Jiří Suchý: hvězda Semaforu věděla, že na něj kolegové donáší STB. Přesto s nimi dál hrál

Bylo to osm minut nekonečného potlesku. Když se principál Jiří Suchý nečekaně objevil na jevišti, diváci v zaplněném hledišti povstali a tleskali, jako by se báli přestat. Suchý stál oslněný reflektory, srdce až v krku a oči plné slz.

„Nikdy předtím ani potom jsem nezažil… bylo to pro mě nesmírně silný a dojemný, co ti lidi udělali… Sálem se rozléhal asi osmiminutový potlesk,“ vzpomínal po letech na onen večer roku 1968, kdy se vrátil domů z krátkého exilu.

Tohle ocenění od publika – dlouhé ovace člověku, který riskoval vše, jen aby zůstal věrný svému svědomí – se mu navždy vrylo do paměti. Tehdy vůbec poprvé pocítil, jak hluboce je milován. A také pochopil, jak moc může jediný člověk chybět celému národu, pokud odejde.

Jiří Suchý se narodil 1. října 1931 v Plzni, ale od dětství vyrůstal v Praze. Jako kluk zažil válku, která ho naučila odvaze i vzdoru – ve čtrnácti složil skautský slib tajně, navzdory zákazu.

Po válce se sice vyučil reklamním grafikem a v tomto oboru byl i úspěšný, ale jeho srdce patřilo umění. V šedivých padesátých letech, kdy se stalinistický režim pomalu drolil, se stal jedním z prvních hlasů, které do dusné atmosféry přinášely lehkost, poezii a jazzem inspirovanou hravost.

Mladý rebel s banjem v ruce se ale našel především v hudbě a divadle. Po večerech psal první písničky a vystupoval v legendární pražské vinárně Reduta. Právě tam na něj na konci 50. let čekalo osudové setkání: v publiku si talentovaného, hubeného mládence všiml zkušený komik Miroslav Horníček a rozhodl se mu podat pomocnou ruku.

„Patříte k fenomenálním postavám českého divadla a písničkové tvorby,“ napsal o letech Semaforu později prezident Václav Klaus. „Navázali jste s Jiřím Šlitrem na tradici Osvobozeného divadla… Vaše Kočka na okně a další songy byly větším průlomem do zkamenělého ovzduší totalitního Československa než mnohé sjezdy spisovatelů, které připravovaly pražské jaro.“

Byl to právě Horníček, kdo Suchého seznámil s Jiřím Šlitrem – elegantním pianistem s geniálním hudebním cítěním. Přidali k sobě ještě kapelníka Ferdinanda Havlíka a pár dalších nadšenců a roku 1959 společně založili malé hudební divadlo Semafor. Nikdo netušil, že píšou dějiny české kultury.

„Byl jsem totální herecký antitalent,“ smál se s odstupem Suchý svým začátkům. Jeho první autorské pokusy na prknech konkurenčního Divadla Na zábradlí sice slavily úspěch, ale jako herec tam pohořel: „Řekli mi, že bych v té hře raději neměl hrát.“

Po založení Semaforu se to ale změnilo. Najednou stál v čele vlastní scény – a nikdo ho už nemohl vyhodit. „Začal jsem se uvolňovat. Po třech letech mi v novinách poprvé přestali nadávat, že to neumím,“ líčil, jak s legendární hrou Jonáš a tingltangl (1962) konečně přesvědčil i kritiky.

Semafor si v 60. letech okamžitě získal srdce diváků. Suchý a Šlitr uváděli jednu hudební komedii za druhou a jejich písničky si zpívala celá republika. Pramínek vlasů, Včera neděle byla, Malé kotě – zlidovělé hity autorské dvojice Suchý–Šlitr zněly z rádia, na tanečních zábavách i u táboráků.

Na představení Semaforu se stávaly fronty a hlediště praskalo ve švech. Prvních deset let Semaforu patří dodnes k jeho nejslavnější éře. Jenže čím zářivěji Semafor svítil, tím podezřelejší byl komunistickému režimu. Už plakát k jejich první hře Člověk z půdy cenzory popudil – prý nebyl dost realistický.

