Článek
Víkendová chata voněla smůlou a praskajícím bukem v krbu. Pro Martina byl tenhle pobyt návratem do bezpečí staré party ze školy; pro mě další pokus nevyčnívat. Zapojovala jsem se do jejich hlučných debat, nutila se do piva, přikyvovala, když se smáli vzpomínkám, které jsem s nimi nezažila.
V sobotu večer – krb hřál jako o život, láhev rumu kolovala a její obsah rychle mizel. V tom Radek vytáhl balíček papírů a pastelky. „Napíšeme anonymně popis někoho tady z nás a ostatní hádají, kdo to je,“ rozhodl kapitán téhle smečky. Všichni nadšeně souhlasili, mně spadlo srdce do žaludku. Tyhle hříčky vždycky končí ostřelováním nejslabšího.
První papírky byly neškodné: Radkovo ustupující vysoké čelo, Jirkovo fanatické fandění Spartě. Pak Radek rozlepil další lístek a protáhl se jako moderátor talk-show:
„Snaží se tak moc, až to bolí. Směje se, i když nechápe vtip. Je jako pejsek z útulku: ví, že ho stejně nikdo domů nevezme.“
Na vteřinu padlo hrobové ticho – a pak výbuch smíchu. Všichni se otáčeli ke mně. Srdce se mi sevřelo, ale čekala jsem jediné: záchrannou ruku od Martina. Místo toho jsem slyšela jeho smích. Nervózní, přidušený, ale smál se. Přidal se.
Když hýkání doznělo, zvedla jsem pohled. „Vážně ti to přijde vtipné, Martine?“ Hlas mi kupodivu neuhýbal.
„Miláčku, klídek,“ zamumlal. „Je to sranda, drsnější, no.“
„Ne, tohle není sranda. To je šikana. A ty se jí účastníš.“
Odešla jsem do pokoje a začala házet věci do tašky. Martin se přišoural, omlouval se, vysvětloval, jak se bál, že před kamarády bude za podpantofláka. Šeptal, že mě miluje. Jenže slova mezi námi proklouzla jako studený kouř z krbu – sice hezky voní, ale zahřát neumí.
Noční cesta domů byla beze slov a dlouhá. Nevím, jestli náš vztah skončil ve chvíli, kdy se zasmál, nebo ve chvíli, kdy jsem pochopila, že v jeho světě je moje důstojnost směnitelná za pár sekund souhlasného chechotu jeho kamarádů.
Opravdová samota nebolí tehdy, když jste sami, ale když sedíte uprostřed party, co se vám posmívá a zjistíte, že ten jediný člověk, který měl stát vedle vás, se radši přidá k nim. A z takového bodnutí srdce se hojí pomalu, zatraceně pomalu.
