Karla Oličová byla stejně slavná jako Gollová, život ale dožila v ústraní a lidé ji měli za mrtvou

Ve filmových kavárnách se špitalo o tragédii a hledaly se důvody: nemoc? Nehoda? Nebo snad něco ještě temnějšího? Nikdo tehdy netušil pravdu. Ta zůstala skryta desítky let. Ve skutečnosti Karla onoho rána vyšla ze dveří vinohradského domu živá. Křehká žena s velkýma tmavýma očima kráčela zasněženou ulicí do kostela, kde hledala útěchu v modlitbě. O svém nekrologu v ranních novinách neměla tušení.

Karla Oličová, rozená Karolína, přišla na svět 22. října 1915 v Praze. Osud jí do kolébky vložil rodinné jméno váženého rodu Oličů, ale také první krutou zkoušku. Její otec, armádní důstojník Karel Olič, odešel hned zkraje první světové války na frontu a už se nevrátil.

Malá Karla se narodila jako posmrtné dítě – nikdy nepoznala otce, který padl na bojišti ještě před jejím narozením. Ani mateřské náruče si dlouho neužila. Maminka zemřela o pár let později a z dívenky byl oboustranný sirotek.

Poručníkem se jí stala teta z otcovy strany, Anna zvaná Aťa. Provdala se do vážené umělecké rodiny – jejím mužem byl Louis Kadeřábek, zpěvák a profesor pražské konzervatoře.

Malá Karla tak vyrůstala v kulturním prostředí prvorepublikových Vinohrad. S tetou a strýcem bydlela v prostorném bytě nad Riegrovými sady, kde se střídali návštěvy hudebníků a herců. Rodina Oličových se navíc přátelila s budoucí první dámou Hanou Benešovou.

Ta se o osiřelou Karličku živě zajímala a po určitou dobu se dokonce sama podílela na její výchově. Společně s tetou Aťou pečovala o malou dívenku téměř čtyři roky. Už tehdy možná tušila, že Karla je výjimečná – a rozhodla se stát její tichou ochránkyní.

Díky rodině nestrádala. Chodila na vyhlášené francouzské gymnázium v Praze. Měla mimořádné hudební nadání, které okolí rozvíjelo. „Byla krásná, talentovaná, vyhledávaná režiséry, přesto svou filmovou kariéru velmi brzy ukončila,“ psalo se o ní později s hořkým nádechem.

Zatímco vrstevníci snili o dráze učitelů či úředníků, Karla přičichla k bohémskému světu umění. Po šesti ročnících gymnázia proto přešla na konzervatoř studovat operní zpěv. Rodiče už neměla, ale měla svůj sen a lidi, kteří ji podporovali. V Praze právě bujel filmový průmysl a mladá Karla se toužila nadechnout jeho kouzelné atmosféry.

Bylo jí devatenáct, když přišla osudová náhoda. Roku 1935 si vyšla na Barrandovské terasy, slavné vyhlídkové místo, kam chodívala pražská smetánka tančit při hudbě orchestru R. A. Dvorského. U jednoho stolu tam seděli lidé od filmu.

Když kolem nich prošla drobná černovlasá dívka, něco v její tváři je zaujalo. Režisér Miroslav Josef Krňanský prý té jemné brunetce věnoval dlouhý pohled. Pak za ní vyslal asistenta s pozvánkou na zkoušku do filmových ateliérů.

Karla možná překvapeně zamrkala, ale nabídku přijala. Náhodné pozvání a úspěch při hlasové a kamerové zkoušce jí otevřely cestu do světa filmu. Ukázalo se, že působí fotogenicky a před kamerou se cítí přirozeně.

Ještě téhož roku 1935 stanula před filmovou kamerou poprvé. Dostal ji režisér Krňanský pro melodrama Bezdětná. Byla to jen malá vedlejší rolička komorné, ale pro Karlu znamenala začátek nové životní kapitoly.

Na place se potkala s jinou začínající herečkou – mladičkou Natašou Gollovou. A třebaže Karla neměla velký prostor, její křehká krása nezapadla ani vedle půvabné Gollové. Ihned po debutu přišla další nabídka. Tentokrát to byla výraznější úloha sicilské šlechtičny Giuliany ve filmu Milan Rastislav Štefánik (1935).

Byla to role noblesní italské snoubenky slavného generála – a Karla se pro ni typově výborně hodila. Partnerem jí byl charismatický herec Zvonimir Rogoz. Na stříbrném plátně se poprvé objevila jako elegantní markýza v dobovém dramatu – a obecenstvo si zapamatovalo její tvář.

