Článek
Květen 1949. Na nádraží v rakouském Linci postává americký voják Frank Fernetti a netrpělivě pročesává dav pohledem. V kapse svírá dopis a zásnubní prstýnek pro dívku, kterou tu má po návratu z vojenských manévrů znovu spatřit. Jenže perón zůstává prázdný. Julie nikde. Frank nakonec odjíždí sám – zmatený a zrazený, s hořkým přesvědčením, že ho jeho láska opustila kvůli jinému.
Netuší, že Julie Hrušková v tu samou chvíli bojuje o přežití za ostnatými dráty komunistického Československa. Místo šatů nevěsty má na těle špinavý vězeňský mundúr. Každý nádech pálí – bolí ji tělo i duše. Je jí jednadvacet a její svět se scvrkl na studenou celu, kruté výslechy a tupou bolest na těle i duši.
Julie se narodila 18. května 1928 v malé vesnici na jižní Moravě. Její otec Karel pracoval jako hajný v pohraničních lesích. Dětství prožila v hlubokých hvozdech na česko-rakouském pomezí a nejednou slyšela vyprávět o tajných stezkách přes hranice. Po komunistickém převratu v únoru 1948 začal otec pomáhat lidem prchajícím z republiky a riskoval při tom život.
Dvacetiletá Julie záhy následovala jeho příkladu – v roce 1948 převedla přes čáru několik přátel a společně s nimi utekla na Západ. Netušila, že už brzy povede stejnými lesními stezkami další uprchlíky prchající před komunistickým režimem. Ještě před útěkem okusila, jak chutnají nové pořádky. Po válce odešla s mladší sestrou až do daleké Aše na druhém konci země, aby se vyučila v továrně na dámské prádlo.
Měla umělecký talent a chtěla se stát malířkou, ale protože nevstoupila do socialistického svazu mládeže ani do KSČ, nedostala stipendium ke studiu. Místo vysněné akademie tak nastoupila jako dělnice do gumárny. V té době ji politika příliš nezajímala – v necelých osmnácti ji nejvíc lákaly tancovačky.
Později se hořce pousmála nad vzpomínkou, jak v ašské továrně šila obří spodní prádlo pro první dámu Martu Gottwaldovou – „tak široký kalhotky to byly, že jsme se do nich se sestrou vešly obě“.
Její skutečný odpor k režimu se zrodil až postupně, z každodenního drobného bezpráví. Nepřátelství k novému režimu v ní klíčilo z všedních poúnorových zážitků, z odporu ke komunistické šikaně a bezpráví.
Když jí v práci jeden arogantní funkcionář dal sprostě pocítit svou moc, pohár trpělivosti přetekl. Julie se rozhodla, že takhle žít nebude. V létě 1948 jí kolega z fabriky oznámil, že chce utéct za hranice – a věděl, že Julie má otce na pomezí a dobře to tam zná.
„Převedla bys mě?“ zeptal se přímo. Julie kývla pod podmínkou, že vezme i ji. Mladá dívka měla bláznivý plán: za hranicemi se přidá k zahraniční armádě a jednou se vrátí bojovat proti komunistům.
Představovala si, že na Západě vzniká vojsko, se kterým se vrátí osvobodit svoji zemi – naivní sen dvacetileté holky, který jí ale dodal odvahu. A tak na podzim 1948 přeběhla s několika mladými druhy pod rouškou tmy přes česko-rakouskou hranici.
Za svobodu zaplatili mrazivou nejistotou uprchlického tábora. Ocitli se v táboře Wegscheid v americké okupační zóně Rakouska. Julie však nezahálela – téměř hned nabídla své služby Američanům. Díky znalosti terénu a jazyka začala spolupracovat s americkým kontrašpionážním sborem CIC.
Byla odvážná a iniciativní. Dostala za úkol převádět přes hranice klíčové osoby pronásledované komunisty. Využívala přitom stezky, které znala z dětství, i kontakty na rodném Znojemsku. Riskovala s vědomím, že pokud padne do rukou StB, čeká ji peklo. Ve Vídni Julie poprvé poznala i lásku. Seznámila se tam s americkým důstojníkem Frankem Fernettim.
Zamilovali se do sebe. Frank jí láskyplně říkal Julinko a chtěl si ji vzít hned, jak dosáhne jedenadvaceti let – aby se mohla vdát i bez souhlasu rodičů. Plánovali malou svatbu ve Vídni. Idylu však přerušila povinnost: Frank byl náhle odvelen na vojenské cvičení mimo Rakousko. Rozloučili se s příslibem brzkého shledání. Julie mu chtěla při jeho návratu oznámit radostnou novinu – zjistila, že s Frankem čeká dítě.
