Článek
Tereza (47) z Liberce byla dřív přesvědčená, že ji partner Aleš i po deseti letech vztahu zbožňuje, ať se děje co se děje. Každý týden si dělali radost drobnými dárky nebo aspoň večeří, kterou si buď objednali domů, nebo zašli do oblíbené restaurace na náměstí. Pořád se měli k sobě, byť mezi známými občas slýchala, jak s lety touha postupně vyhasíná. „My to máme pořád žhavé, doslova jako za mlada,“ chlubila se mnohokrát před kamarádkami.
Všechno se ale zlomilo koncem podzimu, kdy Aleš začal chodit z práce zamlklý a unavený. Jako by ho pohltila nekončící černá díra vyčerpání. Každý pokus o dotek nebo pohlazení pouze odmítl strohou omluvou, že nemá náladu. Zpočátku tomu Tereza nepřikládala velkou váhu, věřila, že má partner dočasně spoustu starostí a brzy se vše vrátí do normálu. Jenže týdny se protahovaly a intimita se vytratila úplně. Kdykoli se Tereza o něco pokusila, Aleš se odtáhl. Přestali se objímat i u večeře nebo před usnutím.
Bývaly to maličkosti, které dřív tvořily podstatnou část jejich společného rituálu. Ranní polibek na čelo ještě předtím, než se Tereza vydala do práce. Mazlení u televize, když dávají detektivní seriál, který oba milovali. Zůstala jen křečovitá tichá schůzka v kuchyni, kde spolu bez nálady pojedí a mlčky si vyčistí hrnky od kávy. „Nikdy bych nevěřila, že to mezi námi může být tak studené,“ povzdechla si, když jsme se potkaly na víkendové akci pro přátele.
Její náladu sráží i to, že jakmile zmíní potřebu si o všem promluvit, Aleš se zatváří otráveně a odejde do vedlejšího pokoje. Vymlouvá se na nával práce, špatný spánek nebo na to, že „po čtyřicítce přece taky nejsem žádný sexuální maratonec.“ Tereza ale nevidí snahu situaci řešit. Zkoušela mu navrhnout, ať se společně zastaví za terapeutem – to odmítl s tím, že nepotřebuje cizí lidi, aby mu říkali, co je špatně.
V Tereze se mísí vztek a zoufalství. Mrzí ji, že si připadá jako nechtěná náplň vztahu, jíž lze snadno ignorovat, a přitom onu starou vášeň sama postrádá. Chybí jí vše, co dřív ke svému partnerovi cítila, a přiznává, že je ochotná udělat takřka cokoli, jen aby se Aleš zase otevřel. „Nechci být za cvoka, co ho pořád nutí do postele, ale mlčky trpět taky nedokážu,“ řekla mi se zoufalým úsměvem a uhnula pohledem k prázdnému šálku s vychladlým čajem.
Obává se, zda náhodou za tím vším nestojí něco vážnějšího – ať už zdravotní potíže, nebo třeba druhý vztah. Aleš prý nic takového netvrdí, avšak také o tom odmítá mluvit. Když ho podezřívala z nevěry, přiznal jen, že ho prostě trápí dlouhodobý stres, ale pomoc vyhledat nechce. Jeho nechuť cokoli řešit posouvá hranice Tereziny trpělivosti stále blíž k bodu zlomu.
Ať už za tím stojí psychické problémy, nevyřčené konflikty nebo útlum touhy, který Aleš bagatelizuje, jedno je jasné: Tereza se cítí odmítnutá a zraněná. „Slyšela jsem o chlapech, co se vymlouvají na bolest hlavy nebo únavu, ale myslela jsem, že je to jen nepodařený vtip. Jenže my tak žijeme už skoro půl roku,“ povzdechne si. Obává se, že pokud se spolu nezačnou bavit, vztah spěje k hořkému konci. Touha bez dialogu se totiž jen těžko zachraňuje.
