Článek
Jenže mnohem horší byla jiná bolest, ta v nitru. Když v červnu 2021 náhle zemřela Libuše Šafránková – jeho životní partnerka, s níž sdílel dobré i zlé téměř pětačtyřicet let – jako by v Josefu Abrhámovi vyhasla jiskra.
Jejich láska byla po desetiletí samozřejmostí, kterou okolí obdivovalo. Teď tu byl bez ní. Co se mu asi honilo hlavou, když osaměl?
Ještě než ho život svedl s Libuškou, ušel Josef Abrhám dlouhou cestu. Narodil se uprostřed temných válečných let (prosinec 1939, Zlín) do rodiny, která mu do vínku dala hlubokou víru a lásku k umění.
Maminka byla talentovaná herečka-ochotnice, vnučka známého slovenského evangelického faráře a dramatika Jozefa Hollého. Tatínek, původem z moravské rodiny vlastníků cihelny, miloval hudbu a štědře podporoval umělce – večeříval s malíři a spisovateli, hrál skvěle na piano a ochotně pořádal domácí divadelní představení.
Malý Pepík tak vyrůstal obklopen kulturou a noblesou, ačkoli jeho dětství poznamenal i nástup komunistického režimu. Jako kluk byl plachý a citlivý. Rád si pískal; dokonce tak pěkně, že si ho rodinný přítel sochař Jan Habarta vybral za model pro plastiku Pískající chlapec. Nikdo tehdy netušil, že to roztomilé pískající dítě je prvním veřejným „portrétem“ budoucí slavné herecké tváře.
Přestože měl Abrhám od Boha nadělený talent a charisma, zpočátku neuvažoval, že by se herectví věnoval profesionálně. Jako dospívající mladík dokonce vážně přemýšlel, že půjde ve stopách svého dědečka faráře. Víra v něm zakořenila hluboko – po celý život zůstával skromný, pokorný a věrný zásadám, které si z rodiny odnesl.
Nakonec však zvítězila láska k divadlu: mladého Josefa okouzlilo jeviště. Sám později říkal, že herec a kněz mají vlastně podobný úděl – oba komunikují s lidmi a snaží se předat nějaké poselství. Možná i to ho přesvědčilo. V roce 1958, nedlouho po maturitě, se rozhodl zkusit štěstí u přijímacích zkoušek na hereckou školu.
Nebyla to snadná cesta. Přišel z takzvaně „buržoazní“ rodiny, což bylo pro komunistické funkcionáře trnem v oku. Politické posudky na něj nezněly příznivě – syn podnikatele do umělecké školy nepatří. Mladému Abrhámovi ale pomohl jeho mimořádný talent a také statečnost lidí, kteří ho odmítli nechat promarnit.
Na bratislavské VŠMU se dostal i díky tomu, že se za něj hlasitě přimluvil tehdejší rektor herec Andrej Bagár, který rozpoznal Josefův potenciál. Abrhám tedy začal studovat v Bratislavě a později přešel na DAMU v Praze, kde jeho herecký růst vedli ti nejlepší pedagogové své doby.
V ročníku profesora Miloše Nedbala rozkvetl mezi spolužáky, kteří se později stali hvězdami (Ivana Drbohlavová, Daniela Kolářová, Jiří Kodet, Jiří Krampol a další). Právě spolužák Jiří Krampol vzpomínal, jak profesor Nedbal Abrháma zbožňoval: „Pepíček – ten je vždycky nóbl!“ říkával pyšně o jeho kultivovaném projevu. Už jako student zaujal Abrhám svou noblesou, inteligencí a zvláštní vnitřní pokorou, která ho provázela celý život.
Ještě před absolutoriem stihl mladý Josef nasbírat první velké zkušenosti před kamerou. Psal se rok 1962 a budoucí herecká hvězda dostala příležitost zahrát si mladého spisovatele Jaroslava Haška ve filmu Velká cesta. Strávil půl roku natáčením v Rusku po boku takových legend, jako byli Rudolf Hrušínský nebo Jaroslav Marvan.
Tehdy dvaadvacetiletý Abrhám jen žasl – ocitl se ve společnosti slavných bardů českého filmu a snažil se od nich odkoukat každé gesto. Brzy se ukázalo, že i on sám má mimořádné nadání. Po promoci roku 1962 se rozběhla jeho divadelní kariéra: nejprve nastoupil na tři sezony do prestižního Divadla na Vinohradech.