Ještě než se stačili znovu setkat, ozval se Julii jiný zoufalý hlas. Odboj jí svěřil naléhavý úkol: StB prozradila skupinu protikomunistických aktivistů, kterým hrozilo zatčení. Bylo je potřeba dostat rychle za hranice. Julie neváhala, přestože byla v počátcích těhotenství. Během krátké doby převedla přes hranice tři ohrožené odbojáře.
Netušila, že do její sítě mezitím pronikl informátor a Státní bezpečnost o ní ví prakticky vše. Past sklapla v květnu 1949. Na cestě v okolí Lince obklíčila Julii a její přátele sovětská okupační hlídka.
Vojáci je zatkli a při prohlídce našli v zavazadlech podezřelé dokumenty. Následoval křížový výslech. Sovětští důstojníci nabídli Julii svobodu výměnou za spolupráci – chtěli z ní mít konfidentku, která by donášela na uprchlíky.
Julie Hrušková rezolutně odmítla stát se sovětskou agentkou. Tím si podepsala rozsudek. Sověti ji předali do rukou československé StB a mladá žena putovala spoutaná zpátky přes hranice do Českých Budějovic.
Následující týdny se proměnily v noční můru. V rukou Státní bezpečnosti zažila Julie peklo výslechů. Putovala mezi vyšetřovnami v Českých Budějovicích a Brně. Každý den, od rána do noci, stejné drama: řev estébáků, údery pěstí, kopance, tahání za vlasy, mlácení hlavou o zeď. Chtěli jména spolupracovníků, chtěli její pokoru a podpis spolupráce.
Nedostali nic. Navzdory brutálním metodám neprozradila nikoho ze svých přátel a odmítla všechny nabídky na spolupráci s StB. Lhala jim do očí, aby ochránila ostatní, a pevně se držela svých smyšlených historek. Nezlomili ji – alespoň ne její ducha.
Jednoho dne přivedli do výslechové místnosti jiného zajatce – zbitého mladíka z nedaleké vesnice. Tvrdil, že ho Julie zlanařila k útěku přes hranice. Byl to nastrčený svědek a součást estébácké hry: chtěli Julii obvinit ze špionáže a verbování agentů.
Mladík měl dosvědčit, že ho okouzlila na tancovačce a přiměla ke zradě republiky. Julie pochopila, oč jde. Srdce jí bušilo hrůzou i hněvem – bála se o dítě, které nosila, ale v duchu byla odhodlaná se na lžisvědka vrhnout, pokud ji obviní. Nastalo ticho. Zmlácený chlapec se roztřeseně rozhlédl a pak sklopil oči: „To není ona,“ pronesl tiše.
Julie nevěřila vlastním uším. Estébáci zuřivě ukončili frašku – svědka ihned odvlékli pryč. Vyšetřovatel přezdívaný Gorila vzteky zrudl, popadl Julii za vlasy a začal s ní mlátit o stůl a o skříň.
Náhlé zazvonění telefonu odvedlo Gorilu pryč. Esenbáci odešli zatýkat další oběti a Julie zůstala chvíli ležet bez hnutí na studené podlaze. Pak ji strážní odvlekli do temné izolované cely. Tam, v betonové díře, nejspíš proběhl nedobrovolný potrat dítěte, které nosila třetí měsíc.
Křeče a krvácení přicházely ve vlnách. Bolest byla k zešílení – fyzická i duševní. Choulila se na studené pryčně a ztrácela pojem o čase. Její steny otřásaly zdmi celé věznice. Ostatní vězenkyně na patře slyšely, že umírá, a začaly bít na dveře cel: křičely, bušily a volaly o pomoc pro Julii. Tři dny nechali dozorci mladou ženu v cele bez pomoci.
Teprve třetí noc zasáhl dozorčí důstojník. Zděšeně volal nadřízeným, že vězeňkyně Hrušková umírá. Když StB odpověděla, že „nemá čas“, vzepřel se. Na vlastní riziko naložil polomrtvou Julii do služebního auta a odvezl ji do nejbližší nemocnice. Zasáhl doslova v hodině dvanácté.
Lékař v nemocnici po vyšetření jen smutně zavrtěl hlavou: „Byl by to syn,“ pronesl tiše. Julie se zhroutila; vyčerpáním upadla do bezvědomí dřív, než jí stihli plod operativně odebrat. Probrala se až na nemocniční chodbě, vykrvácená a slabá. U postele stál příslušník StB s pistolí za pasem.
Vyžadoval, aby byla pacientka ihned izolována od ostatních. Primář nemocnice se však vzepřel stejně statečně jako onen důstojník: odmítl vydat ženu do samovazby a naopak křičel na estébáky, co jí to provedli, že ji přivezli v „posledním tažení“.
Julie Hrušková díky němu přežila – o pár hodin později by ztratila příliš mnoho krve. Dítě ale bylo pryč. Koncem roku 1949 stanula Julie před soudem. V soudní síni seděla místo nebezpečné špionky zlomená dívka, stále ještě pobledlá z nemocnice. Politický proces byl krátký a formální. Komunistická justice ji odsoudila k 15 letům žaláře a konfiskaci veškerého majetku.
