Karel Sabina vedl dvojí život. Třináct let donášel na svoje kamarády, vše kvůli penězům

Jde nejen osobní tragédií, ale i zrcadlem rozporů a tlaků doby, v níž se formoval moderní český národ. Pro pochopení hloubky jeho pádu je nezbytné nejprve porozumět výšinám, z nichž se zřítil – jeho roli zapáleného vlastence, radikálního demokrata a mučedníka národní věci.

Karel Sabina se narodil 29. prosince 1813 v Praze jako nemanželské dítě, což poznamenalo jeho celý život a mohlo přispět k jeho celoživotní touze po společenském uznání a statusu. Pocházel z chudých poměrů, vyrůstal v rodině zedníka a pradleny, avšak později si vytvořil mystifikaci o svém urozeném původu, když tvrdil, že jeho otcem byl polský šlechtic. Tento raný sklon k fabulaci a vytváření alternativní identity je příznačným rysem jeho osobnosti.

Navzdory skromným počátkům mu jeho talent a výřečnost umožnily studovat na Akademickém gymnáziu a později filozofii a práva, která však nikdy nedokončil. Klíčovým pro jeho formování byl studentský okruh kolem Karla Hynka Máchy. Sabina se stal nejen Máchovým blízkým přítelem, ale také jeho prvním a nejvýznamnějším vykladačem a obhájcem.

Jeho studie Úvod povahopisný (1845) byla prvním seriózním pokusem o analýzu Máchova díla a prokázala Sabinův mimořádný literární vhled a kritický cit. V Máchově odkazu našel ztělesnění romantického individualismu, buřičství a touhy po svobodě, které se staly i jeho vlastními ideály.

S příchodem revolučního roku 1848 se Sabina stal jednou z nejvýraznějších postav radikálně demokratického křídla českého národního hnutí. Jeho vynikající řečnické schopnosti z něj učinily strhujícího tribuna lidu a vůdčí osobnost na politických shromážděních. Působil v redakcích klíčových periodik, jako byly Pražské noviny aVčela, kde se stal mluvčím nejradikálnějších požadavků na společenskou a politickou transformaci.

Jeho členství v tajném politickém spolku Repeal, inspirovaném irskými revolucionáři, jen podtrhovalo jeho nekompromisní postoj vůči habsburské monarchii. V této době byl Sabina vnímán jako ztělesnění revolučního zápalu a nadějí na novou, svobodnou společnost.

Revoluční vlna však opadla a následovala tvrdá reakce absolutistického režimu. Sabinův radikalismus a jeho účast na přípravách tzv. Májového spiknutí v roce 1849, které bylo inspirováno pobytem ruského anarchisty Michaila Bakunina v Praze, ho přivedly do neštěstí.

V květnu 1849 byl zatčen a strávil téměř čtyři roky v mimořádně těžkých podmínkách vyšetřovací vazby. V únoru 1853 byl v monstrprocesu s českými radikály odsouzen k trestu smrti oběšením. Tento rozsudek byl sice později císařskou milostí změněn na osmnáctiletý těžký žalář v olomoucké pevnosti, ale zkušenost blízkosti smrti a následné dlouholeté věznění zanechaly na jeho psychice nesmazatelné stopy.

Již během tohoto prvního velkého tlaku se však objevily znepokojivé signály o pevnosti jeho charakteru. Podle pozdějších zjištění z archivních dokumentů se zdá, že Sabina již během vyšetřování v roce 1850 podlehl nátlaku a učinil doznání, kterým kompromitoval své druhy, včetně Emanuela Arnolda a Vincence Vávry.

Tento raný akt udání, dlouho před jeho systematickou konfidentskou činností, zpochybňuje zjednodušený obraz neochvějného hrdiny, kterého zlomila až pozdější bída. Naznačuje spíše existující psychologickou predispozici ke zhroucení pod extrémním tlakem, která se za jiných okolností o několik let později plně projevila.

Své traumatické zážitky z osmi let strávených v olomoucké pevnosti Sabina mistrně zúročil ve svém vrcholném románu Oživené hroby (1870). Toto dílo, považované za zakládající text české vězeňské prózy, je ironickou, dějově chudou, ale psychologicky nesmírně bohatou sondou do duše politických vězňů. Sabina zde s mrazivou přesností popisuje pocity beznaděje, izolace a duševního rozkladu.