V Rudém právu vycházely články s káravými titulky „Kam kráčí Semafor?“ a „Semafor v říši mlhovin“. Mocným se nelíbilo, že mladí umělci přinášejí na scénu svobodomyslnost a hravost, která se vymyká předem schváleným šablonám.

Jednou dokonce úřady nechaly strhnout jejich divadelní sál „Ve Smečkách“ pod záminkou rekonstrukce, aby soubor připravily o domovskou scénu. Definitivně Semafor zakázat si ale soudruzi netroufli – publikum ho milovalo příliš vášnivě.

Suchý s humorem sobě vlastním tvrdil, že se necítil jako žádný odbojář. „Považoval jsem se spíš za klauna,“ vysvětloval. „Smysl naší scény vidím v tom, že vliju divákům do duší optimismus, radost ze života a důkladnou dávku humoru. Proč? Inu, kdysi jsem díky mnohým komikům zdolal v životě nejrůznější strasti, a tak mi bylo dopřáno poznat skutečnou cenu humoru.“

Právě tímhle neokázalým postojem – rozdávat radost navzdory všemu – režim dráždil nejvíc. „Jiří Suchý svou svobodomyslností musel narážet na zkostnatělé snahy režimu vtěsnat ho do šablon,“ napsala novinářka Jitka Kačánová. Semafor zkrátka představoval kousek svobodného světa, malý zázrak na mapě šedivého Československa. A publikum to instinktivně cítilo.

V roce 1968 se naděje Pražského jara dotkly i Semaforu. Jiří Suchý se beze strachu připojil k výzvám za reformu – spolu s mnoha dalšími podepsal manifest Dva tisíce slov, který otevřeně kritizoval poměry v zemi. Netušil, že tím upoutal nebezpečnou pozornost.

Když pak v srpnu 1968 překročila „spřátelená vojska“ hranice a obsadila republiku, Jiří Suchý byl zrovna s rodinou na dovolence v Jugoslávii. Uprostřed noci mu kdosi vrazil do pokoje se zprávou, že ruské tanky jsou v Praze.

Za hranicemi státu, který se právě ocitl v okovech, se rázem ocitl i Suchý – a musel se rozhodnout, co dál. „Najednou hlásili, že s armádou přijelo i plno lidí z KGB a že jsou ohrožení ti, co podepsali Dva tisíce slov. Říkal jsem si: Tak já se tam nemůžu vrátit. Poněvadž mě zavřou,“ popsal dilema té osudové noci.

Naložil tedy ženu a malého syna do auta a vydal se směrem na Západ. V Mnichově nechal rodinu nasednout na letadlo do Londýna – aspoň oni byli v bezpečí. Sám zůstal v Německu ještě několik dní, těžce rozhodnutý, že se do okupované vlasti nevrátí. Představa exilu ho však bolela.

„Představa, že tam zůstanu, mě děsila. Dost jsem tím trpěl,“ svěřil se. Nebyl „emigrační typ“, jak s hořkým úsměvem poznamenal. Po několika týdnech už to nemohl vydržet. Přes Atlantik se mu podařilo telefonicky spojit s přítelem Jiřím Šlitrem v Praze.

„Volal mě Šlitr a říkal: ‚Prosím tě, já tady od zítřka začínám hrát divadlo a ty jsi kde?‘ Odpověděl jsem mu, že v Londýně, a on: ‚Ať rychle přijedu!‘“ líčil Suchý ten neuvěřitelný hovor. Stačilo jediné Šlitrovo „Kde seš? Zítra hrajeme!“ – a bylo rozhodnuto. Jiří Suchý už neváhal ani minutu. Koupil letenku na nejbližší spoj do Prahy, zatímco jeho rodina zůstala pro jistotu v Anglii.

