Článek
Seděla jsem v našem malém obýváku na kraji Prahy a jen bezmyšlenkovitě míchala lžičkou v chladnoucím čaji. Najednou vešla Alena, moje sedmnáctiletá dcera. Poznala jsem, že chce něco zásadního říct, protože měla ztracený výraz a pobledlou tvář. Pak s roztřeseným dechem promluvila:
„Mami… já… čekám dítě.“
Na několik vteřin se mi v hlavě rozsvítilo prázdno, jako bych se ocitla v tunelu bez naděje. Chtěla jsem reagovat jinak, něžně a s pochopením, jenže z mých úst vyšlo něco naprosto opačného:
„Ale proboha, ty jsi ještě sama dítě! Jak můžeš zvládnout vlastní?“
Alena na mě zůstala zírat s očima plnýma slz. Vzduch ztěžkl, a mně se do krve nalil vztek smíšený se strachem. Znala jsem ji jako citlivou, vždy plnou ideálů, ale… Tohle? Život přece vyžaduje zodpovědnost, finance, stabilitu. Cítila jsem, že se mi hroutí představa o budoucnosti, kterou jsem jí malovala: dokončit školu, najít si cestu, než přijde rodina.
Manžel, který stál opodál, se jen opatrně přiblížil k Aleně a obejmul ji kolem ramen:
„Drahoušku, společně to nějak zvládneme. Neboj se.“
A já jen zírala na tu scénu, neschopná radovat se z toho, že naše dcera přivede na svět novou bytost. Viděla jsem v jejím břiše spíš komplikace než zázrak. Začaly mi před očima problikávat všechny praktické věci – peníze, péče, ztráta mladí. Nešetřila jsem výčitkami.
Ve mně se začalo cosi vařit. Místo abych se zachovala jako matka, která podá ruku v nejtěžší chvíli, házela jsem na Alenu jednu skeptickou poznámku za druhou:
„Máš vůbec tušení, co tě čeká? To snad nemůžeš myslet vážně!“
Alena se mi třásla před očima, slzy jí stékaly po tváři a manžel jen tiše zvedl hlavu:
„Proč jí tak ubližuješ? Copak sis nevzpomněla na to, jak jsi sama byla zoufalá, když jsi otěhotněla jako mladá se mnou?“
Chtěla jsem se rozkřiknout, bránit svůj postoj, vykřičet mu, že je to jiná situace. Ale zarazila jsem se. Ano, bylo to vlastně podobné. Jenže tehdy jsem měla kolem sebe mateřskou náruč vlastní mámy. Alena teď měla zažívat to samé, jenže já jsem té náruči zabouchla dveře.
V bytě se rozhostilo dlouhé ticho, napjaté jako struna před prasknutím. Alena popotáhla, setřela si slzy a přisedla k manželovi, který ji pohladil po vlasech. Já cítila vlnu hořké lítosti nad vlastním chováním, ale nedokázala jsem to zvrátit – možná hrdost, možná strach.
Uvědomila jsem si, že pohled na dceru, která – podle mě – teprve začala poznávat svět, mě děsí k smrti. Spustila jsem proto chladné argumenty o potřebě peněz, bydlení, zodpovědnosti, a přitom sama neměla odvahu jen obyčejně vzít její ruku do své a říct: „Jsem tady.“
Alena sebrala bundu a vyběhla z bytu. Manžel za ní, a já zůstala stát uprostřed pokoje jako strnulá socha, s myšlenkou na to, co jsem právě pokazila. Ten den se rozplynula má představa o naší rodině coby pevném celku. Možná se po čase naučím přijmout, že ač je Alena v mých očích ještě dítě, sama se rozhodla být mámou a potřebuje ode mě lásku, ne odsouzení.
Zatím je ale mezi námi hluboká propast, kterou jsem pomohla vykopat svými zraňujícími slovy. Stála jsem, beze slova, v našem bytě a cítila, jak se staré jistoty rozpadly. Opravdu lze být milující matkou, když se moje první reakce stala tvrdou ranou, co dceru vyštvala z domova?