Vězení je pro něj doslova hrobem, v němž „člověk uvězněný svou mysl vyhlodává“. Zdi odlučují vězně od vnějšího života a jeho mysl je odkázána sama na sebe, na neustálé „převracování, rozmíchávání a znovusestavování látek starých“.

V postavě Slava, svého literárního alter ega, Sabina artikuluje nejtemnější myšlenky, včetně úvah o sebevraždě jako jediném východisku: „Máš uschovaný nůž. Jedno bodnutí – a bude všemu konec. Srdce nevzkřikne; krev nezapláče – a oni budou rádi!“. Tato pasáž odhaluje hloubku jeho zoufalství a pocit, že jeho život a myšlenky ztratily jakýkoli smysl.

Klíčovým prvkem románu je však srovnání osudu vězňů různých národností. Skrze postavu cynického německého doktora Schauberka Sabina formuluje hořkou diagnózu postavení českých vlastenců. Zatímco Italové a Maďaři mají za sebou silnou politickou a finanční podporu z domova i z emigrace, Češi jsou ponecháni svému osudu.

Tento pocit opuštěnosti je shrnut v dnes již slavných slovech: „Ti [Čechové] nemají za sebou ani silnou a agitující emigraci, ani rozmrzelé honvédy, ani Piemont, ani Garibaldiho. Svět o nich neví, vláda jich nenávidí, Vídeňáci se jim smějou a vlastní jejich krajané jsou buď teprv na počátcích poznání, aneb – za nic nestojí. Jejich panstvo je většinou daremné a jejich političtí vůdcové jsou egoisté. Nemají nikoho za sebou nežli několik chudých přátel.“.

V této kritice se skrývá klíč k pochopení Sabinovy pozdější tragédie. Román, psaný v době, kdy již byl policejním konfidentem, lze číst nejen jako obžalobu Bachova absolutismu, ale i jako podvědomou obhajobu vlastního selhání. Pocit, že byl národem, pro který tolik obětoval, zanechán na pospas osudu, mohl v jeho mysli přerůst v hlubokou ukřivděnost.

Tato hořkost, kombinovaná s traumatem z vězení a historickým faktem, že byl amnestován až v roce 1857, tedy o tři roky později než mnozí jiní političtí vězni , vytvořila psychologicky křehký stav. Sabinova víra v národní věc byla hluboce otřesena. Cítil se zrazen dříve, než sám zradil, a právě toto rozčarování se stalo živnou půdou pro cynické rozhodnutí, které navždy změnilo jeho život.

Kapitola Sabinovy konfidentské činnosti je nejtemnější částí jeho života. Trvala od roku 1859 až do jeho odhalení v roce 1872 a představuje období neuvěřitelného paradoxu, kdy muž, který byl symbolem revolty, systematicky donášel na své přátele a kolegy.

Po propuštění na základě amnestie v květnu 1857 se Karel Sabina nevrátil do světa, který si vysnil, ale do reality tuhého Bachova absolutismu. Revoluční ideály byly potlačeny a bývalí vlastenci byli pod přísným dohledem. Sabina byl nucen podepsat závazek, že bez policejního svolení nebude nic publikovat, což pro spisovatele znamenalo profesní smrt.

Jeho situace byla zoufalá. Ocitl se bez jakýchkoli finančních prostředků a musel živit manželku Josefínu a dvě děti, které ho během osmi let věznění prakticky neznaly. Rodina přežívala jen díky malé penzi jeho tchána a příležitostným výdělkům manželky, která pracovala jako švadlena. Sabina byl nucen rozprodávat svou milovanou knihovnu, aby získal alespoň nějaké peníze na živobytí.

Tato drtivá hmotná nouze byla umocněna společenskou izolací. Bývalí přátelé a spolubojovníci se mu kvůli neustálému policejnímu dohledu vyhýbali, aby se sami nekompromitovali. Sabina, kdysi oslavovaný řečník a vůdce, se stal osamělým a zlomeným mužem, uvězněným v neviditelné kleci chudoby a policejní šikany.

Právě v této chvíli se stal ideálním cílem pro pražského policejního ředitele, barona Antona von Päumanna. Päumann byl znám jako tvrdý a agilní úředník, odhodlaný potírat jakékoli projevy českého nacionalismu. V Sabinovi rozpoznal nejen muže v nouzi, ale také „vychytralého literáta“, jehož znalost prostředí a osobních vazeb v českých vlasteneckých kruzích byla pro policii nesmírně cenná.

