Článek
Praha se stávala velkoměstem evropského formátu. Pod touto nablýskanou fasádou se však skrývala hnilobná, smrtící realita. Město se doslova dusilo ve vlastních odpadcích.
Ulice neměly kanalizaci; odpadní vody z domácností a dílen tekly otevřenými koryty a strouhami, mísily se s dešťovou vodou a bahnem, a nakonec vtékaly přímo do Vltavy. Řeka, kdysi chlouba města, se proměnila v páchnoucí stoku, do níž ústily spousty výpustí s nečištěnými splašky.
Tisíce domů stále spoléhaly na středověký systém žump a jímek, které přetékaly, prosakovaly do základů budov a kontaminovaly půdu. Pitná voda, čerpaná z více než tisíce veřejných kašen a studní, byla často otrávena „stoletým hnilobným kalem“, který se do ní dostával z prosakujících žump. Pokrok na povrchu byl vykoupen neviditelným, avšak všudypřítomným úpadkem v podzemí.
Každé léto přinášelo hrozbu epidemií. Pro Pražany nebyla cholera abstraktní hrozbou. Byla to opakující se noční můra, která si vyžádala tisíce životů.
Zoufalá situace vedla k zoufalým činům. Velkorysá a drastická „pražská asanace“, která na přelomu století srovnala se zemí velkou část historického Josefova, byla přímou reakcí na tyto „katastrofické hygienické podmínky“. Asanace byla symptomem hlubší nemoci – poznání, že Praha se bez funkčního oběhového systému, který by odváděl její vlastní jedy, nemůže dále rozvíjet.
Politický pat a technická bezradnost
Problém byl znám a pojmenován. Již v roce 1872 byl ustaven „Komitét pro řešení kanalisačních otázek“, což svědčí o tom, že si elity města byly vážnosti situace vědomy po celá desetiletí. Přesto cesta k řešení uvízla v bažině technických sporů, politických intrik a střetu zájmů. Série veřejných soutěží vypsaných v 80. letech 19. století nepřinesla žádný přijatelný výsledek.
Debata se vedla na několika frontách. Na jedné straně stály mocné zemědělské a průmyslové lobby, které se vehementně stavěly proti splachování fekálií do řeky. V lidských exkrementech viděly cenné hnojivo a jejich odvedení do Vltavy považovaly za mrhání národními zdroji.
Prosazovaly alternativní systémy, jako bylo tzv. „soudkování“ (pravidelný odvoz obsahu žump v sudech) nebo podtlakový systém podle holandského inženýra Liernura, které by umožnily zachovat fekálie pro zemědělské využití. Na druhé straně stáli zastánci veřejného zdraví a modernizace, kteří, poučeni opakovanými epidemiemi, argumentovali, že jedině komplexní systém odvodu a čištění splašků může město zachránit.
přívodní galerie před usazovacími nádržemi
Městská rada nejprve zadala projekt renomovanému berlínskému odborníkovi Dr. Hobrechtovi a místnímu inženýrovi Janu Kaftanovi. Jejich návrh byl však terčem ostré kritiky, neboť pokrýval jen část města a, což bylo klíčové, neřešil čištění odpadních vod – splašky měly být i nadále vypouštěny, byť dále po proudu, přímo do Vltavy.
Proti tomuto polovičatému řešení postavili dva inženýři z městské Kanalizační kanceláře, Čeněk Ryvola a Josef Václavek. Ve svém volném čase a na vlastní náklady vypracovali komplexní alternativní projekt, který zahrnoval klíčové prvky jako tunel pod Letnou a mechanickou čistírnu, a velkoryse jej darovali městu.
Tím nastala patová situace. Město mělo na stole dva neslučitelné návrhy, jejichž rivalita byla ještě umocněna politickým pozadím – Kaftan byl spojován se Staročechy, zatímco Ryvola a Václavek s progresivnějšími Mladočechy.