Okusil tam velkou klasickou scénu, ale skutečným osudem se mu stalo menší divadlo – nově vzniklý pražský Činoherní klub. V roce 1965 tento komorní divadelní soubor založila parta mladých režisérů a autorů v čele s Ladislavem Smočkem a Janem Kačerem a hledali posily.
Josef Abrhám neváhal. Ve Smečkách, nedaleko Václavského náměstí, se připojil k souboru Činoherního klubu jako jeden z jeho pilířů. Byla to éra, na kterou všichni dodnes vzpomínají s nostalgií – „zlatá léta“ českého divadla. V hledišti Činoheráku večer co večer sedávalo jen několik desítek diváků, ale fronty na lístky se táhly ulicí dlouho předem.
Mladý Abrhám stanul na malém jevišti tváří v tvář natěšenému publiku poprvé v inscenaci Penzion pro svobodné pány a hned z toho byl hit. Praha šílela nadšením z nového spontánního divadla a charismatických herců. Josef Abrhám v něm exceloval dlouhých 27 let – tak dlouho zůstal Činohernímu klubu věrný, než jej v 90. letech opustil.
Na filmovém plátně se mezitím jeho hvězda rozzářila naplno. Od poloviny 60. let točil jeden film za druhým, často s významnými režiséry takzvané nové vlny. Každou roli dokázal ztvárnit jinak, a přesto vždy přesvědčivě. Svým civilním herectvím, jakoby bez námahy, vdechl život postavám intelektuálů, doktorů, učitelů i podvodníčků.
Diváci si ho oblíbili pro osobité kouzlo a zvláštní směs vážnosti a humoru, kterou do svých rolí vnášel. Nezapomenutelný je například jako plachý učitel Janda ve školní komedii Marečku, podejte mi pero! (1976), kde jeho uhlazený projev vyvolával salvy smíchu, aniž ztratil postavinu důstojnost.
V dalších letech se díky spolupráci s dvojicí scenáristů Smoljak–Svěrák stal vyhledávaným komediálním hercem. Ve filmech jako Kulový blesk, Trhák, Jára Cimrman ležící, spící nebo Vrchní, prchni! vytvořil řadu výrazných figur. Jeho elegance a suchý humor bavily publikum, ale nikdy to nesklouzlo k laciné frašce – Abrhámovy postavy mohly být směšné, zároveň však zůstávaly lidmi z masa a kostí, kterým divák rozumí a fandí.
Nejvíce ho však proslavila televizní obrazovka. V roce 1978 se Josef Abrhám objevil jako primář Arnošt Blažej v seriálu Nemocnice na kraji města. Dietlův příběh z lékařského prostředí sledovaly miliony lidí a z charismatického doktora Blažeje se rázem stala ikona. Abrhám ztvárnil mladého ambiciózního chirurga s typickou směsicí arogance a šarmu – postava to byla rozporuplná, ale právě proto diváky fascinovala.
Mnozí dodnes vzpomínají na milostné scény doktora Blažeje a sestřičky Iny, které v seriálu prožíval s herečkou Andreou Čunderlíkovou. Tehdy mladá herečka z něj byla u vytržení – po letech o něm mluvila jako o „největším gentlemanovi, introvertním, nesmírně slušném a galantním člověku“. S úsměvem také prozradila, že její malá dcera tehdy na Abrháma žárlila, protože si myslela, že romance v televizi je skutečnost.
Tak silně dokázal Josef Abrhám své role zahrát. Dr. Blažej mu přinesl ohromnou popularitu. Tu roli si ještě zopakoval po mnoha letech v pokračováních seriálu, ale žádné ocenění ani sláva mu nestouply do hlavy. V 80. letech i později si pečlivě vybíral, co přijme. Snažil se vyhýbat účasti na tendenčních projektech normalizační kinematografie. Nebyl žádný politický rebel, ale ani režimní prominent – spíše „šedá zóna slušnosti“, jak to jednou nazval kritik. Hrál, co ho bavilo, a pokud možno tak, aby si nezadal se svým svědomím.