V červnu 1859 si Päumann Sabinu pozval a učinil mu nabídku, která se v jeho situaci zdála neodolatelná. Za spolupráci mu slíbil pravidelný měsíční plat 100 zlatých – pro představu, cena krávy se tehdy pohybovala mezi 20 a 35 zlatými – a příslib, že jeho literární práce budou moci být snáze publikovány. V červenci 1859 Sabina na nabídku přistoupil. Z mučedníka národa se stal placený policejní agent s krycím jménem „Roman“.

Sabinova spolupráce s policií nebyla pasivním a neochotným poskytováním bezvýznamných informací, jak se ho později snažili někteří obhajovat. Naopak, archivní dokumenty dokazují, že byl velmi aktivním, spolehlivým a pro policii cenným zdrojem. Jeho hlášení byla přesná a pravdivá, neboť si byl vědom, že jen tak si udrží dobře placenou pozici. Rozsah jeho udání byl šokující. Systematicky donášel na klíčové postavy českého kulturního a politického života, často na lidi, kteří mu byli blízcí a považovali ho za přítele.

Jeho první dochované hlášení z 18. července 1859 se týkalo mladého Jana Nerudy, kterého Sabina označil za „nejenergičtějšího radikála mezi mladšími a nejvýznačnější talent“. V dalších letech podával zprávy o činnosti a názorech Josefa Václava Friče, Františka Ladislava Riegra, Boženy Němcové, Erazima Sojky a mnoha dalších. Nejtragičtějším dokladem jeho morálního úpadku je skutečnost, že neváhal donášet ani na vlastního zetě.

Jeho motivace zjevně přesahovala pouhou finanční nouzi. Jak dokládají pozdější analýzy, Sabina byl člověk „zaslepený slavomamem a touhou za každou cenu se prosadit“. Role tajného agenta mu mohla poskytovat zvrácený pocit moci a důležitosti. Jeho oddanost „službě“ byla taková, že když mu byl v roce 1865 dočasně snížen plat, obrátil se s žádostí o podporu přímo na ministerstvo policie do Vídně, aby si svou pozici udržel. Když byl později donucen k exilu, okamžitě nabídl pražské policii, že bude poskytovat služby i z ciziny. Toto chování nesvědčí o zlomeném muži, který jedná z donucení, ale o aktivním a profesionálním konfidentovi, který si chrání svůj zdroj příjmů a statusu.

Největším paradoxem Sabinova života je skutečnost, že v době své nejintenzivnější konfidentské činnosti prožíval zároveň období největšího veřejného a uměleckého úspěchu. Zatímco pod jménem Roman psal tajná hlášení, pod jménem Karel Sabina se stal jedním z pilířů rodící se české národní kultury. Působil jako dramatik, publicista, řečník na národních táborech a především jako libretista, jehož slova dala hlas české národní opeře.

Jeho libreta k operám Bedřicha Smetany Braniboři v Čechách (1866) a Prodaná nevěsta (1866) a k opeře Viléma Blodka V studni (1867) vznikla právě v době, kdy byl placeným policejním agentem.

Prodaná nevěsta, dílo, které se stalo symbolem češství a národní identity, tak bylo napsáno mužem, který tento národ systematicky zrazoval.

Tato schizofrenní existence se promítala i do jeho tvorby. Je až s podivem, jak často se v jeho dílech z této doby objevuje motiv zrady, viny a falešného obvinění. Libreto Braniborům v Čechách obsahuje slavný verš odsuzující zrádce: „jeden padouch takový, jemuž tato zem vlastí sluje a který každým krokem svým ji zašlapává a zrazuje“.

Sabinova třináctiletá kariéra policejního konfidenta skončila souhrou náhody a osobní řevnivosti. Na začátku července 1872 nabídl jistý propuštěný policejní úředník Rudolf Ullrich šéfredaktorovi Národních listů Juliu Grégrovi ke koupi kompromitující materiál: Sabinovo vlastnoruční hlášení z roku 1861 o bulharském studentu Vasilu Stojanovovi. Ironií osudu bylo, že tento spis pro Ullricha z policejního archivu ukradl jiný policejní konfident, Ferdinand Kopp, který na Sabinův úspěch a plat žárlil a rozhodl se ho tímto způsobem zdiskreditovat.

