Článek
Setkaly jsme se poprvé na střední škole v Brně. Nebyly jsme žádné ztracené duše, spíš dvě upovídané extrovertky, co si hned sedly: stejné seriály, stejná záliba v pizze s ananasem, a dokonce i stejný ironický humor, kterým jsme dráždily zbytek třídy. Kamkoli jsem šla, Jana chtěla jít taky. Zprvu mi to lichotilo – poprvé v životě jsem měla pocit, že mám skutečnou „parťačku do deště“.
Po maturitě jsme se obě rozešly s prvními láskami. Probrečely jsme tehdy nekonečné hodiny na procházkách mezi brněnskými parky. „Vždycky tu budu pro tebe, Zuzi,“ šeptala mi, když jsem se hroutila z prohraného vztahu. A já s kapesníkem v ruce slibovala totéž.
Čas plynul. Jana nastoupila na vysokou, já do zaměstnání v rodinné firmě. Přesto jsme si udržely tradici pravidelných posezení v kavárnách. A nebylo to jen klábosení – probíraly jsme i vážné věci: rodinu, obavy, cíle, všechno. Když jsem se stěhovala do vlastního bytu, Jana mi pomáhala balit krabice a zapíjet první noc. Když ona prožívala krizi s klukem, kterého si vybrala navzdory všem varováním, tahala jsem ji z toho nočním voláním a smskami o každém kroku.
Jenže před pár měsíci začalo být něco divně napjatého. Já prožívala svoje těžké období. V práci se nahrnuly termíny, rozpadl se mi vztah a navíc jsem měla problémy se zdravím. Myslela jsem si, že Jana pochopí, jak moc potřebuju kamarádku, která mi bude oporou. Ale s každým mým pokusem o sdílení vyklouzla pryč: „Promiň, teď fakt nestíhám.“ Takhle to šlo týdny.
Připisovala jsem to náhodě, jenže pak jsem se doslechla, že se prý „nemá k řešení mých depresí“. Když jsem se jí přímo zeptala: „Jani, co se děje? Nějak se mi vyhýbáš?“, dostalo se mi chladného konstatování, že si za to můžu sama. „Zuzko, jsi hrozně vyčerpaná a mně to bere energii,“ prohodila. Jako by tím naznačila, že obtěžuju, protože už delší dobu nic nedokážu vyřešit sama.
Hodilo mě to do zvláštního stavu: smutek, vztek a zklamání. Proč mi neřekla na rovinu, že mě v tomhle nechce podpořit? Proč jí nevadilo, když jsem pomáhala já jí, ale v opačném gardu couvla? A tak jsem začala rozbalovat minulost, hledat drobné střípky falešnosti, které jsem předtím nechtěla vidět. Vzpomněla jsem si, jak často se mi svěřovala s komplikacemi ve vztahu, a já jí seděla u ucha třeba do tří do rána. Jak se ke mně stěhovala, když ji rodiče vyhodili z domu, a já jí platila část jídla a účtů. Najednou mi došlo, že Jana v našem přátelství dostávala mnohem víc, než dávala.
Uběhlo pár týdnů, kdy jsme se neviděly. Pak mi Jana napsala dlouhou zprávu, kde stálo, ať se nezlobím, ale „nemá sílu řešit cizí starosti“. V tom momentě se mi rozsvítilo. Poznala jsem, že naše kamarádství bylo spíš jednostranné. Když přestala dostávat ode mě stoprocentní péči a začala jsem já potřebovat její, ukázalo se, jak je to doopravdy.
Trvalo to patnáct let, a přitom stačily dva měsíce nedorozumění, abych zjistila, že jsem s Janou nežila žádné rovnocenné přátelství, ale klam. Zůstala hořkost: tolik let jsem se považovala za šťastnou, že mám po boku někoho spolehlivého. A teď vím, že spolehlivá jsem byla jen já.
Zvláštní je, že se mi nakonec ulevilo. Samozřejmě mě to bolelo, a ještě možná bude, ale cítím se svobodnější. Konečně mě nikdo nevysává a já se nemusím ponižovat prosbami o pár minut zájmu. Teď mám šanci vybudovat přátelství jinde, snad férovější a upřímnější. A taky mám možnost starat se líp o sebe.