Na pražském letišti ho k Suchého údivu vítal vládní vůz. Komunističtí pohlaváři byli paradoxně rádi, že se některý ze slavných umělců rozprchlých po světě vrací: šlo jim o propagandu. Hned večer Suchý spěchal do Semaforu, kde právě končilo představení. Ve chvíli děkovačky tiše vstoupil na scénu vedle Jiřího Šlitra – a tehdy se celý sál zvedl a začal freneticky tleskat.

Lidé už věděli, že jejich milovaný principál byl v emigraci, a teď se vrátil, i když nemusel. Ten spontánní aplaus byl víc než jen uvítání. Bylo to poděkování a vyznání lásky. Suchému se podlamovala kolena dojetím. Málokdo tušil, jak krátce potrvá, než přijde další tragédie.

Koncem roku 1969, necelý rok po návratu Suchého z ciziny, zasáhla Semafor zdrcující zpráva. Jiří Šlitr, Suchého nejbližší partner, byl nalezen mrtev ve svém ateliéru. Nešťastná náhoda, nebo sebevražda? Okolnosti Šlitrova úmrtí nikdy nebyly zcela objasněné. Jisté bylo jen jedno: Jiří Suchý přišel o druhou polovinu své duše.

„Po jeho smrti jsem jedinkrát zauvažoval, že to zabalím, protože jsem si myslel, že to už nikdy nebude ono,“ přiznal otevřeně Suchý. Stál nad propastí: ztratil kolegu, s nímž tvořil zázraky, a navíc se nad ním začínala stahovat mračna režimních represí. Mohl všechno vzdát a stáhnout se do ústraní. „Ale pak jsem si uvědomil, jak bych tomu režimu ulehčil práci. Takže jsem se vzchopil a řekl si: Ne, musím jet dál,“ dodal tiše.

Na prknech Semaforu se tak brzy po Šlitrově pohřbu objevila nová tvář po boku Jiřího Suchého – mladá herečka a šansoniérka Jitka Molavcová. Psal se rok 1970 a začínalo temné období normalizace. Suchý věděl, že ho čeká nejtěžší zkouška. Ale nevzdal to. „Našel v ní jediného tvora, který ho naprosto nikdy neopustil,“ píše se o Jitce Molavcové v jedné kronice Semaforu.

Zatímco oficiální místa Suchého postupně odřezávala od publika, stěhovala jeho divadlo z místa na místo a zakazovala mu režírovat, on s Jitkou vyrážel do zapadlých kulturáků po malých městech. Kde to jen trochu šlo, tam hráli svoje písničky mladému publiku, kterému velká Praha neměla co nabídnout.

Semafor byl vyhozen ze své elegantní scény na Václaváku a musel provizorně působit v různých klubech a divadélkách. Jakoby chtěli docílit, aby si lidé odvykli tam za ním chodit. „Účelem bylo, abych měl co nejméně hracích dnů, abych se musel dělit s dalšími skupinami. Čím míň budu hrát, tím míň budu škodit režimu,“ popsal Suchý strategii, kterou proti němu StB vymyslela.

Nátlak tajné policie se stupňoval. StB Jiřího Suchého pravidelně zvala k nekonečným výslechům v proslulé „kachlíkárně“ v Bartolomějské ulici. Zajímal je jeho podpis manifestu 2000 slov, jeho styky s emigranty i jakákoli známka protirežimních názorů. Pokoušeli se ho zlomit, nastražit na něj pasti, přimět k odchodu ze země.

Nabídli mu dokonce, že ho nechají vycestovat do USA na pozvání režiséra Miloše Formana – stačí, když jim pak podá hlášení o krajanech v Americe. Suchý na oko souhlasil a pohotově si vymyslel, že má nemoc vnitřního ucha a „nemůže létat“.

Vyhnul se jejich plánu s kulišáckou rafinovaností. Frustrovaní estébáci to zkoušeli dál a dál. „Bylo to neustálé kličkování, které mi ale svým způsobem přinášelo i uspokojení,“ přiznal Suchý, „já měl radost, když jsem zase vykličkoval.“

Na druhou stranu Státní bezpečnost pochopila, že když Suchého nedostanou po dobrém, mohou ho zkusit obklíčit zevnitř. Komunisté se ho snažili získat, a když to nešlo, nasadili do jeho divadla své lidi – mezi spolupracovníky Semaforu se objevili informátoři a donašeči.