Anglický vizionář
Když pražská městská rada v roce 1892 povolala Williama Heerleina Lindleyho (1853–1917), nepovolala jen jednoho inženýra. Jeho otec, William Lindley starší (1808–1900), byl jedním z titánů 19. století – britský inženýr, který navrhl a postavil první moderní podzemní kanalizační systém na evropském kontinentu v Hamburku.
Než dorazil do Prahy, jeho profesní životopis již zahrnoval projekty, které měnily tvář velkých evropských měst. Společně s otcem a bratry se podílel na návrzích vodovodních a kanalizačních systémů pro více než 30 měst, včetně Frankfurtu nad Mohanem, Petrohradu či Budapešti. Sám dohlížel na stavbu monumentálních vodáren ve Varšavě (1881–1889) a později navrhoval komplexní systémy pro tak vzdálená a rozmanitá místa, jako byly Baku, rumunské Iași nebo polská Łódź.
William Heerlein Lindley
Lindley přijel do Prahy původně jako arbitr, jehož úkolem bylo posoudit a rozsoudit spor mezi konkurenčními místními projekty. Po důkladné analýze však učinil krok, který změnil dějiny města: oba návrhy zamítl. V Kaftanově a Hobrechtově plánu správně identifikoval fatální nedostatek – absenci jakéhokoli čištění odpadních vod, což pro město velikosti Prahy považoval za naprosto nepřijatelné. Místo aby se pokoušel o kompromis, nabídl městu v červnu 1893 řešení vlastní – velkolepý, nekompromisní a geniálně promyšlený generální plán.
Lindley nebyl arogantní cizinec, který by ignoroval místní znalosti. Naopak, do svého velkolepého plánu chytře integroval nejlepší prvky z předchozích návrhů, především myšlenku tunelu pod Letnou od Ryvoly a Václavka, kterou uznal jako nejefektivnější spojnici centra města s Bubenčí. Tím prokázal nejen technickou, ale i diplomatickou zdatnost.
Jedním z nejzásadnějších a nejprozíravějších rozhodnutí, které William Lindley učinil, byla volba materiálu pro stavbu stok. Nebyla to samozřejmost. V Praze v té době působila silná „betonářská lobby“, která agresivně prosazovala použití betonu. Její argumenty byly pádné: beton byl levnější, portlandský cement byl v Praze snadno dostupný a jako příklad úspěšného použití se uváděla moderní kanalizace ve Vídni, postavená v roce 1878. Lindley však tlaku odolal a s neústupností sobě vlastní prosadil materiál dražší, náročnější na zpracování, ale s vlastnostmi, které zaručovaly téměř věčnou trvanlivost: speciální, vysoce slinutou cihlu, známou jako „zvonivka“.
Tato cihla, nazývaná také klinkerová, se vyráběla ze specifických druhů hlíny, které se pálily při extrémně vysokých teplotách, okolo 1100 °C, až do bodu slinutí (vitrifikace). Tento proces dal cihlám vlastnosti, které se blížily vlastnostem kamene a které byly pro agresivní prostředí kanalizace ideální.
Lindleyho posedlost kvalitou byla legendární. Na stavbu bylo potřeba více než osm milionů těchto speciálních cihel. Lindley osobně navštívil cihelny v okolí Prahy – v Zákolanech, Uhříněvsi a Bližejově – a schválil je až po důkladné chemické analýze jejich jílů. Vrcholem péče o materiál byl fakt, že cihly byly na stavbu dodávány jednotlivě zabalené v papíru, aby se předešlo jakémukoli poškození.
parní stroj v čistírně odpadních vod v Bubenči
Technická elegance Lindleyho systému spočívala v jeho zdánlivé jednoduchosti, za níž se skrývala geniální práce s přírodními zákony. Plně gravitační systém byl mistrovským dílem, které vyžadovalo dokonalé geodetické zmapování města a tisíce precizních výpočtů sklonů jednotlivých stok. Výsledkem byla síť, která dokázala odvádět odpadní vody z celého města bez jediné pumpy, pouze silou zemské přitažlivosti.
