oklamal Hitlera.

Použité zdroje: