Josef Gočár, autor nejmodernějšího města první republiky

Zatímco jiná města rostla, Hradec byl násilně zadržen v čase, jeho potenciál zmařen. K jeho osvobození bylo zapotřebí víc než jen peněz a krumpáčů. Byla nutná vize hraničící s drzostí a spojenectví dvou mužů, kteří se nebáli snít. Na jedné straně osvícený starosta František Ulrich, politik s neuvěřitelnou vytrvalostí, a na druhé straně Josef Gočár, mladý, geniální a nekompromisní architekt.

Na konci 19. století byl Hradec Králové městem v pasti. Nebyla to past metaforická, ale zcela doslovná, postavená z kamene, cihel a zeminy. Od roku 1766 obepínal historické jádro masivní prstenec bastionové pevnosti, který ho dusil a izoloval. Kdysi pyšné věnné město českých královen se proměnilo v posádkové město, jehož životní rytmus udával vojenský dril. Hradby, vysoké osm až deset metrů a obehnané hlubokými příkopy, které bylo možné zatopit vodou z Labe a Orlice, byly navrženy tak, aby zastavily pruskou invazi. Místo toho však zastavily čas.

Život uvnitř pevnosti byl stísněný a nezdravý. Zatímco průmyslová revoluce měnila tvář Evropy a města jako Liberec zažívala boom, Hradec byl „násilně zadržán“ ve svém vývoji.

V této atmosféře stagnace se však zrodila vize. Jejím nositelem byl muž, jehož jméno se stalo synonymem pro moderní Hradec – starosta František Ulrich. Do úřadu nastoupil v roce 1895 a vedl město neuvěřitelných 34 let.

Ulrich nebyl jen správcem, byl to vizionář s „velkými ambicemi“. Viděl za hradby, za prach a šeď vojenského života. Sníl o velkém, moderním a reprezentativním městě. Jeho životní misí, kterou převzal po svém předchůdci a vzoru Ladislavu Janu Pospíšilovi, se stalo heslo, které rezonovalo celým městem: zboření hradeb!.

Boj to byl dlouhý a úmorný. Pospíšil, který zasvětil život tomuto cíli, se podpisu finální smlouvy ani nedožil – zemřel na mozkovou mrtvici přímo na zasedání, kde se řešily podmínky demolice. Ulrich však v jeho boji vytrval. Když byla pevnost v roce 1884 konečně formálně zrušena a město v roce 1893 odkoupilo pozemky, otevřela se před ním nevídaná příležitost.

Kolem starého historického jádra se rozprostřela obrovská prázdná plocha, doslova „zelená louka“. Byla to šance, jakou dostane málokteré město: možnost navrhnout a postavit moderní centrum prakticky od nuly.

A právě zde se ukázal paradox, který definoval osud Hradce. Dlouhá desetiletí politických tahanic a byrokratických průtahů, která bránila zbourání pevnosti, se ukázala být skrytým požehnáním. Kdyby hradby padly o padesát let dříve, město by pravděpodobně zaplavila vlna tehdy módního, ale o padesát let později již poněkud těžkopádného historismu. Zpoždění však způsobilo, že Hradec dostal svou šanci přesně v okamžiku, kdy na scénu české architektury vstupovala nová, odvážná generace modernistů.

Tím mužem byl Josef Gočár. Narodil se v roce 1880 v Semíně u Přelouče a od mládí projevoval vzpurného ducha. Jeho rodiče si přáli, aby se stal zlatníkem, ale Josef měl jiné plány. Místo jemné práce s drahými kovy ho fascinovaly linie, prostor a hmota. Zvolil si architekturu a dostal se do ateliéru nejlepšího z nejlepších – Jana Kotěry, otce české moderní architektury.

Setkání s Kotěrou bylo, jak později popsali pamětníci, „jednoznačně osudové“. Kotěra v mladém studentovi okamžitě rozpoznal mimořádný talent. Nejenže ho podporoval, ale udělal pro něj něco neslýchaného. Zařídil, aby Gočárovy první studentské návrhy fasád pro Hradec Králové byly publikovány v prestižním vídeňském časopise Der Architekt. Pro neznámého mladíka to byl fenomenální úspěch a první spojení jeho jména s městem, které se mělo stát jeho životním dílem. Právě Kotěra, který už v Hradci realizoval své vlastní významné projekty, jako bylo majestátní muzeum, přivedl svého nejlepšího žáka na scénu.

Než se však Gočár plně ponořil do práce v Hradci, vybudoval si v Praze pověst geniálního provokatéra. Jeho Dům U Černé Matky Boží v Celetné ulici (1911–1912) byl architektonickou bombou. Přinesl do Prahy kubismus v architektuře, styl, který se téměř nikde jinde na světě v takové formě neprosadil. Byla to stavba, která bořila veškeré konvence svými lomenými tvary a dynamickou fasádou.