Přes všechen úspěch zůstával Josef Abrhám plachý a nerad prozrazoval víc, než musel. Poskytoval jen minimum rozhovorů, vždy zdvořile a s rozvahou, a svůj skutečný vnitřní svět si pečlivě střežil. Novináři o něm žertovali, že udělat s Abrhámem interview je takřka nadlidský úkol – do roku 1998 svolil prý jen ke třem větším rozhovorům.
„Já už jsem všechno řekl,“ odbyl reportéra, který se ho ptal, proč se médiím vyhýbá. „Opakoval bych se. Žádné nové informace už nemám.“ Raději nechával za sebe mluvit své role. A právě jeho role ho také svedly dohromady s ženou jeho života.
Byl začátek 70. let a na prknech Činoherního klubu se objevila nová tvář: mladičká Libuše Šafránková. Byla o třináct let mladší než on, křehká kráska s pronikavýma očima, která se právě proslavila ve filmu Tři oříšky pro Popelku.
Do Činoheráku přišla v roce 1972 poté, co režim zrušil její předchozí angažmá v Divadle Za branou. Zpočátku spolu s Abrhámem ani nehrávali – měli každý jiné role, míjeli se. On byl už respektovaným členem souboru, ona nesmělá nová posila. Jenže osud už pracoval na jejich setkání. Než se poprvé potkali na jevišti, nenápadně o sebe zavadili v hledišti: jeden o druhém tajně věděli a chodili se navzájem dívat na svá představení, aniž by tomu druhému něco řekli.
Libuška se tiše dívala na Pepíkův herecký koncert a Pepík zase nenápadně pozoroval Libušku v jiné hře. To trvalo skoro rok. Ona byla okouzlená jeho noblesou a inteligencí, on jejím šarmem a talentem. Když spolu konečně dostali první společnou příležitost – ve slavné komedii Poprask na laguně – přeskočila mezi nimi jiskra. Abrhám se zamiloval tak silně, že to obrátilo naruby celý jeho dosavadní život.
Do té doby byl osm let ve vztahu se zpěvačkou Naďou Urbánkovou. Ta energická, upřímná žena s velkýma usměvavýma očima byla jeho první velkou láskou. Seznámili se roku 1968 při natáčení televizního filmu Bahno a padli si do oka. „Strašně jsem se do něj zamilovala,“ vzpomínala Urbánková po letech.
Měli před sebou společnou budoucnost, mluvili i o dětech. Naďa vedle něj zářila – říkávala, jak báječný, vzdělaný a plachý muž to je, se smyslem pro humor, který ji rozesmál dokonce i v situacích, kde by to nikdo nečekal. „Říká se, že v posteli se člověk moc nenasměje, ale my jsme si vymýšleli takové ptákoviny, že jsme se smáli pořád,“ prozradila ve svých pamětech. Jejich soužití bylo harmonické. Tím hůř pak Naďu zasáhlo zjištění, že její Pepa náhle hoří láskou k jiné.
v divadle, rok 1992
Abrhám najednou žil dva životy. Doma měl milující partnerku Naďu, ale přitom potají trávil stále více času s Libuškou. Celé dva roky se snažil zvládnout dvojroli partnera a milence, ale taková hra nemůže trvat dlouho. V Divadle už si to štěbetali vrabci na střeše a Naďa zůstávala poslední, kdo nic netušil. Až jednoho dne to její kadeřnice nevydržela a prozradila jí hořkou pravdu: Abrhám má jinou ženu.
Nadě se zhroutil svět. Psychicky na dno, nevěřícná a zrazená, utekla doslova až za oceán – narychlo odjela do amerického Nashvillu, kde se vzápětí provdala za známého manažera. „Musím přiznat, že ten sňatek byl trošku z trucu,“ řekla po letech upřímně Urbánková. Chtěla zahojit svoje bolestné zklamání a na nevěrného Pepu zapomenout. Brzy se jí narodila dcera, ale stará rána se zacelovala jen zvolna. Ta zrada ji poznamenala na celý život – ještě po desítkách let nedokázala Libuši zcela odpustit, že jí Abrháma odloudila.
A co Josef Abrhám? V roce 1976 si vzal Libuši Šafránkovou za manželku. V pouhých dvaadvaceti letech se z Popelky stala paní Abrhámová. Na svatbě jim mnozí přáli štěstí, ale možná i trochu nevěřili, že tento svazek vydrží. Oni dva však byli odhodláni vše překonat. Jako by chtěli dokázat, že tahle láska byla skutečně osudová a stojí za to. A skutečně – jejich manželství vydrželo v harmonii a vzájemné úctě neuvěřitelných 45 let.