„Jednoho dne mi zavolali, že mám přijít do Bartolomějské… Zavedli mě do místnosti, kde byl dlouhý stůl a pod skleněnou deskou na něm rozházené fotky nahotinek z Playboye. Říkal jsem si: To je kafkárna! Vůbec jsem nechápal, co tím sledují,“ popsal Suchý absurdní zastrašovací taktiky.

Některé nechápal tehdy a člověk je nechápe dodnes. Zato v jednom měl jasno: od určitě chvíle věděl, že někteří kolegové z divadla na něj donášejí tajné policii. Přesto se snažil v sobě neživit zášť.

„Já nemůžu vědět, proč toho člověka skřípli. Pochyboval jsem, že by tam někdo šel dobrovolně. Buď na něj něco věděli, nebo vyvinuli tlak. Oni to byli vlastně nešťastní lidi a měli by spíš být postihovaní ti, co je týrali,“ řekl po letech smířlivě o těch, kdo ho zradili.

Ne všichni ovšem obstáli. V roce 1977 vrcholila kampaň tzv. Anticharty – režim nutil populární umělce, aby veřejně odsoudili disidenty z Charty 77. Jiří Suchý odmítl Antichartu podepsat a to byla poslední kapka. Okamžitě putoval na černou listinu.

Definitivní zákaz sice nikdy nevyhlásili – snad aby nevznikl mučedník – ale utahovali šrouby, co to šlo. Suchý oficiálně nesměl vykonávat funkci ředitele Semaforu, musel strpět dosazené vedení a zástup tzv. artistů, kteří byli loajální k režimu.

O některých z nich věděl, že tajně spolupracují s StB – jeden z nich měl být i komik Josef Dvořák, který se tehdy stal jednou z hvězd Semaforu. Suchý ho na jevišti dál přátelsky uváděl, ale hořkost musel potlačit hluboko v sobě. Dalším byl herec a režisér hry Kytice Jiří Císler.

Teprve v 80. letech tlak režimu nepatrně polevil. Po roce 1985 se poměry v kultuře uvolnily – Semafor sice zůstával pod drobnohledem, ale Suchého už občas pustili vydechnout. Dokonce mu umožnili vycestovat režírovat představení do Finska a natočit dva filmy.

Režim ztrácel pevnou půdu pod nohama. V listopadu 1989 se pak zhroutil úplně. A Jiří Suchý, který ještě pár měsíců předtím nesměl veřejně do médií, se najednou stal váženým veteránem kultury a symbolem nezlomené vůle.

Semafor okamžitě vstoupil do probíhající generální stávky: „Nehráli jsme, ale lidi, co přišli na představení, jsme pozvali dál. Udělali jsme otevřenou besedu, kde se velice ostře šilo do režimu. Občas jsme to proložili písničkou… Lidi byli svědky historické události – a to je vzácnější než divadlo,“ líčil Suchý svou sametovou revoluci.

Tvář Jiřího Suchého na veřejnosti vždy zdobil potutelný úsměv pod typickým slaměným kloboukem. Nikdo by nehádal, kolik bolestí se skrývá za úsměvem toho „vysmátého slušňáka“. Přátelé ho popisují jako decentního a skromného člověka, který o svém soukromí nemluví.

„Málokdo ví, jaké trápení a bolest musel během života prožívat,“ napsal magazín Prima ZOOM. Jiří Suchý byl celý život romantik a ctitel žen. Se svou první manželkou Bělou Novotnou – krásnou výtvarnicí – tvořil oslnivý pár umělecké Prahy 60. let. Běla Suchá byla jeho múzou, první čtenářkou a kritičkou jeho textů. Milovali se oddaně, ale přesto jejich štěstí provázela tragédie.

