Článek
S Romanem jsme byli manželé patnáct let. Byli jsme skvělý tým. Vychovali jsme dceru, postavili dům, oba jsme měli úspěšné kariéry. Fungovali jsme jako dobře promazaný stroj. Ale někde po cestě se z našeho vztahu vytratila veškerá vášeň. Žili jsme vedle sebe, ne spolu. Byli jsme dva spolubydlící, kteří sdílejí hypotéku a vzpomínky.
Večery u nás vypadaly jako vystřižené z katalogu o odosobnění. Seděli jsme v naší minimalistické kuchyni, každý s očima přilepenýma na svůj vlastní telefon. Ticho prořezávalo jen cinkání příborů. V noci jsme spali v jedné posteli, ale každý na své polovině, mezi námi byla neviditelná, ledová zeď. Bylo mi třicet devět, cítila jsem se neviditelná, nemilovaná a zoufale sama.
A pak, jednoho úterního odpoledne, mi kurýr doručil do kanceláře elegantní černou obálku. Uvnitř byla rezervace na víkendový pobyt pro jednu osobu v luxusním wellness hotelu na Moravě. A malý, strohý vzkaz, psaný na počítači: „Vím, že se cítíte sama. Zasloužíte si víc. Pokoj číslo 303. V pátek ve dvacet hodin.“
Žádné jméno. Žádný podpis. Srdce mi bušilo až v krku. Bála jsem se, ale zároveň jsem cítila vzrušení, jaké už dlouho ne. Někdo mě viděl. Někdo si mě všímal. Někdo si myslel, že si zasloužím víc.
Celý týden jsem se trápila. Mám jet? Je to šílené. Nebezpečné. Ale představa dalšího tichého víkendu stráveného s Romanem, kde vrcholem naší interakce bude debata o tom, kdo vynese koš, byla ještě děsivější. Rozhodla jsem se.
Manželovi jsem řekla, že jedu na wellness víkend s kolegyní z práce. Ta lež mi z úst vyšla tak snadno, až mě to samotnou vyděsilo. Roman jen přikývl. „Dobře, odpočiň si,“ řekl, aniž by zvedl oči od svého tabletu. Bylo mu to jedno.
V pátek jsem přijela do hotelu. Byl nádherný. Všude ticho, klid, vůně bylinek. Pokoj 303 byl luxusní apartmá s obrovskou postelí a lahví vychlazeného šampaňského na stolku. Připadala jsem si jako hrdinka z filmu.
V osm večer, přesně na minutu, se ozvalo zaklepání na dveře. Zhluboka jsem se nadechla a šla otevřít. Byla jsem připravená na cokoliv. Na cizího muže, na dobrodružství. Ale nebyla jsem připravená na to, co jsem uviděla.
Za dveřmi stál Roman. Můj manžel. V ruce držel kytici rudých růží a na tváři měl nervózní, skoro chlapecký úsměv.
Zůstala jsem na něj zírat, neschopná jediného slova. Mozek mi odmítal zpracovat tu scénu.
„Romane?“ vydechla jsem konečně. „Co tady děláš? Jak jsi…“
„Čekám na své rande,“ řekl tiše.
„To ty?“ zašeptala jsem. „Tys poslal tu pozvánku? Proč? Je to nějaký hloupý vtip?“
Díval se na mě a já jsem v jeho očích poprvé po letech viděla něco jiného než lhostejnost. Viděla jsem v nich strach a naději.
„Chybíš mi, Lucko,“ pokračoval. „Chybí mi ta holka, kterou jsem si bral. Chybí mi náš smích. A já jsem nevěděl, jak jinak prolomit ty ledy, mezi námi. Tak jsem udělal tuhle šílenou, riskantní věc. Doufal jsem, že když tě pozve neznámý muž, probudí to v tobě zase vášeň.“
Ten víkend jsme spali v jedné posteli. A žádná zeď mezi námi nebyla. A také jsme mluvili. Mluvili jsme víc než za posledních pět let dohromady. O naší samotě, o našich nenaplněných snech. Bylo to bolestivé, trapné a neuvěřitelně smutné.
Z hotelu jsme odjížděli jako dva cizinci, kteří se právě seznámili. Naše manželství, tak jak existovalo, ten víkend zemřelo. Ale možná, jen možná, se na jeho troskách zrodila malá, křehká naděje na něco nového