Zpočátku to nebylo idylické. V prvních letech se Abrhámův soukromý život s Libuší odehrával spíše stranou zájmu médií, v tichosti. Psal se pozdní socialismus a bulvární tisk neexistoval; a i kolegové, kteří znali okolnosti jejich sblížení, mlčeli. Libuška sama se konfliktům vyhýbala – nikdy veřejně nemluvila o tom, jak se dali dohromady.
Možná ji tížilo vědomí, co způsobili Naďe, možná prostě nechtěla jitřit staré rány. Každopádně se oba snažili, aby jejich soukromí zůstalo jen jejich. Časem se ukázalo, že jejich pouto je opravdu pevné. V roce 1977 se jim narodil syn Josef Abrhám mladší a rodinné štěstí bylo završeno. Malého Pepíčka chránili před publicitou jako oko v hlavě.
Společně se odstěhovali na okraj Prahy do klidné vilové čtvrti, kde vedli obyčejný rodinný život. Žádné skandály, žádné aféry. Abrhám se Šafránkovou působili skromně a nenápadně, přitom byli jedním z nejoblíbenějších párů českého filmu. V očích veřejnosti představovali něco jako pohádkový ideál – Popelka a její princ, kteří žijí šťastně až navěky.
Samozřejmě i oni byli jen lidé z masa a kostí. Občas se uměli pohádat, jak už manželé dovedou. „Jsme na sebe přísní,“ smál se Abrhám v jednom rozhovoru a přiznával, že Libuška je v mnohém náročnější než on. Vždy ale mezi nimi panovala něha a respekt. Když spolu nesouhlasili, vyřešili to v soukromí, daleko od kamer.
Za dlouhé roky spolupráce si vybudovali vzácnou důvěru – a to nejen doma, ale i na place. Oba byli skvělí herci, a když je osud (či režiséři) svedl dohromady v nějakém filmu, diváci se mohli těšit na nevšední podívanou. Vybírali si pečlivě jen projekty, kde jejich společné vystoupení dávalo smysl.
Určitá symbolika provázela jejich slavné role: v bláznivé komedii Vrchní, prchni! (1980) si zahráli manžele – on nesmělého knihkupce a příležitostného podvodníka, ona mu byla půvabnou chápavou ženou.
Libuška Šafránková, rovněž v roce 1992
V televizním filmu Svatební cesta do Jiljí (1983) zase jako novomanželé putovali krajinou a překonávali humorné nástrahy. Později, už v pokročilejším věku, se objevili spolu například ve filmu Všichni moji blízcí (1999) o dětech zachráněných Nicholasem Wintonem – tam ztělesnili manželský pár v předvečer války, s dojetím a noblesou.
Každý takový společný projekt pro ně byl srdeční záležitostí. Libuše Šafránková ostatně vždy říkala, že hrát s vlastním manželem je pro ni svým způsobem jednoduché, protože po jeho boku cítí klid a bezpečí. „Točit s Pepou je pro mě jistota,“ pochvalovala si v jednom ze svých posledních rozhovorů. „Stejná jistota jako s Láďou Smoljakem nebo Zdeňkem Svěrákem. Když jsem s nimi, připadám si úplně svobodná. A Pepa k nim patří.“
V těch slovech byl slyšet obdiv i láska – brala ho jako muže, kterého si váží stejně jako legendárních režisérů a scenáristů. On zase o ní vždy mluvil jako o „úžasné herečce, na kterou se pokaždé rád dívá jako divák“. Jejich partnerská rovnováha se hezky promítala i do práce.
S přibývajícími lety se oba stahovali z veřejného života o něco víc do ústraní. Josef Abrhám v polovině 90. let opustil stálé angažmá v divadle – po dvou sezonách v Národním divadle v srpnu 1994 s divadlem skončil. Bylo mu necelých padesát pět. Mohl dál excelovat na jevišti, ale on zvolil rodinu a filmové role.