Pokud však Dům U Černé Matky Boží byl provokací, jeho návrh na dostavbu Staroměstské radnice z roku 1909 byl čirou drzostí. Do soutěže přihlásil projekt gigantické stupňovité pyramidy, která by se tyčila vedle starobylého orloje jako monument z jiného světa.

Návrh vyvolal bouři nevole a vysloužil si posměšnou přezdívku „Babylonská věž“. Konzervativní pražští radní ho zděšeně odmítli. Gočár však dosáhl svého – všichni teď věděli, že se na scéně objevil architekt, který se nebojí ničeho a nehodlá se řídit žádnými pravidly.

Když tedy starosta Ulrich hledal někoho, kdo by naplnil jeho sen o zcela novém Hradci, nevolil jistotu. Mohl si vybrat z řady schopných, ale usedlejších lokálních architektů. Místo toho, na doporučení Kotěry, vsadil na Gočára. Nebylo to jen technické rozhodnutí.

Bylo to strategické a ideologické gesto. Ulrich si nenajímal jen architekta; importoval do svého města značku radikálního modernismu, kontroverze a geniality. Věděl, že pokud chce vytvořit něco skutečně výjimečného, potřebuje výjimečný – a potenciálně velmi obtížný – talent. Vsadil na rebela a riskoval. Tento risk se měl stát nejlepším rozhodnutím v historii města.

S prázdným plátnem po zbouraných hradbách a s podporou vizionářského starosty se Josef Gočár pustil do práce, která neměla v českých zemích obdoby. V roce 1924 vyhrál urbanistickou soutěž a o rok později ho František Ulrich pověřil vypracováním generálního regulačního plánu města. To, co Gočár vytvořil, nebyla pouhá mapa ulic. Byla to revoluční vize moderního života, inspirovaná nejnovějšími urbanistickými trendy z Anglie a Ameriky.

Jeho plán byl geniálně jednoduchý a zároveň komplexní. Staré historické město obklopil ochranným pásem zeleně a vody, čímž ho vizuálně oddělil a zároveň propojil s přírodou. Kolem tohoto pásu navrhl velkorysý dopravní okruh, který odvedl dopravu z úzkých uliček centra a zajistil klid v srdci města.

Místo tradiční sevřené zástavby prosazoval polootevřené bloky s vnitřními parky a zahradami. Úzké silnice nahradil širokými bulváry, jako byla Gočárova a Pospíšilova třída. A co bylo klíčové, zavedl přísnou regulaci: předepsal maximální výšku budov, počet pater, a dokonce i jednotnou výšku oken a hřebenů střech, aby zajistil harmonický a ucelený vzhled nového města. Byl to plán, který myslel na všechno.

Idyla dokonalé spolupráce a hladké realizace se však nekonala. Zrození „Salonu republiky“ - jak se Hradci poté říkalo, nebylo poklidným procesem, ale dramatickou bitvou o moc a vizi, která se odehrávala za zavřenými dveřmi úřadů i na stránkách novin. Ačkoliv je Gočár dnes vnímán jako jediný tvůrce, realita byla složitější. Hlavním městským urbanistou byl v té době Vladimír Zákrejs, který pracoval na koncepci „Velkého Hradce“, tedy připojení okolních obcí k městu. Gočár měl na starosti vnitřní město.

Jenže Gočárova ambice neznala hranic. V letech 1930–1931 připravil svou vlastní verzi plánu pro celý „Velký Hradec“ a zasáhl tak do Zákrejsovy domény. To, co následovalo, byla otevřená válka. Mezi oběma architekty se rozhořel „několikaletý právní spor“, který otřásl celou hradeckou správou. Tento střet dvou obrovských eg a odlišných vizí oba aktéry značně vyčerpal, a ovlivnil i další vývoj města“. Navenek se stavělo moderní, harmonické město, ale v zákulisí zuřila bitva, která mohla celý projekt ohrozit.

Gočár navíc nemusel bojovat jen s profesními rivaly, ale i s veřejným míněním. Jeho radikální stavby nebyly vždy přijímány s nadšením. O některých jeho projektech se v dobovém tisku psalo s despektem a kritikou. Jak uvádí jeden z pramenů, jeho řešení „nebylo všemi úplně kladně přijato. Hned vyšla kritika v novinách“. Teprve s odstupem let se ukázalo, že jeho vize byla správná, a kritizované stavby se staly chloubou města.

Navzdory sporům a počáteční nedůvěře se Gočárova vize, poháněná neúnavnou politickou podporou starosty Ulricha, začala zhmotňovat. Na zelených loukách kolem starého města začala vyrůstat symfonie z cihel, betonu a skla – soubor staveb, které se staly ikonami české moderní architektury. Každá z nich byla nejen funkční budovou, ale i manifestem nového myšlení.