Mladým manželům se narodili dva synové, jenže ten prvorozený zemřel krátce po porodu. „Na světě moc nepobyl,“ řekl Suchý tiše o ztrátě miminka v dokumentu Olgy Sommerové Lehce s životem se prát. Rána to byla nesmírná, ale paradoxně je stmelila – sdílený zármutek proměnili v něco pozitivního. Jeden druhému byli obrovskou oporou, jak vzpomínal. Druhý syn Jakub se pak naštěstí narodil zdravý a dělal jim radost. Jenže osud udeřil znovu.

„Jednoho dne bylo Bělině čím dál tím hůře, tak šla raději do nemocnice na rozbor krve. Měla strach, že to dopadne blbě – a měla pravdu. Byla to leukemie,“ povzdechl si Suchý nad krutou diagnózou, kterou si jeho žena vyslechla v polovině 80. let. Běla podstoupila léčbu, ale nemoc postupovala rychle. Prožívala trýznivé bolesti kostí.

„Od jednoho léčitele jsem se naučil jí to odhladit. Když ji něco bolelo, tak jsem to hladil tak dlouho, až to přestalo,“ prozradil Suchý, jak zoufale se snažil milované ženě ulevit. Každou volnou chvíli trávil u její postele, bral ji na procházky, dodával jí naději. Běla však svůj statečný boj s leukémií nakonec prohrála.

V roce 1985 zemřela ve věku pouhých 46 let. Jiří Suchý ztratil víc než životní lásku – ztratil také pevnou životní kotvu. „Manželka byla první čtenářkou a kritičkou jeho textů… jejím odchodem byl zdrcen,“ psali přátelé. Po pohřbu zůstal dlouho sám. Prázdnotu po Běle zaháněl horečnatou prací; psal nové hry, skládal písně, aby nemusel myslet na smutek, který ho drásal.

Až téměř po dvaceti letech od Bělina úmrtí potkalo Jiřího Suchého nečekané štěstí. Zamiloval se znovu. Ta žena se jmenovala Markéta a byla o neuvěřitelných pětačtyřicet let mladší. V Semaforu si přivydělávala jako garderobiérka při studiu vysoké školy.

„Láska na první pohled to nebyla… Až po letech mě pozval na večeři,“ usmála se Markéta Suchá v rozhovoru. Jejich vztah od počátku působil velmi nekonvenčně. Nikdy spolu trvale nebydleli, vídali se jen několik dní v týdnu. Přesto po osmi letech chození požádal tehdy čtyřiasedmdesátiletý Suchý svou devětadvacetiletou přítelkyni o ruku.

Vzali se v roce 2006 na malé tiché svatbě v obýváku jeho vinohradské vily. „Svatbou se pro nás nic nezměnilo. Vzali jsme se jen, aby bylo všem jasné, že tahle dáma je moje žena,“ vysvětloval ženich, který si publicitu nepřál. Markéta po boku charismatického klasika jen zářila – ale pohádka to nebyla.

Brzy se ukázalo, že mladá žena touží po dítěti, zatímco Suchý už se na roli otce znovu necítil. Po sedmi letech manželství se v dobrém rozešli. „Z určitých rozumových důvodů jsme dospěli k tomu, že to takhle bude lepší. Ale zůstali jsme přátelé. Ani stín nevole mezi námi není. Máme se pořád rádi, jen ty papíry už neplatí,“ komentoval rozvod čerstvý devadesátník s nadhledem sobě vlastním.

Když v listopadu 1989 padla totalita, Jiří Suchý stanul opět v čele Semaforu jako svobodný principál. Euforie z nabyté svobody se však brzy promísila s hořkými dozvuky minulosti. Suchého divadlo bylo v té době domovskou scénou několika souborů, které během normalizace dostaly v Semaforu prostor – a ne všechny byly Suchému loajální.

Patřil mezi ně i populární bavič Josef Dvořák s vlastní skupinou, nebo satirik Miloslav Šimek s parťákem Jiřím Krampolem. Hned po revoluci se Jiří Suchý rozhodl k ráznému kroku: oznámil, že Semafor se vrátí ke své původní poetice a že soubory, které mají jiný styl, si musí najít působiště jinde.

