Článek
Adam se přestěhoval s manželkou na menší vesnici v jižních Čechách, kde získali po jeho tetě starý domek s velkou zahradou. Oba byli spokojení, dlouho si přáli rodinu, a tady se jim měl splnit ten sen o společném domově. Ještě než se narodila dcerka, investovali nemalé peníze do rekonstrukce. Adama opravdu bavilo brigádničit u známých řemeslníků, naučil se leccos opravit sám a s nadšením vyprávěl manželce, kam všude ještě zasadí stromky a květiny. Domu i zahradě věnoval dlouhé večery, byl z toho nadšený a ona zpočátku vypadala spokojeně.
Po čase přišlo první dítě, poté druhé. Dcerce je devět, synovi sedm. Adama to nejdřív naplňovalo radostí, při každé příležitosti se chlubil, jak je jeho rodina skvělá. Jenže sotva přišly noční pláče a nedostatek místa, manželka přemístila Adama do místnosti pro hosty. „Budeš se tam lépe vyspat, nemusíš vstávat k malému,“ přesvědčovala ho s úsměvem. Adam si říkal, že je ohleduplná, i když si nebyl jistý, jestli nenastavuje pravidla moc přísně.
V novém režimu zůstali. Jenže když první dítě odrostlo a druhé už nemělo důvod v noci kňourat, Adam zkusil přijít za manželkou do ložnice. „Kam se hrneš? Já tady chci mít svůj klid. V pokoji pro hosty ti to nevyhovuje?“ Obrátilo se mu to v hlavě a prý se mu jen stáhlo hrdlo. Pochopil, že ona nemá zájem sdílet s ním společné noci jako dřív. A co se týče intimity? Tam jako by se rozestřela přehrada, přes kterou se nedostane.
Adam se cítí ztracený, protože neví, jak na ni – manželka se, zdá se, vždycky vymluví: je unavená, musí ráno s dětmi k lékaři, bolí ji hlava, a když dojde řeč na ložnici, směje se: „To je dnes úplně normální mít oddělené spaní, každému to prospívá, vždyť netrpíme v jedné posteli, ne?“ Jenže Adam trpí, a to docela hodně. Svěřil se kamarádovi, který nad tím kroutil hlavou. „Jak můžeš žít roky bez sexu? Copak tě to nepřivádí k šílenství?“ A Adam se přizná, že někdy ano.
Dlouho odolával pokušení jí to vmetat do tváře, ale jednou vybuchl. „Máš pocit, že jsem jenom dělník na zahradě a přispěvatel na výdaje? My dva jsme přece manželé!“ Ona jen přikývla a suše pronesla: „A co? Pořád se staráme o domácnost. Na tvém pokoji ti vadí co? Ložnice prostě patří mně a dětem, nepotřebuju, abys tu noc co noc chrápal.“ A bylo ticho.
Adam se upnul k práci. Opravil pergolu, vysázel další keře, chodí do zaměstnání, stará se o oba potomky, i s nimi se snaží trávit víkendy na kole. Ale jeho vnitřní frustrace roste. „Rozvést se nechci, vždycky jsem chtěl rodinu pohromadě,“ svěřuje se. Jenže dlouhodobě si připadá jako vetřelec, který se musí dožadovat jakéhokoli citového vyjádření. Přemýšlí, zda nepomůže otevřená zpověď někde u poradce nebo zda nemá manželku aspoň postavit před volbu: buď se něco změní, anebo… Ale strašně se bojí, že by to mohla říct rovnou: „Tak jdi, mně to nevadí.“
A tak každou noc chodí spát sám do hostinského pokoje, kde mu prázdné stěny připadají den ode dne bezútěšnější.
