Článek
Potkala jsem Adama na pracovním školení. Oba jsme byli po rozchodech, tak jsme k sobě okamžitě cítili vzájemné pochopení. Když mi po týdnu zavolal, souhlasila jsem s kávou a brzy zjistila, že je to ten klidný muž, po němž jsem toužila. Láska kvetla a za dva měsíce jsme spolu začali bydlet v jeho bytě na kraji města.
Zatímco můj bývalý přítel býval zbytečně urážlivý a vzteklý, Adam byl naprostý opak – mírná povaha, ochotný naslouchat. Tohle všechno jsem ocenila hned v prvních týdnech. Jenže pak jsem zjistila, že Adam své matce téměř ve všem ustupuje. Vlastně neustále plní její přání.
Se svou matkou Hedvikou zůstal sám v deseti letech, když mu tragicky zemřel tatínek. Od té doby se soustředili jen jeden na druhého. Vždy říkal: „Je to jen máma a já, musím se o ni postarat.“ Přišlo mi to hezké, než jsem pochopila, jak neoddělitelně lpí na Adamovi. Zprvu jsem se jí líbila: „Heleno, jsem ráda, že konečně mám syna spokojeného,“ řekla s úsměvem. Já jsem se radovala, že budu mít milou „tchyni“.
Po pár týdnech společného bydlení jsem si začala všímat drobností. Každou chvíli Hedvika volala: „Co budete dnes jíst k večeři? Doufám, že Adama netrápíš jen studeným salátem.“ Nebo: „Plánuješ mu vyprat to jeho oblečení na kolo?“ Smála jsem se a brala to na lehkou váhu. Ale Hedvika nepolevovala.
Adam byl zticha. Když jsem se mu svěřila, že mi přijde, že Hedvika do všeho mluví, on jen pokrčil rameny: „Víš, jak je – myslí to dobře.“ Někdy se jí zastal, ale většinou mlčel.
Jednou mi Hedvika s úsměvem na rodinném obědě řekla: „Heleno, mohla bys víc uklízet Adamovy košile ve skříni, a ne je nechávat na židli, on má rád pořádek.“ Bylo to řečeno vlídně, ale já skoro popadala dech, protože Adamovi zrovna nijak nevadilo, že košile vysírají na opěradle – byl to jeho zvyk. Ale rázná slova: „On má rád pořádek,“ mě dokázala vytočit.
Trpělivě jsem se to snažila ignorovat. Jenže přišel zlomový moment. Otěhotněla jsem a měla jsem z toho obrovskou radost. Adam se usmíval, objímal mě a dokonce navrhl zásnuby. Řekli jsme to Hedvice s nadšením. Jenže ona reagovala úplně jinak: „Nechvátal bys se svatbou, Adame. Taky si nech ověřit, jestli je to opravdu tvoje dítě.“
Měla jsem chuť křičet. Adam stál s rozpaženýma rukama, nedokázal nic říct. Byla jsem v šoku. Vzala jsem si kabelku a utekla z Hedvičina bytu, čekala jsem, že Adam poběží za mnou, ale nepřišel nikdo. Když jsem se vrátila, tak jsem ho doma našla v obýváku mlčky sedět, vůbec nechtěl rozebírat, že mu vlastní matka naznačila, že čekám dítě s někým jiným.
Už týden vedle sebe chodíme a sotva promluvíme. Mám toho dost. Jak mám žít ve vztahu, když se Adam nezastane ani mě, ani našeho ještě nenarozeného dítěte? Bojím se, že je to celé ztracené.