Jedním z prvních a nejvýraznějších děl byl komplex škol na břehu Labe. Jeho dominantou se stalo Gymnázium J. K. Tyla (1925–1927), mistrovské dílo raného konstruktivismu. Gočár budovu navrhl do symbolického tvaru otevřené knihy, jako by chtěl zdůraznit její účel. Její čisté, symetrické linie, pásová okna a promyšlená kompozice, která zahrnovala i samostatnou vilu pro ředitele a moderní sportoviště, ukazovaly Gočárův komplexní přístup.

Pokud bylo gymnázium chrámem vědění, pak Sbor kněze Ambrože (1926–1929) byl lodí víry. Tato stavba pro nově vzniklou Církev československou husitskou je jedním z nejčistších příkladů funkcionalismu s nautickou inspirací v Evropě. Celý areál, symetricky uspořádaný na trojúhelníkové parcele, připomíná zaoceánskou loď, s charakteristickými kulatými okny jako lodními průzory. Gočár zde zcela zavrhl jakoukoliv dekoraci. Jak hrdě stojí v dobové kronice náboženské obce:

„Ozdobné příkrasy a napodobeniny byly pominuty… Po stránce výtvarné bude stavba naše skutečně výrazem doby současné“. Jeho purismus byl tak nekompromisní, že se traduje jeho slavný výrok, který dokonale vystihuje jeho postoj k jakýmkoliv zbytečnostem „Ústřední topení je moderní svinstvo a nepatří do kostela“.

Srdcem nového Hradce se stalo Ulrichovo náměstí. Gočár ho koncipoval jako velkolepý moderní prostor, lemovaný čtyřmi symetrickými paláci s věžovými nárožími. Nebylo to však jen urbanistické cvičení. Bylo to především osobní gesto, pocta muži, bez kterého by nic z toho nevzniklo. Do středu náměstí, do klidové zóny dlážděné velkými betonovými deskami, nechal Gočár umístit pomník Františka Ulricha. Architekt tak navždy vytesal jméno svého patrona do kamenného srdce města, které společně stvořili.

Jejich vztah nebyl pouhým obchodním spojením klienta a architekta. Postupem času se mezi nimi vyvinulo hluboké „přátelský osobní vztah“. Byla to vzácná symbióza, kde Ulrich poskytoval politickou moc a vizi a Gočár geniální provedení. Jeden bez druhého by svůj sen neuskutečnili. Nejdojemnějším a nejniternějším důkazem tohoto pouta je však místo Ulrichova posledního odpočinku.

Ačkoliv byl pokřtěný katolík, starosta si přál být po své smrti v roce 1939 pohřben v kolumbáriu Gočárova husitského Sboru kněze Ambrože. Tímto posledním aktem spojil svůj osud s dílem svého přítele a architekta, a jejich společný odkaz se tak stal doslova věčným.

Během dvacátých a třicátých let 20. století prošel Hradec Králové proměnou, která byla tak dramatická a oslnivá, že si jí všimla celá republika. Město zažilo „fantastický rozmach“ a zrodilo se z něj něco zcela nového. Právě v tomto meziválečném období, kdy se na dříve prázdných pevnostních pozemcích tyčily elegantní a moderní budovy, se pro město vžilo označení, které se stalo jeho druhou identitou: Salon republiky.

Tato přezdívka nebyla náhodná. Dokonale vystihovala novou podstatu města. Nebyl to jen soubor moderních staveb; byl to promyšlený, elegantní a kultivovaný celek, kde se snoubila špičková architektura s velkorysým urbanismem a všudypřítomnou zelení. Hradec se stal živoucí „učebnicí architektury pod širým nebem“, místem, kam se jezdili inspirovat architekti a urbanisté z celé země.

Gočárův odkaz však nespočíval jen v estetice. Jeho regulační plán byl natolik nadčasový a prozíravý, že se stal základem pro veškerý další územní rozvoj města na desítky let dopředu. Definoval charakter Hradce Králové tak silně, že jeho principy – respekt k zeleni, logická dopravní síť a harmonická zástavba – jsou patrné dodnes. Vytvořil město nejen krásné na pohled, ale především město s mimořádně vysokou kvalitou života.

Zdroje:

https://www.stavebnictvi3000.cz/clanky/josef-gocar-a-jeho-dila-v-hradci-kralove

https://theses.cz/id/4lttes/35217-819117701.txt

https://cs.wikipedia.org/wiki/Hradec_Kr%C3%A1lov%C3%A9

https://www.cestimistri.cz/z-pardubic-do-hradce-po-stopach-josefa-gocara/

https://hradec.rozhlas.cz/architekt-a-vizionar-josef-gocar-vymodeloval-moderni-tvar-hradce-kralove-salonu-8163489

https://kam.hradcekralove.cz/architekt/19-josef-gocar

https://www.kudyznudy.cz/ceska-nej/architektonicke/josef-gocar-nejvetsi-osobnost-ceske-architektury-2

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/josef-gocar-architekt-ktery-zajistil-centru-hradce-klid-201288