„Najednou se vedení vrátilo do mých rukou a po celém světě, když přijde nový šéf, vybere si lidi, se kterými chce dělat,“ vysvětloval Suchý logiku svého rozhodnutí. „Neviděl jsem v tom nic překvapivého, tak jsem jemu i Šimkovi poděkoval a chtěl jsem vrátit Semafor do podoby, jak jsme ho založili s Jiřím Šlitrem, aby měl stejnou poetiku.“

Pro Dvořáka, Šimka a jejich příznivce to však byl šok. Nedokázali Suchému odpustit, že je „vyhodil“. Zejména Josef Dvořák nesl křivdu velmi těžce a dlouhá léta se s bývalým šéfem nebavil.

Na veřejnost navíc záhy pronikla pravda, že Dvořák byl během 80. let tajným spolupracovníkem StB s krycím jménem Komik, který minimálně jedenáctkrát podával hlášení o dění v Semaforu a očerňoval Suchého v záznamech. Suchý tehdy o Dvořákově zradě leccos tušil, ale velkoryse to přehlížel. Po pádu režimu však s takovým člověkem už pracovat nechtěl.

„Když bylo po převratu, řekl jsem si, že se mi s takovýmhle člověkem nechce hrát, tak proč bych měl,“ prohlásil lakonicky. Dvořák to nesl nelibě a ještě po dvaceti letech, když se řeklo Semafor, cítil v ústech pachuť staré hořkosti.

Čas ale zahojí i hluboké rány. Oba muži nakonec ve stáří pochopili, že život je příliš krátký na věčné sváry. Po dvaceti letech zakopali válečnou sekyru. Stalo se to neokázale, v tichosti – žádné teatrální smíření na kamerách. Zkrátka se jednoho dne znovu dali do řeči. A Jiří Suchý dokázal být velkorysý i tentokrát: ve vzpomínkové knize o Josefu Dvořákovi napsal srdečné věnování.

„Josef Dvořák je jedinečný, výjimečný a svůj,“ ocenil bývalého kolegu. Dvořák přiznal, že ho ta slova nesmírně potěšila a dojala. A tak nakonec přece jen zvítězilo to, co Suchý vždycky vštěpoval svému publiku – smíření, humor a laskavost.

Zdroje:

https://www.pametnaroda.cz/cs/suchy-jiri-20190626-0

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/696884/podcast-velke-priznani-jiriho-sucheho-se-slitrem-se-skamaradili-az-rok-pred-jeho-smrti.html

https://budejovice.rozhlas.cz/byl-jsem-totalni-herecky-antitalent-k-zalozeni-semaforu-me-donutil-slitr-9081644

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/615781/suchy-s-dvorakem-zakopali-valecnou-sekyru-po-20-letech-a-v-tichosti.html

https://www.tyden.cz/rubriky/nenavist-josefa-dvoraka-k-jirimu-suchemu-trva-i-po-vice-nez-dvaceti-letech_294983.html

https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/spis-stb-josef-dvorak-donasel-na-jiriho-sucheho.A070815_164835_domaci_ton

https://www.idnes.cz/kultura/divadlo/jiri-suchy-90.A210930_103242_divadlo_spm

https://zeny.iprima.cz/celebrity/jiri-suchy-tragicka-smrt-syna-a-manzelky-druha-zena-byla-o-petactyricet-let-mladsi

https://www.prozeny.cz/clanek/jiri-suchy-zivot-a-dilo-75290

https://www.novinky.cz/clanek/kultura-nezny-basnik-jiri-suchy-slavi-devadesat-40373588

https://nasregion.cz/hotovo-uverejnit-1-10-vysmaty-slusnak-jiri-suchy-slavi-90-narozeniny-a-porad-mu-to-zpiva-231458/

https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/slavny-semafor-byl-prolezly-donaseci-stb.A070816_213051_domaci_miz