Ikonický vejčitý profil stok nebyl estetickou libůstkou, ale vysoce funkčním designem. Tento tvar poskytoval optimální statickou odolnost proti tlaku okolní zeminy. Zároveň však měl i klíčovou hydraulickou výhodu: zúžené dno zajišťovalo, že i při malém průtoku si voda udržela dostatečnou hloubku a rychlost, aby s sebou odnášela usazeniny. Stoky tak byly do značné míry samočisticí, což minimalizovalo náklady na údržbu a riziko ucpání.
Největší důkaz Lindleyho geniality však spočíval v jeho předvídavosti. Systém byl záměrně a velkoryse „naddimenzován“. Lindley neprojektoval pro Prahu roku 1895 s jejími několika sty tisíci obyvateli. Projektoval pro metropoli 20. století, jejíž růst správně předpokládal. Právě toto rozhodnutí – postavit systém větší, než bylo v danou chvíli nezbytně nutné – je hlavním důvodem, proč historické jádro sítě slouží bez problémů dodnes.
Stavba samotná byla sledem impozantních inženýrských výkonů. V říjnu 1898 byl proražen 1200 metrů dlouhý tunel pod Letnou, který vytvořil klíčovou zkratku mezi centrem a čistírnou v Bubenči. Pro překonání Vltavy byla na dno řeky uložena tzv. „shybka“ – dvě masivní litinové roury o průměru jednoho metru, které na principu spojených nádob protlačily splašky pod řečištěm z jednoho břehu na druhý.
Průmyslový klenot na břehu Vltavy
Pokud byla stoková síť skrytým nervovým systémem nového, zdravějšího města, pak čistírna v Bubenči byla jeho bijícím srdcem. Její stavba, probíhající v letech 1901 až 1906, představovala finální akt celého grandiózního projektu. Dne 27. června 1906 byl zahájen zkušební provoz, a Praha tak vstoupila do nové éry hygieny. Areál, navržený v elegantním stylu průmyslové secese, byl i architektonickým skvostem, který hrdě demonstroval technickou vyspělost města.
Bubenečská čistírna
Celý komplexní mechanismus čištění vody byl poháněn dvěma majestátními parními stroji, které dodávaly energii čerpadlům na odtahování usazeného písku a kalu. V kotelně se denně spálily až dvě tuny uhlí, aby tento průmyslový kolos zůstal v chodu. Lindleyho plán navíc počítal s formou cirkulární ekonomiky: zachycený písek se prodával jako stavební materiál a výživný kal se nakládal na lodě a odvážel zemědělcům do okolí Prahy jako vysoce ceněné hnojivo.
Tento model však narazil na nečekané ekonomické potíže. Zemědělci si brzy uvědomili, že město se kalu musí zbavit, a začali tlačit na snižování jeho ceny. Situace eskalovala až do bodu, kdy požadovali, aby jim město za odběr kalu platilo, argumentujíce, že mu tím prokazují službu.
Stará čistírna v Bubenči sloužila Praze spolehlivě a bez větších změn neuvěřitelných 61 let. Teprve v roce 1967, kdy již kapacitně nestačila rostoucí aglomeraci, byla odstavena a její roli převzala nová, modernější Ústřední čistírna odpadních vod na nedalekém Císařském ostrově.
Její areál byl v roce 1991 prohlášen za kulturní památku a v roce 2010 povýšen na národní kulturní památku.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/William_Heerlein_Lindley
https://www.sovak.cz/sites/default/files/2018-09/Odkanalizov%C3%A1n%C3%AD%20a%20%C4%8Di%C5%A1t%C4%9Bn%C3%AD%20odpadn%C3%ADch%20vod%20na%20%C3%BAzem%C3%AD%20hl.%20m%C4%9Bsta%20Prahy.pdf
https://abc-kanalizace.cz/historie-kanalizace-praha/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Star%C3%A1_%C4%8Dist%C3%ADrna_odpadn%C3%ADch_vod_(Praha-Bubene%C4%8D)#
http://www.mining.cz/TEXTY/Bubenec/Buben.htm
https://plus.rozhlas.cz/prazska-kanalizace-chranila-pred-cholerou-a-budila-protesty-6508559