S nezvratným důkazem v ruce zorganizovali představitelé mladočechů 30. července 1872 schůzku, která vešla do dějin jako „národní soud“. Sabina byl lstí vylákán do bytu advokáta Jana Kučery na Václavském náměstí pod záminkou přátelské návštěvy. Zde ho však nečekal hostitel, ale tichý a chladný tribunál jeho kolegů a přátel, mezi nimiž byli kromě Grégra a Kučery i Jan Neruda, Vítězslav Hálek či Josef Barák. Atmosféra byla mrazivá.

Po marných pokusech o zapírání se Sabina pod tíhou důkazu zhroutil a ke své činnosti se přiznal. Verdikt samozvaného soudu byl rychlý a nekompromisní: buď do osmi dnů navždy opustí Čechy a jeho vina zůstane utajena, nebo bude jeho zrada zveřejněna v tisku. Sabina si zvolil exil. S finanční výpomocí 100 zlatých od Grégra a dalšími 450 zlatými od policie odcestoval 7. srpna do Drážďan. Ještě z exilu však stihl napsat policejnímu radovi Javůrkovi dopis, v němž nabízel své služby i v zahraničí, což svědčí o jeho naprosté ztrátě morálního kompasu.

Dohoda o mlčenlivosti však byla téměř okamžitě porušena. Zpráva o Sabinově zradě unikla, pravděpodobně přičiněním někoho z účastníků schůzky, do vídeňského tisku, který ji využil k útoku na českou opozici jako celek. To donutilo české listy k rychlé a drtivé reakci. Dne 10. srpna 1872 vyšel v Národních listech článek s jednoznačným titulkem: „Pan Karel Sabina stal se zrádcem svého národa“. Tím byla spuštěna lavina, která Sabinu definitivně smetla.

Celý český tisk, bez ohledu na politickou orientaci – mladočeši, staročeši, katolíci i dělnické listy – se sjednotil v příkrém odsudku. Sabina byl označen za původce všech neúspěchů národního hnutí a stal se univerzálním viníkem. Tisková kampaň měla charakter veřejné popravy.

Když si Sabina v Drážďanech přečetl zprávy v novinách, pochopil, že dohoda byla porušena a jeho exil je zbytečný. Rozhodl se k zoufalému kroku: vrátil se do Prahy a pokusil se bránit. Vlastním nákladem vydal brožuru Obrana proti lhářům a utrhačům (1872), v níž se však nezmohl na věcnou argumentaci, ale pouze na hrubé a hysterické nadávky na adresu svých někdejších přátel, které označoval za „kretény“ a „zelené papoušky“.

Tento spis, který pražští knihkupci odmítli přijmout do prodeje, jeho situaci jen zhoršil a byl všeobecně odsouzen jako projev neslušnosti a zatvrzelosti. Neúspěšná byla i jeho žaloba na účastníky „národního soudu“ pro přečin veřejného násilí.

Posledních pět let života prožil Karel Sabina jako vyvrhel. Žil v naprosté izolaci, opovržení a drtivé bídě, údajně se na ulici uchyloval k žebrotě v převleku. Zřekla se ho i vlastní rodina; jeho syn Alois si veřejně změnil příjmení, aby se od otcovy hanby distancoval. Zemřel na celkové tělesné i duševní vyčerpání 9. listopadu 1877. Jeho pohřbu na Olšanských hřbitovech se zúčastnila jen hrstka nejbližších a zástupci dělnických spolků.

Zdroje:

https://www.ceskatelevize.cz/porady/10446161236-karel-sabina-a-jeho-doba/

https://is.muni.cz/th/nnufe/Ozivene_hroby.pdf

https://en.wikipedia.org/wiki/Karel_Sabina

http://www.cs-magazin.com/index.php?a=a2007012098

https://www.prahakrizemkrazem.cz/marnotratny-sabina-si-vyslouzil-narodni-soud/

https://encyklopedie.idu.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=1119:sabina-karel&Itemid=108&lang=cs

https://dvojka.rozhlas.cz/karel-sabina-hrdina-revoluce-a-narodni-zradce-8614312

https://nasregion.cz/sabina-a-curda-obycejni-udavaci-157242/

https://plus.rozhlas.cz/prvorepublikove-narodni-soudy-se-samozvanymi-soudci-odsoudily-sabinu-i-svihu-8533508

http://www.obrys-kmen.cz/index.php/rocnik-2023/492-26-2023-29-cervna-2023/4553-zradce-naroda-a-libretista-prodane-nevesty

https://www.csfd.cz/film/403246-karel-sabina-a-jeho-doba/prehled/