Štíhlá dívka s drobným obličejem lemovaným rovnými černými vlasy působila moderně, téměř současně. Měla výrazné tmavé oči a vyzařovalo z ní tajuplné fluidum. Jeden filmový publicista její zjev popsal poeticky: „Téměř nadpozemská křehkost a pohled velkých očí, jako by zahalených závojem něžného smutku, ji katapultovaly po bok největších hvězd.“

Karla Oličová se od roku 1936 stala vyhledávanou mladou herečkou. Režiséři si ji oblíbili pro její mladistvý, nevinný vzhled a přirozený projev. Když vešla do ateliéru, působila tiše a skromně, ale před kamerou dokázala zahrát i silné emoce. Roku 1936 natočila hned tři filmy.

S Martinem Fričem spolupracovala na melodramatu Ulička v ráji, kde hrála drobnou epizodu sestřičky v nemocnici po boku Huga Haase. U Svatopluka Innemanna dostala v komedii Tvoje srdce inkognito roli záhadné dívky Věry, dcery ředitele velkého podniku – zde už hrála jednu z hlavních ženských postav a vytvořila romantickou dvojici s elegantním hercem Raoulem Schránilem.

Dokonce si před kamerou i zazpívala. Mimo to se objevila také v krátkém reklamním filmu Čím je to?, který propagoval oblíbené mýdlo s jelenem. I ve zdánlivě banální scénce návštěvnice módní přehlídky uměla zaujmout svým vzezřením.

Zatím nejúspěšnější byl pro Karlu rok 1937. Tehdy účinkovala celkem ve čtyřech populárních filmech. V Innemannově hudební komedii Švanda dudák okouzlila jako exotická turecká princezna Zulika.

Její nejkrásnější rolí se však stala Lori Šomková v životopisném dramatu Karel Hynek Mácha. Režisérka Zet Molas (vlastním jménem Zdena Holubová) ji obsadila do role milované, ale osudem zkoušené dívky slavného básníka Máchy. Karla tu ztvárnila něžnou Lori, kterou básník opěvoval, ale která ve skutečnosti prožila mnohá ponížení a bolest.

Partnerem jí byl herec Ladislav Boháč, jenž v té době s Karlem Oličovou hrál opakovaně – objevili se spolu i v dalším filmu téhož roku. Tím byla Filosofská historie režiséra Otakara Vávry, adaptace Jiráskovy novely.

Karla v ní představovala Lenku, schovanku rodiny Roubínkových, do níž se zamiluje jeden ze studentů (hrál ho opět Ladislav Boháč). Tyto role upevnily její postavení v mladé herecké generaci. Publikum si ji oblíbilo. Patřila k nejkrásnějším herečkám prvorepublikového filmu a měla našlápnuto stát se skutečnou hvězdou.

Koncem roku 1937 přišla role, která mohla být vrcholem její kariéry. Režisér Hugo Haas natáčel filmovou adaptaci protiválečné divadelní hry Karla Čapka Bílá nemoc. Šlo o závažné drama s jasným protinacistickým poselstvím. Karle Oličové svěřili postavu Anety, dcery fanatického Maršála, který ve filmu zosobňuje diktátora ženoucího svět do války.

Byla to sice vedlejší role, ale velmi výrazná – a Karla se náhle ocitla v hvězdném obsazení vedle samotného Huga Haase a Zdeňka Štěpánka. Z této příležitosti se však později vyklubal i drobný stín pochybností. Málokdo tušil, že obsazení mladičké Oličové do tak důležité úlohy neproběhlo úplně standardně.

Pod povrchem zafungovaly vysoké konexe. Karlinu kariéru totiž stále zpovzdálí sledovala Hana Benešová – nyní už manželka prezidenta Edvarda Beneše. Právě první dáma měla na Haase vyvíjet jemný tlak, aby do role Maršálovy dcery vybral její oblíbenu Karličku. A pokud jemný, tak rozhodně účinný.

„Maršálovu dceru si zahrála Karla Oličová, známá a oblíbenkyně prezidenta Edvarda Beneše. A ačkoli s jejím hereckým výkonem nebyl Hugo Haas spokojený, tak ho musel přetrpět, protože díky jejímu obsazení dostal požadované finance, bez nichž by tento film nevznikl,“ uvádí jedna z filmových zajímavostí.

Hana Benešová zkrátka držela nad mladou herečkou ochrannou ruku a dokázala prosadit své. Hugo Haas měl prý o představitelce Anety jinou představu, ale nakonec kapituloval. Pokud chtěl získat financování od produkční společnosti Moldaviafilm, nezbylo než vlivu protekce první dámy ustoupit.

