Článek
Žiju v Brně a poslední roky jsem měla pocit, že jsem konečně našla klid. Se svým přítelem Vojtou jsem dohromady už víc než dvanáct let. Začínali jsme, když mi bylo lehce přes dvacet, a teď se blížím k pětatřicítce. Spousta lidí považovala náš vztah za ukázkový – žádné divoké hádky, netrápily nás žárlivé scény, prostě vše plynulo v příjemné symbióze.
Koupili jsme spolu menší byt, sehnali hypotéku a užívali si, že jsme na jedné vlně. Tedy až na to, že jsem si vždycky přála svatbu a rodinu a doufala, že Vojta dříve či později poklekne a řekne: „Vezmeš si mě?“ Jenže ten moment ani po tolika letech nepřišel.
Nejdřív jsem to neřešila, říkala jsem si, že je čas. Nepotřebovala jsem žádnou pompézní slavnost, vlastně ani nepotřebuju honosné šaty. Jen jsem chtěla cítit, že to se mnou myslí vážně, že to není jen pohodlné spolubydlení. Děti zatím nemáme – u mě šlo vždycky o obavy z toho, že nejdřív by měla být svatba. Jenže roky ubíhají a já si pokládám otázku, jestli nesázím na něco, co nikdy nepřijde.
Vojta je jinak zlatý: stará se o všechno kolem domácnosti, auta, chodíme na výlety a v práci se docela slušně vypracoval. Často mi říká, že jsem jeho životní láska. Jenže vždy, když přijde řeč na svatbu, rychle téma stočí jinam nebo se jemně zasměje, jestli nejsem posedlá „papírem“. Občas na mě vyhrkne: „Vždyť dobře víš, že tě miluju, nepotřebujem žádné razítko.“ Jenže pro mě to není jen razítko. Je to krok, který bych brala jako potvrzení našeho společného odhodlání do budoucna.
Nedávno se kamarádka vdávala a já tam seděla mezi svatebními hosty, poslouchala krásné sliby ženicha a nevěsty a cítila, jak se mi chce plakat. Nešlo mi do hlavy, proč on tak odmítá udělat to samé. Pohádala jsem se s ním ještě ten večer, když jsem dorazila domů: „Proč pro tebe tohle nic neznamená? Copak ti nejsem dost dobrá na to, abys se mnou sdílel i příjmení?“ On jen pokrčil rameny a odpověděl: „Nic by se tím nezměnilo… My dva už jsme rodina. Stačí mi to takhle.“
Začínám se bát, jestli nejde o něco, co jsem přehlížela. Třeba se mu doopravdy nechce vázat. Možná drží zadní vrátka, kdyby mu jednou do cesty přišlo něco lepšího. Já už přesně vím, jak moc to chci – a on pro změnu ukazuje, že jemu na tom nezáleží. Takže se dostávám do situace, kdy jsem se poprvé začala vážně ptát, co dál. Jde tu taky o děti. Když se začnu bavit o miminku, jen se usměje a řekne, že na to je pořád čas. Že musíme mít ještě lepší bydlení, nebo že bychom mohli víc cestovat. Připadám si, že zatímco já mířím na další životní etapu, on se spokojil se stavem, který vylučuje větší závazek.
A tak sedím večer u okna, dívám se na prázdnou ulici a říkám si: „Mám čekat další roky? Nebo sebrat odvahu a jít pryč, když to, po čem toužím, on nenabízí?“ Vím, že by to nebylo jednoduché, máme společné účty, jeden byt, spoustu věcí poskládaných dohromady. Jenže představa, že budu žít v této nejistotě dalších pět let, mě pomalu dusí. Vnitřně mě to trhá – miluju ho, jenže láska sama mi přestává stačit. Čekala jsem, že jednou konečně přijde s prstýnkem a řekne: „Tys mě naučila věřit na manželství.“ Ale on to řekne asi sotva.
Čím dál častěji se mi zdá sen, kde jsem v krásných šatech, ale Vojta u oltáře chybí. Vždycky se pak probudím a musím spolknout slzy. Je to jen sen, ale i to mi říká dost. Asi brzy přijde okamžik, kdy mu povím naplno, že buď se mnou půjde do toho, nebo budu muset hledat štěstí jinde. A to mě děsí i uklidňuje zároveň. Protože se aspoň přestanu topit v nedosažitelné představě, že se jednou sám změní.