Divadelní režiséři ho sice lákali zpět, avšak Abrhám odolal. Možná v tom hrálo roli i to, že Libuška ve stejné době divadlo také omezila a věnovala se hlavně péči o syna. Každopádně filmové a televizní nabídky přicházely dál. V 90. letech si zahrál několik výborných rolí – například rozverného strejdu ve filmovém muzikálu Šakalí léta (1993), za kterého dostal Českého lva.
Zrající Abrhám byl najednou také brán jako charakterní herec schopný velkých dramatických výkonů, nejen komediant. Režisér Jiří Menzel mu svěřil hlavní roli ve filmu Konec starých časů (1989) – hraběte, jenž nostalgicky glosuje změny po nástupu socialismu. A sám prezident Václav Havel si v roce 2011 vybral Josefa Abrháma jako představitele svého alter ega v absurdním dramatu Odcházení.
Abrhám v něm ztělesnil vysloužilého kancléře Riegra po boku Dagmar Havlové a byl to vlastně symbolický návrat – připomínka jeho nástupu v 60. letech, kdy hrál v Havlových raných hrách. Teď uzavíral kruh poslední velkou rolí v Havlově filmové prvotině a svou moudrou, unavenou tváří vtiskl filmu dojemný tón rozloučení.
Zatímco kariéra se pomalu a důstojně uzavírala, rodina Abrhámových se rozrůstala o vnoučata. Jen zdraví začalo malovat vrásky na jejich tváře. Libuše Šafránková v roce 2014 vážně onemocněla – lékaři jí diagnostikovali rakovinu plic a musela podstoupit těžkou operaci. Josef stál po celou dobu pevně při ní.
Staral se, dojížděl za ní do nemocnice, dodával jí optimismu, i když on sám už také nebyl zcela zdráv. Neurologické potíže, které Abrháma trápily, se v té době začaly zhoršovat. Přesto neváhal a několik let věnoval většinu energie péči o manželku.
A zdálo se, že tuhle zkoušku osudu zvládli – po operaci se Libuše zotavila a několik dalších let si oba užívali klidný život v důchodu. Stáhli se na venkov, do rodného kraje Šafránkové na jižní Moravě, kde měli chalupu a zahrádku. Tam byli šťastní mezi svými nejbližšími, daleko od ruchu města.
Jenže v červnu 2021 se rakovina vrátila a tentokrát nemilosrdně. Libuše Šafránková zemřela 9. června 2021, jen dva dny po svých 68. narozeninách. Její smrt přišla náhle a zasáhla národ – lidé truchlili nad ztrátou pohádkové Popelky. Ale pro jednoho člověka to byla rána přímo zdrcující.
Josef Abrhám se v ten moment ocitl bez své druhé poloviny. Na pohřbu své ženy, který se konal 25. června v pražském kostele sv. Anežky, seděl vdovec Abrhám v první řadě na vozíku. Byl pohublý, mlčel a vypadal naprosto zlomeně. Každému bylo jasné, že tohle je pro něj konec jedné životní kapitoly, po které už mu nezbývá sil začínat cokoliv dalšího.
Syn Josef s rodinou se ho snažili podržet, jak nejlépe uměli. Vzali otce k sobě do domu v obci Liběchov na Mělnicku, aby nezůstal sám v prázdné vile, kde všechno připomínalo maminku. Starali se o něj společně – synova manželka Ludmila i čtyři vnoučata. Ztráta jeho osudové ženy ho však zasáhla tak hluboko, že pohasla i jeho vůle žít.
Netrvalo to ani rok. Dne 16. května 2022 v podvečer Josef Abrhám zemřel v mělnické nemocnici, kam byl převezen s rozvinutým zápalem plic.
Zdroje:
https://dvojka.rozhlas.cz/ja-uz-jsem-vsechno-rekl-posledni-rozhovor-josefa-abrhama-na-dvojce-8747506
https://zivotvcesku.cz/libuse-safrankova-mluvila-naposledy-o-nataceni-s-manzelem-josefem-abrhamem-prozradila-kdy-se-citila-svobodna/
https://www.ahaonline.cz/clanek/malery/183825/milostny-trojuhelnik-urbankova-abrham-safrankova-nada-promluvila-velky-zvrat-ve-stare-krivde.html
https://cnn.iprima.cz/abrham-byl-chytry-a-galatni-herec-vzpomina-v-slzach-cunderlikova-a-dalsi-108197