Ať už zákulisní tlaky byly jakékoli, premiéra Bílé nemoci v prosinci 1937 dopadla skvěle. Snímek byl natočen během čtrnácti dní a publikum ho přijalo nadšeně jako odvážný manifest proti hrozícímu nacismu. Německá ambasáda okamžitě protestovala a žádala zákaz filmu.

Krátce poté cenzura skutečně promítání zastavila – nejprve na Slovensku v listopadu 1938 a brzy i v Protektorátu Čechy a Morava. Stejný osud potkal i vlastenecky laděnou Filosofskou historii. Pro herce, kteří se v obou dílech angažovali (Haas, Boháč, Štěpánek, ale i Karla Oličová), to po německé okupaci nevěstilo nic dobrého. Ještě netušili, že se blíží peklo války, ale stíny strachu už dopadaly i na filmové ateliéry.

V roce 1938 Karla Oličová naposledy stanula před kamerou. Jan Sviták ji obsadil do adaptace veselohry Třetí zvonění. Zahrála si hlavní ženskou postavu, starostovu dceru Růženu Sadílkovou, a jejím partnerem byl sám idol davů Oldřich Nový v roli elegantního právníka.

Film měl úspěch a diváci se těšili, jaká další díla přijdou. Oličová teď byla na vrcholu popularity – a nikdo netušil, že to je její loučení s filmem. Po Třetím zvonění jako by se po ní slehla zem. Režiséři i fanoušci marně čekali na její další role. Z kalendáře filmu zmizela bez vysvětlení. Co se stalo?

Za náhlým zmizením nebyl skandál ani politika, nýbrž krutý zásah osudu v podobě nemoci. U křehké herečky totiž propuklo těžké astma. Diagnóza chronické astmatické choroby v té době znamenala velké potíže – lékaři neměli k dispozici dnešní účinné léčby. Karla trpěla záchvaty dušnosti, které se stresem a námahou zhoršovaly.

Pracovat před kamerou, ve studených ateliérech a pod lampami, pro ni najednou nebylo možné. Slibně rozběhnutou kariéru musela zničehonic opustit. Dvaadvacetiletá dívka, která měla nakročeno k hvězdné dráze, zůstala ze dne na den bez práce a bez svého snu. Ocitla se v domácím léčení a čelila tvrdé realitě: filmování je u konce.

Zklamání muselo být obrovské. Jaké byly její pocity, když se musela navždy vzdát milovaného herectví? To můžeme jen domýšlet. Jisté je, že její zdraví bylo přednější. Karla se stáhla do ústraní, obklopená rodinou. Mladé tělo svádělo celoživotní boj s nemocí, která jí vzala dech i životní elán.

Veřejnost nic z toho nevěděla. V novinách se dlouho neobjevilo žádné oficiální oznámení, co s oblíbenou herečkou je. Její zmizení tak zákonitě zrodilo četné dohady a fámy. Kuloáry kolovaly šeptandou bizarní teorie.

Někdo tvrdil, že Oličová musela emigrovat, jiní spekulovali, že se zhroutila psychicky. Dokonce padaly znepokojivé úvahy, zda se nestala obětí nacistické perzekuce – koneckonců hrála v zakázaných protinacistických filmech a také měla blízko k prezidentu Benešovi, úhlavnímu nepříteli okupantů.

Tyto temné spekulace dostaly zdánlivé potvrzení v roce 1940. Natolik zmizela z veřejného povědomí, že dlouhá léta se tradovala informace o předčasném odchodu do hereckého nebe v pouhých 25 letech. V novinách tehdy skutečně vyšla krátká neověřená zpráva oznamující, že Karla Oličová zemřela. Číslice hovořily jasně: rok úmrtí 1940, věk 25 let.

Nikdo nepřipojil podrobnosti. Jednoduchá noticka bez detailů, a přece stačila, aby většina lidí uvěřila, že jejich milovaná herečka odešla na onen svět. „A pak jako by se po ní slehla zem, v novinách se dokonce objevila zpráva, že zemřela,“ psalo se později. Veřejnost tak mladou Karlu symbolicky pochovala už během války. Ta představa předčasně zhaslé hvězdy o to více přiživila legendu – záhadná smrt krásné herečky rozjitřila fantazii a budila soucit.

