Článek
Ráda poslouchám zážitky svého syna Honzíka, když ho odpoledne vyzvedávám ve školce poblíž Ostravy. Obvykle je nadšený: hlásí, co dnes tvořili, kterým kamarádem se pohádal a kdy se zase udobřili, kolik stihl venku klouzaček nebo jak se mu líbily písničky na ranním kroužku. Když se ho jen tak mimochodem ptám, co bylo k obědu a jestli se mu to líbilo, nejčastěji slyším něco jako: „Jo, dala jsem si i přídavek,“ nebo „Polívka byla lepší než druhý jídlo,“ v případě, že je zrovna vývar, který miluje.
Ze zvědavosti jsem se vyptávala i ostatních rodičů, jestli jejich děti nemají nějaké potíže s jídlem ve školce. Čekala jsem obvyklé drobné rozdíly – třeba některé děti nerady rajskou omáčku, jiné nejí hrášek. Jenže moje kamarádka Iva, co do stejné třídy posílá dceru, se ukázala jako výrazně nespokojená. „To je děs, naše Karolínka se z té školky vrací pravidelně hladová,“ postěžovala si.
Zprvu mě napadlo, že se jí třeba jen nelíbí konkrétní jídlo, a tak nic nesní. Ale Iva má přesvědčení, že jde o obecný problém: dávají údajně malé porce, nepřidávají a navíc je prý kvalita hrozná. „Dcera říká, že to nechutná dobře,“ zlobila se. Koukala jsem na ni trochu nedůvěřivě, protože je to ta samá třída, stejná jídelna, jen jiné dítě. A Honzík si nikdy nestěžoval, ba naopak – vykládá, co všechno snědl a kolikrát si přidal přílohu nebo i maso. Jak je to možné?
Nedávno byl Honzík nachlazený, ale jelikož jsme platili už předem stravné, mohla jsem si chodit vyzvednout jeho obědy. Díky tomu jsem dokonale ochutnala, co se ve školce vaří. Musím říct, že jídlo přišlo slušné. Jasně, je tam méně soli, ale zase je vidět, že to kuchařky berou poctivě. Masa bylo celkem dost, omáčka nebyla žádné nastavované nic, polévka chutnala mile po zelenině, žádné umělé dochucovadlo. Čekala jsem, že třeba narazím na nějakou hrůzu, ale ne. Za sebe bych řekla, že bych si to klidně dala i já, kdybych chodila do téhle jídelny.
Začala jsem se kamarádky vyptávat, jestli se dcera ve školce nebouří proti některým novým chutím. Doma Iva vaří dost odlišně – hodně koření, sladké nápoje, a navíc malá Karolínka má sklony jíst jen oblíbená jídla, třeba těstoviny se sýrem. Pak se nedivím, že školkové pokrmy odmítá. A učitelky nutit nebudou. Co pak udělá dítě, které je zvyklé, že mu maminka doma upeče k obědu pizzu a bohatě posype sýrem, zatímco ve školce dostane rybí filé se šťouchanými bramborami a brokolicí? Vsadím se, že buď to sní s velkým sebezapřením, nebo nechá téměř všechno na talíři. Pak přijde domů a křičí: „Mami, mám hlad,“ a rodič to přičte na vrub malé porci a nechutné stravě.
Nechci kritizovat ničí styl vaření. Jen upozorňuji, že oběd ve školce prostě nebude nasáklý kilovou solí či tunou koření, kterým někdo doma vylepšuje chuť. Zvlášť malé děti se snaží stravovat co nejzdravěji, alespoň tak to vidím v jídelníčku, kde je kupodivu hodně luštěnin a rozmanité zeleniny. Pokud na to doma nejsou zvyklé, prostě to odmítnou.
Iva mi neopomněla říct, že uvažuje o stížnosti přímo u ředitelky, prý „ať s tím něco udělá.“ Ale netuším, co by měla udělat? Kuchařky vaří pro desítky dětí a většina rodičů je spokojená, aspoň tak soudím z reakcí dalších maminek. Možná by dcera mohla sama zkusit něco nového a uvidí, že to není tak zlé. Anebo ať si Iva najde školku, kde se podává jen to, co jejich malá jedí doma. Pokud taková existuje. Já bych na jejím místě radši zkusila doma víc variovat jídelníček, aby se dcera naučila jíst různé věci a nevracela se hladová, jen kvůli tomu, že jí „nejelo“.