Bylo jí pouhých jednadvacet – ročník narození 1928, teď vězeň číslo 2682. Když soudce monotónně četl rozsudek, Julie skoro nevnímala. Možná myslela na Franka. Neviděli se od Linze už více než půl roku a on netušil, že měli mít syna. Chtěla mu napsat…
Následujících jedenáct let strávila za mřížemi. Nejdéle byla vězněna v ženské věznici v Pardubicích. Tamější dřina a tvrdý režim lámal i silné osobnosti. Julie však neztratila tvář. Mezi spoluvězeňkyněmi si vysloužila přezdívku „Komár“ – drobný, nezdolný hmyz, který otravuje dozorcům život.
Ač měla podlomené zdraví, snažila se pomáhat ostatním ženám a udržet si vůli žít. V tichosti se modlila. Při nekonečných směnách v šicí dílně myslela na rodný kraj – a na Franka. Rozhodla se mu napsat. Vzala tužku a na tenký papír popsala svou verzi příběhu, aby věděl, že ho nezradila. Dopis však nikdy nedošel – bachaři ho založili do vězeňského spisu.
Frank Fernetti se nikdy nedozvěděl, co se s Julií a jejich dítětem stalo. Zatímco on v USA žil dál v hořké nevědomosti, Julie Hrušková tiše trpěla ve vězeňské cele. Nikdy ho nepřestala mít ráda. V roce 1960 přišla rozsáhlá amnestie politických vězňů. Julie Hrušková se po jedenácti letech dočkala svobody – z kriminálu odešla v roce 1960 na podmínku při amnestii.
Domů na jižní Moravu se vrátila jako třiceti dvouletá žena s podlomeným zdravím a jizvami na těle i na duši. Zkusila ještě jednou navázat kontakt s Frankem, ale marně. Jejich osudy se definitivně minuly. V důsledku krutého potratu už nemohla mít nikdy děti. Nikdy se nevdala.
Po propuštění se živila jako švadlena a po večerech vystudovala umělecko-průmyslovou školu. Snažila se dohnat ztracené sny – malovala, tvořila, byla umělecky nadaná. Vybudovat si normální život po tolika letech pekla ale nebylo snadné. Často ji trápily noční můry a zdravotní potíže.
Přesto žila dál. Vášeň pro malování jí pomáhala zapomenout – na pár chvil mohla štětcem zahánět stíny vzpomínek. Po roce 1989 se Julie dočkala veřejného uznání. V Břeclavi spoluzaložila pobočku Konfederace politických vězňů a mnoho let v ní působila jako místopředsedkyně. Neúnavně vyprávěla svůj příběh studentům a veřejnosti – tiše, bez patosu, ale s věcnou naléhavostí.
Chtěla, aby se na hrůzy 50. let nezapomnělo. V roce 2010 stanula na Pražském hradě a z rukou prezidenta republiky převzala vysoké státní vyznamenání: Řád Tomáše Garriguea Masaryka II. třídy za zásluhy o demokracii a lidská práva. V sále bylo ticho a mnoho přítomných mělo slzy v očích – drobná šedovlasá paní Julie Hrušková přebírala medaili se skromným úsměvem. Po všem, co prožila, zůstala silná a přitom pokorná.
Životní pouť Julie Hruškové se uzavřela 27. února 2017. Zemřela ve věku 88 let v Břeclavi. Do posledních chvil si zachovala klidný, rozvážný humor a nadhled. Nikdy nelitovala svého rozhodnutí postavit se zlu – přestože ji to stálo mládí, lásku i nenarozené dítě.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Julie_Hru%C5%A1kov%C3%A1
https://www.pametnaroda.cz/cs/hruskova-julie-1928
https://prague.eu/cs/zvonime-za-julii-hruskovou-18-5-2025-v-1500/
https://www.ustrcr.cz/uvod/vzdelavaci-projekt-pamet-a-dejiny-totalitnich-rezimu/pametnici-protikomunistickeho-odboje-a-odporu/julie-hruskova/
https://plus.rozhlas.cz/byl-pry-syn-pribeh-kuryrky-a-vezenkyne-komunismu-julie-hruskove-7565623
https://ceskobudejovicky.denik.cz/zpravy_region/julie_hruskova_cb20090225.html
https://www.lifee.cz/vzpominky-julie-hruskove-agresivni-estebak-s-prezdivkou-gorila-ji-bitim-pripravil-o-ocekavaneho-syna-dalsi-deti-uz-nemela-c06a2
https://www.info.cz/zpravodajstvi/cesko/pribehy-20-stoleti-byl-by-to-pry-syn-pribeh-vezenkyne-julie-hruskove-kterou-rezim-pripravil-o-vse