Rodina a nejbližší přátelé věděli své. Karla nezemřela, pouze tiše žila stranou reflektorů. Jenže do poválečných let vstoupila s nálepkou dávno mrtvé legendy. Lidé si ji pamatovali jako smutný příběh – krásku, kterou snad zničili nacisté či krutý osud.

V žádných poválečných filmech ji neviděli, o to víc tato legenda v myslích ustrnula. Sama Karla zřejmě ani netušila, že ji široká veřejnost už léta nepovažuje za živou. Neměla proč to zjišťovat. Svůj život naplnila jinak než slávou.

Karla Oličová strávila dalších 35 let v naprostém ústraní. Nebyla to však prázdná léta – žila obklopena rodinou, která ji milovala. Zůstala bydlet v rodinném domě na Vinohradech, kde prožila dětství. Po smrti tety Aťy našla domov u své sestřenice Anny Kadeřábkové Rottové a pomáhala vychovávat její děti.

Nebyla herečkou ani pěvkyní, ale stala se laskavou tetou a společnicí. Její těžká astmatická choroba ji trápila celý zbytek života. Námaha ji vyčerpávala, a tak svět showbyznysu definitivně vyměnila za tichý režim doma. Sílu čerpala z hluboké náboženské víry.

Každý den se modlila, pravidelně chodila do kostela. Víra jí dodávala naději, snad zmírňovala hořkost z promarněného talentu. Karla nikdy nepatřila k těm, kteří by se dožadovali pozornosti. Přijala svůj osud s pokorou.

Možná tedy opravdu ani nezaznamenala, že pro filmové fanoušky už dávno „není mezi živými“. Nikdy se nevrátila na plátna kin, nikdy neposkytla žádný rozhovor. Zůstala zahalena tajemstvím – přesně tak, jak kdysi zmizela.

Jeden z významných českých fotografů, František Drtikol, kdysi zachytil její něžnou tvář na portrét. Z pozdějších let se dochovalo jen minimum fotografií, a proto pro obdivovatele zůstává Karla navždy onou mladičkou dívkou ze stříbrného plátna. Z filmových rolí se její tvář nejčastěji připomíná ve snímcích Bílá nemoc nebo Karel Hynek Mácha.

Není divu, že její příběh dlouho lákal milovníky starých filmových hvězd, ale konkrétních faktů měli pomálu. Teprve mnohem později, když historikové začali mapovat osudy prvorepublikových herců, vyšla najevo pravda o jejím skutečném osudu.

Stárnoucí Karla se dočkala zlomového roku 1968 a prožila i bouřlivý začátek 70. let, ale to vše jaksi mimochodem, v tichosti domova. Padesátá a šedesátá léta pro ni znamenala spíš boj se zdravím než s režimem. V roce 1975 jí bylo 59 let. Lékaři tehdy už dokázali tlumit astma lépe než před desetiletími, jenže organismus oslabený celoživotní nemocí byl vyčerpán.

V červnu toho roku navíc rodinu postihla tragédie – zahynula její milovaná neteř Magdalena, pouhých pětadvacetiletá. Pro Karlu to byl těžký otřes. Jako by se naplnil temný kruh: mladá žena v rodině umírá ve věku, kdy měla celý život před sebou, přesně tak, jak to kdysi lidé mylně věřili o Karle samotné.

Smutek zřejmě ještě zhoršil hereččin zdravotní stav. O necelé tři měsíce později, dne 25. srpna 1975, Karla Oličová ve věku 59 let doopravdy zemřela. Tentokrát už potichu, bez novinových titulků. Její odchod zaznamenali jen nejbližší a filmoví historici.

Pohřbena byla na pražských Olšanských hřbitovech do rodinné hrobky. Nad jejím věčně tichým spánkem bdí kamenný náhrobek s vyrytým jménem – letopočet úmrtí 1975 konečně uvedl na pravou míru všechny dohady.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Karla_Oli%C4%8Dov%C3%A1

krajskelisty.cz/praha/26665-okata-kraska-zahadne-zmizela-rikalo-se-ze-za-to-mohou-naciste-kam-se-podela-machova-filmova-lori-tajnosti-slavnych.htm

https://www.csfd.cz/tvurce/28929-karla-olicova/zajimavosti/

https://zena-in.cz/clanek/slibnou-karieru-karly-olicove-ukoncila-vazna-nemoc

https://www.fdb.cz/osobnost/8543-karla-olicova

https://zivotopis.osobnosti.cz/karla-olicova.php

https://www.lifee.cz/historie-a-tajemno/karla-olicova-zahadna-smrt-krasne-prvorepublikove-herecky-se-stala-skutecnosti-az-o-35-let-pozdeji_158319.html